Apokalypsa v Karpatech

Praha 7. března 2018

„Podívej, támhle tudy jsem tenkrát nahoru běžel.“ Brigádní generál v. v. Václav Kuchynka, ještě v hodnosti plukovníka, ukazoval na protější strmě stoupající svah, který byl od nás na dosah. Coby příslušník 1. čs. armádního sboru v SSSR se zúčastnil i bojů na Dukle. Před lety jsme zde s ním a s jeho spolubojovníky stáli, abychom si ony události připomněli.

„Vždyť jste tu byli jak zajíci na střelnici,“ vydechla jsem šokována pohledem na okolní krajinu.

„Mnozí přímí účastníci tehdejších bojů tvrdí, že to byla lidská jatka. Zcela zbytečná. Uvědomoval sis to tenkrát?“ položila jsem na pietním místě možná v tu chvíli ne zrovna citlivou otázku.

„Kdepak. Na to nebyl čas. A pak, my jsme tak moc chtěli domů. Tak moc jsme toužili  spočinout nohou na rodné hroudě…“

K tomu nebylo co dodat.

Na Václava Kuchynku jsem si vzpomněla, když se mi do ruky dostala kniha Karla Richtra Apokalypsa v Karpatech. Její obsah jsem musela hodně dlouho „trávit“. Díky názorové svobodě a po zpřístupnění řady nejutajovanějších dokumentů se na světlo dostávají strašlivé skutečnosti, o nichž jsme ještě zcela nedávno neměli nejmenší tušení.

Karpatsko-dukelská operace. Pod tímto názvem krvavá bitva v Karpatech vstoupila do dějin. V bojové sestavě Rudé armády se operace zúčastnily rovněž jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR. V průběhu zuřivých bojů o jednotlivé karpatské hřebeny vstoupily 6. října 1944 Dukelským průsmykem do vlasti. Byl to začátek přímého osvobozování československého území sovětskými vojsky.

Bitva v Karpatech se řadí k nejsvízelnějším a největším operacím, jichž se českoslovenští vojáci za druhé světové války zúčastnili. V neschůdném horském terénu byla smrt všudy přítomna. Jednotky utrpěly obrovské ztráty co do počtu padlých i raněných. Nejen naši vojáci, ale především rudoarmějci, kteří nesli hlavní tíži bojů. Měli 21 000 mrtvých a více než 60 000 raněných.

Za každým číslem, které je možná pro někoho pouhou statistikou, se však skrývá člověk a jeho konkrétní osud. Člověk, který měl své tužby, své plány, jež mu nebylo dopřáno naplnit. Také v tomto světle si musíme položit otázku: byla tato komplikovaná operace opravdu nutná?

Jistě, říká se, že po bitvě je každý generálem. Nicméně v zájmu současnosti i budoucnosti jsme, podobně jako autor, povinni hledat odpovědi, byť možná pro nejednoho z nás budou zdrcující.

Richtrova kniha je obrazem obrovského a neokázalého hrdinství, obětavosti.  Ukazuje však i odvrácenou stranu tehdejších dramatických událostí, o nichž se desítky let nemluvilo. Dává nahlédnout do zákulisí diplomacie, intrik, podrazů, rozporuplného vedení, nenávisti vedoucí až k pomstychtivosti. V jejím důsledku po válce ve vykonstruovaných procesech skončili na popravišti či léta neprávem trpěli v žalářích rovněž hrdinové z východní čs. armády.

Tato fakta musíme přijmout a vyvodit z nich závěry. Tak jako to učinil Karel Richter. Díky mistrovsky vykresleným bitvám, umně sestaveným dialogům, díky bravurní práci se slovem, s využitím vzpomínek přímých účastníků, vykreslil sugestivní obraz jedné z kapitol našich dějin minulého století. Doplnil jej mimořádně zajímavým pohledem do bojů a atmosféry na straně nepřítele. Využil k tomu dochované zápisky německého poddůstojníka Eichnera, psané v lazaretu.

Knihou k nám promlouvají po léta umlčovaní svědci a pamětníci. Předkládají fakta, měnící náš pohled na lidi a události dramatických let, kdy se bojovalo o bytí či nebytí nejen Čechů a Slováků. Zákonitě se vynořuje otázka: Jak je to tedy doopravdy s karpatsko-dukelskou operací, která byla za minulého režimu vždy tak velkolepě oslavována? Zaslouží si nadále tolik soustavné pozornosti a poct? Autor se táže sám sebe. Táže se čtenářů.

Pozornost a důkladné studium jsou rozhodně na místě. Mimo jiné proto, že i ony  okázalé oslavy byly poznamenány tragédiemi, pod něž se podepsali někteří kdysi tak mocní lidé. Za chvástavou propagandou stojí odpudivé a odstrašující skutečnosti, které jsou temnou skvrnou na naší národní minulosti. Karel Richter je uvádí.

„Působí téměř symbolicky, že zatímco Gottwaldův zeť dr. Alexej Čepička ve funkci ministra národní obrany pronášel na Hradě v den výročí karpatsko-dukelské operace při slavnostní recepci přípitek na počest této operace, jeden z jejích hrdinných účastníků, pplk. František Skokan, po útrpných výsleších nevinně odsouzený k smrti, v cele odsouzenců psal pár hodin před popravou dopis na rozloučenou své ženě.“

Koho by napadlo, že jiného hrdinu – Heliodora Píku – muže, který rovněž veškeré své úsilí vynaložil na osvobození Československa, který československo-sovětské spojenectví přijal s přesvědčením, že je to ve prospěch vítězství odboje, stihne stejný osud?! Koho by napadlo, že v roce 1949 po dlouhém věznění a mučením vynuceném přiznání bude odsouzen k trestu smrti provazem?!

Koho by napadlo…

Karel Richter připomíná i tyto skutečnosti aby, jak veřejně přiznává, „dodatečně ulevil svému svědomí a napravil vlastní podíl viny na tom, že pravda o našem východní odboji byla …  účelově zkreslována podle politických potřeb ÚV KSČ… Tato kniha – i předcházející svazek Přes krvavé řeky – je tedy dílčí splátkou celoživotního dluhu v mé osobní vojenskohistorické bilanci“. Ke cti autora slouží, že v sobě  odvahu k tomuto kroku našel.

Hledejme odpovědi na otázky, které položil. Odpovídejme si na ně upřímně. Ať už si každý sám pro sebe vyvodí jakékoliv závěry, neměly by pošpinit obraz trnité cesty českých a slovenských vojáků, kteří se úskalími východní fronty drali k hranicím vlasti. Neměly by pošpinit ani obraz rudoarmějců, kteří bojovali a umírali i za naše osvobození. A už vůbec bychom si my současníci, s odstupem desítek let neměli dovolit soudit nikoho z tehdejších čelních účastníků oněch událostí. Nevytýkejme jim jejich názory a činy, jež se nám dnes třeba jeví jako pochybení. Pamatujme, že v dějinách se nahraje na coby, kdyby… My už víme, jak se Evropa a svět formovaly po druhé světové válce. Jakými cestami se jednotlivé země ubíraly a kdo je řídil. Oni to nevěděli a nemohli to ani předpokládat. Co však zcela určitě nevíme, jak bychom se v jejich tehdejší situaci zachovali my sami.

Karel Richter v závěru své obsáhlé publikace, doplněné o četné dobové snímky tvrdí, že „udržení sovětského spojenectví tehdy při všech důvodných výhradách za cenu ústupků politikům i vojákům zřejmě stálo“ za to. To si uvědomoval také prezident Edvard Beneš. „Politikou odčinění Mnichova,“ jak napsal historik Karel Kaplan v knize Pravda v Československu, „se československý stát velice úzce svázal se Sovětským svazem. Zejména obavy z německého nebezpečí fungovaly jako pouto trvalé a nejpevnější a učinily spojence na věčné časy.“

Jak to dopadlo? To už je jiná kapitola.

Knihu vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o., Škárova 16, 612 00 Brno; e-mail: [email protected]; www.jota.cz; tel.? +420 515 919 580.

Jana Vrzalová

„Volání o pomoc se ozývalo ze všech stran. Vojáci museli bezmocně přecházet přes tuto spoušť. Pár osobních obvazů, které každý měl, nepomohlo. Nestačily na obvázání tolika raněných. Ranění a umírající mě oslovovali jménem. Znali mě – a já jim nemohl pomoci. Těžce raněný vojín Vaško si smutně prohlížel granátem roztržený žaludek a tiše zašeptal: „Už jsem dobojoval.“

Byly to strašné chvíle, na které se nedá zapomenout. Tady ležel výkvět celého praporu. Muselo k tomu dojít? Tato otázka Juraje Pivolusky i po letech zůstává bez odpovědi.“