T.S. Tirumurti: Reforma multilateralismu – formování nového světového řádu

Praha 16. srpna 2023

Multilateralismus prochází bezprecedentní krizí, neboť mnohostranné instituce stále méně dokážou účinně řešit geopolitické a další socioekonomické a finanční výzvy. V této situaci zůstává skupina G20 nejlepším fórem, které může usilovat o reformu finančních a hospodářských mnohostranných institucí s cílem modernizovat zastaralou globální architekturu z roku 1945, říká T. S. Tirumurti.

Reformovaný multilateralismus poprvé formuloval premiér Módí na výjezdním zasedání lídrů v rámci summitu BRICS 2018 v jihoafrickém Johannesburgu. Tehdy bylo zdůrazněno, že BRICS vznikl před deseti lety mimo jiné proto, aby prosadil reformu multilateralismu a v mnohostranných orgánech, které neodrážejí současnou realitu, tj. aby dal větší slovo ve správě věcí veřejných dalším velkým ekonomikám, jako je BRICS. Tato myšlenka našla snadno odezvu u tehdejšího předsedy BRICS, prezidenta Cyrila Ramaphosy a Brazílie. Ostatní dva se však ke konceptu reformovaného multilateralismu stavěli obezřetněji.

Překážky multilaterálních reforem

Slovní spojení „reforma multilaterálního systému“ se do textu BRICS dostalo až v roce 2019 v Brazílii. Do té doby však BRICS tížily vlastní vnitřní rozpory. Jak nedávno uvedl ministr zahraničních věcí Dr. S. Jaishankar: „S vývojem mezinárodního řádu tato snaha selektivně zachovat prvky situace z roku 1945 a zároveň transformovat jiné – a to vidíme i v OSN – komplikuje světovou politiku.“ Čína a v mnohem menší míře i Rusko byly ochotny přistoupit na reformu institucí z druhé světové války jen do té doby, dokud to vyhovovalo jejich cílům. Jejich cíle nešly tak daleko, aby přijaly přání tří zemí IBSA (Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky) stát se stálými členy Rady bezpečnosti OSN. I když BRICS jistě zaznamenal úspěchy, jako je Nová rozvojová banka a Dohoda o pohotovostních rezervách, mohl se stát silným hlasem pro reformy, nebýt těchto rozporů. Rada bezpečnosti OSN je oslabena z různých důvodů, z nichž většinu lze vysledovat v její nereprezentativní a anachronické povaze. Například téměř 70 % agendy Rady se týká Afriky. Jakou důvěryhodnost však má Rada bez stálého afrického zastoupení, když o tom, co je pro Afriku dobré, rozhodují bývalí koloniální páni (ať už mají sebelepší úmysly)? Nebo noví „rozvojoví“ a/nebo „bezpečnostní“ partneři rozhodují o tom, co je pro Afriku dobré? Jak zmínil Dr. Jaishankar na Valném shromáždění OSN: „Je to také vnímáno jako hluboce nespravedlivé, neboť celým kontinentům a regionům je upírán hlas na fóru, které jedná o jejich budoucnosti.“ Reforma je o to naléhavější, že Rada nyní zaujímá expanzivní pohled na to, co představuje mezinárodní mír a bezpečnost, když pod tuto rubriku zahrnuje i čistě socioekonomické a environmentální otázky, takže P-5 se může stát arbitrem osudu ostatních bez zastoupení. To zjevně není žádoucí. Radu je třeba reformovat tak, aby odrážela současnou realitu, a to tak, že do ní přibude více stálých členů z rozvojových zemí. Vzhledem k tomu, že skupina „odpůrců“ je odhodlána zablokovat jakoukoli reformu Rady, je však již 14 let marné prosazovat reformu v takzvaném Mezivládním vyjednávacím výboru zřízeném Valným shromážděním OSN.

Vzestup pluralismu

Neschopnost multilaterálních institucí účinně řešit geopolitické a jiné sociálně-ekonomické a finanční problémy, včetně nedostatečných reforem MMF, Světové banky a WTO, vedla ke vzniku několika plurilaterálních skupin, které se snaží řešit některé specifické oblasti nebo regiony zájmu. Je to pro ně způsob, jak vyjednat nová pravidla a předpisy a ovlivnit širší kontext multilateralismu. Je to přímý důsledek narůstající rozmanitosti problémů a neschopnosti současných mnohostranných řídících struktur je řešit. Pokud Čína a Čínou vedené multilaterální instituce začaly vstupovat do multilaterálního finančního a ekonomického prostoru, je to kvůli otálení vyspělých zemí se zajištěním inkluzivnějšího a promyšlenějšího rozhodování v MMF a multilaterálních bankách. Rozšíření Nové rozvojové banky je snahou o řešení i této mezery. Nevýhodou je, že plurilaterální skupiny byly z velké části vytvořeny většími zeměmi s vysokými příjmy, aby ovlivnily multilaterální architekturu ve svůj prospěch, což ještě více ztěžuje menším rozvojovým zemím globálního Jihu možnost ovlivnit výsledek. Plurilateralismus sám o sobě nemůže přinést reformovaný multilateralismus, o který usilujeme. Multilateralismus však přesahuje rámec OSN a hospodářských a finančních institucí. V konfliktu na Ukrajině jsme byli svědky ozbrojování téměř všeho, a to i jednostranně. Také v jiných regionech jsme byli svědky toho, jak jednostranné sankce ovlivňují velké části rozvojového světa. Důvodem je důvěra, že ti, kdo takové jednostranné „zbrojení“ podnikají, nebudou nikdy voláni k odpovědnosti. Jejich kroky na Ukrajině byly podniknuty bez ohledu na blaho a zájmy rozvojového světa, ať už jde o ropu, potraviny, hnojiva nebo finance. Musíme vyvolat větší odpovědnost za takové akce. V důsledku toho potřebujeme reformovanou a inkluzivní multilaterální architekturu, abychom zabránili tomuto „vyzbrojování“ téměř všeho.

Je G20 skutečně odpovědí?

To nás přivádí ke skupině G20. Může se G20 stát opěrným bodem, kolem něhož se bude točit multilaterální reformní proces? V některých ohledech se tak již stalo, a to již samotnou její existencí. Skupina G20 je nyní pravděpodobně nejreprezentativnější z různých plurilaterálních skupin. Všechny regiony zde mají své zastoupení, ačkoli EU je zastoupena nadměrně, Afrika nedostatečně a v dohledu není žádný malý ostrovní stát. Její vytvoření po hospodářské krizi v letech 1997-98 a její rozhodnutí, včetně rozhodnutí během hospodářské krize v roce 2008 a nyní během COVIDu, měly žádoucí socioekonomický a environmentální dopad. Vzhledem k tomu, že G20 pracuje na základě konsensu, jsou země G20 nuceny přistupovat na kompromisy, aby dospěly k přijatelnému rozhodnutí. Ve skutečnosti má každý právo veta a nikdo nemá právo veta. Konsenzuální rozhodnutí umožňují rychlou realizaci, i když tato rozhodnutí nemusí mít nutně závaznou platnost. Z procesního hlediska má tedy G20 všechny předpoklady pro replikaci, pokud se vhodně upraví počet členů a seznam členů. Ale co se týče obsahu? Není pochyb o tom, že skupina G20 zůstává nejlepším fórem pro prosazování reformy finančních a hospodářských mnohostranných institucí a bank a pro provedení změn v zastaralé architektuře z roku 1945. Vážným problémem zůstává například vysychání finančních prostředků, mimo jiné na řešení dopadů Covidu, na posílení opatření v oblasti klimatu a na plnění cílů udržitelného rozvoje. Dárci pochopitelně nechtějí, aby o tom, jak mají být jejich peníze použity, rozhodovali jiní, zejména když existují rostoucí a protichůdné požadavky vyplývající z nových i starých konfliktů a obrovské humanitární požadavky, zejména po éře COVIDu. Viděli jsme, jak nástroj COVAX selhal, když se Západ rozhodl hromadit vakcíny pro sebe a nevložil do něj žádné finanční prostředky, čímž připravil země globálního Jihu o tolik potřebné vakcíny zachraňující životy. Skupina G20 poskytuje právě tu správnou kombinaci a rovnováhu, aby se těmito otázkami zabývala seriózně a inkluzivně, iniciovala kroky k reformě a odstranila tyto nedostatky ve správě. Konflikt na Ukrajině také změnil způsob, jakým někteří začali vnímat skupinu G20. Stejně jako byla zastavena práce EU, USA a Západu v OSN a Rada bezpečnosti OSN se stala impotentní kvůli ruskému vetu, tak byly výsledky různých pracovních proudů G20 zbrzděny za indonéského předsednictví. Země G7 dosud nedovolily, aby bylo v rámci žádného pracovního proudu, s výjimkou jednoho, dosaženo konsensuálního rozhodnutí. Zbytek tvoří shrnutí předsedů, která mají mnohem menší závaznost. Politizace G20 je nyní v plném světle a G20 se stala také zbraní! Nyní vidíme, jak G20 váhavě vstupuje do politických otázek, a dveře byly otevřeny. Pokud jde tedy o to, jak moc a jak daleko může G20 zajít, aby přinesla reformovaný multilateralismus, porota je ještě v nedohlednu. Skutečnost, že se G20 stala reprezentativnější a inkluzivnější řídící strukturou, je však nepopiratelná. A skutečnost, že všechny hlavní mocnosti vzaly G20 vážně, je dobrým příslibem do budoucna. Těžiště se přesunulo na G20. Možná byla nevědomky zaseta semena rozšíření Rady bezpečnosti OSN.

Předsednictví Jihu

Šťastnou shodou okolností nyní čtyři roky po sobě předsedají G20 rozvojové země – Indonésie, Indie, Brazílie a Jihoafrická republika, což dává zemím globálního Jihu možnost zanechat svou stopu v tématech a jednáních G20. To nejmenší, co mohou tato předsednictví udělat, je zabývat se problémy rozvojového světa přímějším a pozitivnějším způsobem. Indické předsednictví proto poskytuje jedinečnou příležitost, jak do jednání skupiny G20 promítnout požadavky a zájmy zemí globálního Jihu. Dává příležitost vypořádat se s téměř všeobecným dopadem konfliktu na Ukrajině. A indické priority pro skupinu G20 odrážejí náš živý zájem o reformovaný multilateralismus. Jednou z našich pěti priorit je „potřeba reformovaných institucí 21. století“. Není pochyb o tom, že to bude svorník, na který se zavěsí některé důležité reformní iniciativy pro rozvojový svět. Představení některých úspěšných příkladů Indie v oblasti veřejného blaha, jako jsou naše digitální a ekologické iniciativy, změní pravidla hry. Indie dále pozvala 9 hostujících zemí, aby byla účast na konferenci vyváženější. Celkově je Indie obzvláště dobře připravena vést skupinu G20 s programem reforem, ekologičtějšího a genderově citlivého rozvoje, inkluzivity, růstu, změn a inovací.

O autorovi: T.S. Tirumurti byl stálým zástupcem Indie při OSN v New Yorku (2020-2022) a předsedou Rady bezpečnosti OSN (srpen 2021). V Radě bezpečnosti OSN předsedal protiteroristickému výboru a výboru pro sankce vůči Talibanu. Působil jako tajemník (hospodářské vztahy) na ministerstvu zahraničních věcí (2018-2020). Jeho významná diplomatická kariéra zahrnuje působení ve funkci vysokého komisaře Indie v Malajsii a prvního zástupce Indie při Palestinské samosprávě v Gaze.

Zdroj: Velvyslanectví Indické republiky (Praha)