Ladislav Zelinka: Přepínání do neandertálského modu

Praha 13. srpna 2023

Evoluce dosahuje svých výsledků prostřednictvím veskrze primitivní metody – rozmnožování/reprodukce pohlavní cestou. Oproti vegetativní/klonovací variantě jde o způsob nepřesný, při kterém (v rámci replikace a párování DNA) neustále vznikají mutace/odchylky od majoritní části populace toho kterého druhu, jejichž přičiněním je znovu a znovu testováno, zda je příslušný druh organismu optimálně adaptován na své životní podmínky. Pokud ano, odchylky se neuchytí (vymírají nebo nanejvýše okrajově živoří). Jestliže se však ukáže, že se dané podmínky změnily a dosavadní majoritní model již „vychází z módy“ (nebo že dosavadní domnělé optimum vlastně není až tak úplně na vrcholu možného, popř. jde o nějakou kombinaci obojího), odchylky se uchytí a stanou se novou majoritou.

Některé formy života však shledaly, že tento postup permanentní adaptace metodou „pokus-omyl“ (či spíše „přežití-vyhynutí“) je příliš pomalý a doplnily jej o „nad-genetickou“ složku, o hledání a přenos adaptačních figur nikoli biologicky, nýbrž sociálně. Takže namísto toho, aby daný druh čekal, až se mu nějaký evolučně nalezený vzorec adaptace zapíše do DNA a bude nadále přenášen formou dědičnosti, zajistil nalézání a předávání takovéhoto vzorce společenskými mechanismy – praktickými i vědeckými experimenty, učením a nápodobou. Zmíněné „zrychlení“ je pak způsobeno tím, že oproti genetickému přenosu (který účinkuje tak, že sub-optimální varianty absolutně či relativně vyhynou a jsou nahrazeny nově namnoženými variantami optimálními), sociální přenos nemusí vést k vymření a nahrazení původního modelu – naopak je možné, že sub-optimální varianty v průběhu svého života adaptačně změní vzorce chování, a to někdy i vícekrát, aniž by kvůli tomu nutně musely hynout.

Uvedené se týká, vedle některých živočichů, zejména člověka, u něhož se tato sociální forma nalézání a přenosu adaptačních mechanismů postupně stala dominantní. Ne že by v rámci lidského rodu genetická forma úplně vymizela – stala se však (vzhledem k neuvěřitelné akceleraci vývoje lidské society) tak relativně pomalou, že ji nevnímáme. Nadto – vzhledem k soudobé vlně „korektnostního“ šílenství – je prakticky nemožné dané mechanismy zkoumat či snad o nich něco publikovat. Proto lze kupř. jen kvalifikovaně odhadovat, že v důsledku skokového zlepšení životní úrovně a zdravotní péče (včetně epidemiologických a hygienických opatření) vzrostl výskyt tzv. civilizačních chorob a s nimi i dědičně přenosných onemocnění a vad. O ničem jiném systematické údaje v zásadě nesbíráme a nehodnotíme, ačkoli by toho bylo třeba jako soli.

Jen pro pochopení – zkusme si představit jak by asi dopadl návrh na výzkum příčin a mechanismů prudkého nárůstu lidské blbosti za poslední půlstoletí – zda jde o důsledek toho, že se rodí více hlupců (nebo se jich více dožije věku, kdy mohou začít škodit), anebo jde o zblbění části normální populace vlivem dominujících společenských poměrů a mechanismů, či snad jen o to, že v důsledku explozivního rozvoje komunikace je o nich více slyšet? Obávám se, že pouhá žádost o grant by byla považována přinejmenším za pokus o hrdelní trestný čin, ne-li za něco horšího.

Tento článek se ale nezabývá zdravotnickou/sociologickou statistikou, nýbrž otázkou efektivnosti sociálních mechanismů nalézání a přenosu adaptačních vzorců. Pro srozumitelné vysvětlení si proto vypůjčíme jednu z antropologicko-archeologických teorií, zabývající se vzájemným působením dvou blízce příbuzných větví lidského rodu – Homo sapiens a Homo neandertalensis. Zejména půjde o její vysvětlení, jak je možné, že neandertálci (lépe adaptovaní k životu na drsném severu) byli vytlačeni současnými lidmi – evolučně jim podlehli. Podle dosavadních poznatků pro takový výsledek (na první pohled) nebyl žádný důvod. Neandertálci byli větší, silnější, otužilejší atd., než naši afričtí předkové. V rámci dané teorie se dokonce operuje s něčím na hraně mezi předpokladem a zjištěním, totiž s tím že neandertálci měli oproti dnešním lidem větší mozkovnu a tedy i větší mozek. Proto měli mít i větší mozkovou kapacitu, takže podle všeho mohli přivandrovalé „sapienťáky“ nejen zmlátit, ale i přechytračit.

Odpověď nalézá část vědců v posunu vzájemné komparace z roviny dvou jedinců do roviny dvou jejich skupin. A tam se prý karta obrací. Zatímco jeden neandertálec spolehlivě ztloukl a ošulil jednoho „sapienťáka“ – u skupin to bylo obráceně. Příčinou je/byl údajně rozdílný adaptační mechanismus obou druhů. Zatímco neandertálec stavěl více na jednotlivci (nebo na „mikroskupině“), náš předek založil svou strategii na kolektivní formě života a inteligence. Tedy – neandertálec musel mít větší mozek, protože primárně vše potřebné musel vědět, znát a udělat sám; lidé naproti tomu vsadili na sdílení fyzické práce i duševní činnosti. Proto jednotlivec nemusel být úplný Herkules a vystačil i s menším mozkem. Existují k tomu i nějaké archeologické důkazy – že mezi lidmi docházelo k daleko čilejší výměně předmětů a znalostí, měli prý sofistikovanější formy spolupráce uvnitř skupiny i mezi skupinami, vedoucí k rozvoji jazyka atd.

Poznámka: to není žádná ojedinělá výjimka, týkající se jenom rodu Homo. Naopak, jde o projev základního evolučního pravidla. V přirozeném výběru totiž nevítězí ten, kdo má všeho „více“ (maximalizuje), nýbrž ten, kdo dosáhne vyhovujícího stavu s nižšími „náklady“ (tedy optimalizuje). Proto kupř. patří mezi úspěšné formy života rostliny, jež sice obětovaly schopnost pohybu, ale získaly úsporu tím, že nemusejí budovat pohybový a nervový aparát (včetně mozku).

 A teprve nyní se dostáváme k jádru pudla. Zatímco v době střetu s neandertálci měli lidé jen o trochu silněji rozvinutou kolektivní formu života a hlavně myšlení (ale i ta trocha stačila k evolučnímu vítězství), v současnosti jde o znak natolik dominantní, že úplně přemazává všechno ostatní, co zatím matka příroda na živých organismech vyzkoušela. Žádná jiná forma života neexternizovala nástroje a prostředky pro své přežití a reprodukci takovou měrou, jako člověk-jednotlivec. Sice ještě nejsme v úplném „Matrixu“, a mocně se k podobnému modelu blížíme. Lidstvo jako celek, prostřednictvím své kolektivní inteligence (včetně inteligence umělé) a kolektivních výrobních sil, dosáhlo takových výsledků, které ještě před pár desetiletími byly nepředstavitelné, a tento trend pokračuje. Lidé jako jednotlivci naproti tomu (stejně nepředstavitelně a stejně rychle) ztratili elementární schopnosti přežití mimo fungující antroposféru a ani tento trend nevypadá, že by se snad chtěl či měl otočit.

Poznámka pro ilustraci: za svůj život jsem nejprve zažil nástup výpočetní techniky (zpočátku jen ve formě primitivních kalkulaček). Počítadla, logaritmická pravítka a tabulky zmizely v propadlišti dějin a od té doby už lidé neumějí ani sčítat. Pak nastoupily klávesnice, jež poslaly do pekel všechny psací nástroje a stroje a od té doby se z lidí stali majoritně agrafici. Paměť v mobilních telefonech zrušila diáře, kalendáře a telefonní seznamy a způsobila, že už si nikdo nic nepamatuje. Navigace zlikvidovala schopnost orientace v terénu (včetně práce s mapou) a nikdo už nikam bez ní netrefí. Nyní se odbourává potřeba znalosti jazyků (včetně mateřského) a tak by se dalo pokračovat donekonečna. A to jsme se zatím zabývali jen informační rovinou. Na úrovni praktických dovedností je přitom situace ještě tristnější – kdo dnes ještě dokáže sám něco vyrobit nebo vypěstovat? A nemluvím jen o jednotlivcích; v některých případech se to týká i celých států, které kdykoli něco potřebují, musejí se poptat v jihovýchodní Asii.

Takže teprve nyní se můžeme legitimně zeptat, zda je tento trend v pořádku. Ne, to není žádné zpochybňování vývoje, vědecko technického pokroku nebo dělby práce. To je otázka, jestli popsané prohlubování dělby práce a myšlení není cestou do pekel. Zda současný stav (ale hlavně trendové směřování a jeho stále rostoucí rychlost) jsou ještě vývojem k lepšímu, nebo již překročily svůj horizont a představují degeneraci, na jejímž konci čeká vyhynutí druhu. Neboť již není daleko bod zlomu (symbolicky je možno jej vyznačit praporkem v místě, kdy se z nepodmíněného základního příjmu stane modus) za kterým již pro život jednotlivce ve fungující antroposféře bude zapotřebí jen nepatrný zlomek mozku, obsluhující emoční stránku a základní tělesné potřeby. Vše ostatní bude v cloudu.

Ono pochybování o správnosti nastaveného kursu je o to zpropadenější, že z něj vyvstává otázka další a ještě hlubší – totiž „Proč?“. Co nás žene se zrychlením na úrovni „rudého posuvu“ k tak extrémnímu „vykuchání“ člověka? K tomu, aby sám jednotlivec byl nejen obrazně, ale fakticky „ničím“, zatímco jím vytvořená antroposféra „vším“? Ano, kdybychom právě bojovali o holé přežití s neandertálci, s přírodou, mimozemšťany či pánbůh ví s kým nebo s čím, odpověď na „Proč?“ by se nabízela sama a pak bychom se mohli vrátit k původnímu dotazu, jestli zvolená cesta je ta nejlepší, nebo alespoň dobrá. Ale nás v současnosti nic externího nehoní. Proto je na místě obava, že se takto štveme a řítíme z důvodů ryze vnitřních. Že příčinou jsou nastavené společenské poměry, jež se osvědčily v minulosti (byly adekvátní v již překonaných stádiích vývoje) a nyní nás (namísto po vzestupné spirále vývoje) vedou sestupně dolů mezi zkameněliny.

V předešlém textu je opakovaně uvedena jako „conditio sine qua non“ fungující antroposféra, přičemž slůvko „fungující“ je třeba podtrhnout. Jako bychom od dob Babylonské věže neměli dosti výstrah, že lidské výtvory (byť pravidelně zamýšlené jako „věčné“) mají jednu důležitou společnou vlastnost – to, že jsou spolehlivě pomíjivé. Jako by nám paleontologie nedávala důkazy o tom, kterak absolutní závislost na jednom velice specifickém druhu životních podmínek dělá z živých organismů zranitelné endemity a kandidáty na vyhynutí.

Cestu z téhle pasti patrně nelze hledat v evoluční genetice. Její reakční rychlost je (u takových živočichů jako člověk) velmi a velmi pomalá. Proto by patrně přicházela v úvahu jen ve výjimečné situaci, kdy by po praktickém vymření zdegenerovaného lidstva zůstaly tu a tam ostrůvky jedinců, kteří takovému osudu z nějakých důvodů unikli a jejichž další přežití a reprodukce (za podmínky nemožnosti znovu rychle vytvořit nějakou novou antroposféru) by odvisely od schopnosti se na tuto změněnou situaci adaptovat.

A tak se klíč k eventuelnímu řešení nachází ve sféře sociální (uspořádání společenských vztahů) a spočívá v tom, že se lidé pokusí ten stávající rozjetý (a zrychlující) vlak přibrzdit a přehodit výhybku. Neboť – jak již bylo řečeno – nastoupený trend (nastavený kurs) není dán zvenčí (objektivně), není ani nezbytně nutný, ani jediný možný. Avšak sama tato skutečnost k jeho změně nestačí. K tomu je zapotřebí pochopit zákonitosti, ovládající fungování a vývoj společenských vztahů uvnitř lidské society a mechanismy, jimiž lze směřování takovýchto vztahů účinně ovlivnit.

Ale než se to povede, může každý svým nepatrným dílečkem začít sám u sebe. To není agitace ke vstupu mezi tzv. „preppers“ a k budování autonomních podzemních krytů či bunkrů (ani k Pol Potovské společnosti malých soběstačných zemědělských komunit). Jde jen o připuštění možnosti, že by něco mohlo být i jinak. Pro začátek postačí se občas (jen tak, v duchu) cvičně přepnout do neandertálského modu a představit si, jak (a zda vůbec) by se člověk o sebe dokázal postarat sám, kdyby musel.

Varování: uvedený pokus vám může způsobit ataky paniky, duševní trýzeň a myšlenky na sebevraždu!

Warning: this attempt may cause you panic attacks, mental anguish and suicidal thoughts!