Milan Syruček: Henry Kissinger stoletý

Praha 25. května 2023

Ani se nechce věřit, že Henry Kissinger, tato šedá eminence americké zahraniční politiky, který byl rádcem a poté ministrem zahraničí pěti amerických prezidentů a ještě nyní občas vyslovuje svá moudra k světovému dění (například, že dnešní světová situace se blíží k hranici možné třetí světové války) se v sobotu dožívá sto let. Nechci zde rekapitulovat  celý jeho život, ale protože jsem se s ním setkal celkem pětkrát, chci alespoň v několika řádcích vzpomenout naše setkání a připomenout některé klíčové okamžiky jeho činnosti. 

Už několikrát jsem připomínal jeho slova, když při jednom z našich rozhovorů mi na otázku, v čem spatřuje největší problém současnosti, odpověděl: ,,Za největší problém považuji to, že politici v několika hodinách řeší problémy, jimiž se vědci věnují roky. Bohužel však vědci nejsou politiky.´´

 Poprvé jsem se s ním setkal někdy v roce 1964, když měl přednášku v pražském Ústavu mezinárodních vztahů. Poté jsme se setkávali například během helsinské konference v roce 1975 či při schůzce amerického prezidenta Ronalda Reagana s Michailem Gorbačovem ve Washingtonu. To jsem za ním zašel do Bílého domu, kde měl kancelář v suterénu. Pokaždé to byly velmi obsažné rozhovory – snad kromě jediného případu. Stalo se to v Helsinkách, kdy jsme s Alešem Bendou z Mladého světa stáli před budovou, kde probíhala konference a Kissinger právě vyšel, aby odjel na oběd. Zastavili jsme ho a zeptali jsme se, jak hodnotí dosavadní průběh jednání. Kissinger se rozhlédl kolem a pak nám odvětil: ,,Tady je příliš malé publikum pro mou odpověď.´´ To však bylo jedinkrát, kdy se odmítl bavit a nyní chápu, že především naše otázka byla dost pitomá.

Jinak vždy jeho odpovědi byly obsažné, originální a svědčily o tom, že je právem označován za největšího tvůrce americké zahraničí politiky 20. století. Jeho unikátní styl tajné diplomacie, kdy se například ve chvílích krizových situací ve světě, například při arabsko-izraelské válce, dokázal každodenně setkávat se sovětským velvyslancem ve Washingtonu Anatolijem Dobryninem, aby se s ním domlouvat, jak zábranit tomu, aby se do tohoto konfliktu nezapletly obě velmoci, byl klasickým příkladem toho, jak chápal úlohu diplomacie.

Vůbec je obdivuhodné, jak se tento syn rodičů německého a židovského původu, který se narodil v německém Furthu, ale v roce 1938 rodina utekla před Hitlerovým pronásledováním do Spojených států, propracoval až do jedné z nejvyšších funkcí. Plně se přízpůsobil zejména americkému myšlení, jen ho jako imigranta prozrazoval přízvuk. Často však hbnýřril před novináři i vtipem. Zažil jsem, jak se nás na tiskové konferenci jednou zeptal:,,Má někdo otázku pro mou odpověď?´´

Rád bych mu i touto cestou chtěl pogratulovat nejen k tomuto životnímu jubileu, že se ve zdraví a především svěží mysli dožil, ale především, co vše vykonal, aby i v napjatých situacích dokázal zabránit tomu, že by místo diplomatů hovořily zbraně, tedy celé politice detente neboli uvolnění. Na druhé straně dokázal tvrdě zakročit tam, kde se mu zdálo, že politika určité země překračuje rámec toho, co Spojené státy považovaly za únosné. Klasickým příkladem byla Chile, když se v této zemi stal prezidentem socialista Allende. Pomocí australských tajných služeb zorganizoval převrat a nepřímo tak donutil Allendeho, aby raději spáchal sebevraždu, než by padl do rukou vojenské junty, která převzala moc. Nějaké znárodňování, to rozhodně nebylo v programu americké vlády. Avšak v jeho činnosti převažuje to, že jeho tajná diplomacie dokázala vzájemné soupeření velmocí udržet, aby se studená válka nezměnila v horkou.

Proto je třeba znovu si připomenout jeho současné varování, že se svět blíží právě k této kritické hranici.