Milan Syruček: Pražské jaro zmrazil ruský mráz

Praha 28. dubna 2023

Je to sice polokulaté výročí, ale takové hezké: ať se čte zprava doleva či naopak, arabsky, pořád je to stejné: 55. A tak stojí za to zaznamenat ho alespoň touto neúplnou vzpomínkou.

Rok 1968 jsem zažil velmi intenzivně. V té době mi bylo 36 let, byl jsem vedoucím zahraničního oddělení Mladé fronty a po několika cestách do Kirgízie, československé komuny Interhelpo, kterou zakládal Štefan Dubček a v roce 1925 tam odjel spolu se svým tehdy čtyřletým synem Alexandrem, jsem počátkem šedesátých let za oběma zašel, abych jim pověděl, jak se Interhelpovcům daří. Tak jsem se se Sašou spřátelil, tykali jsme si a proto v roce 1968, když se stal prvním mužem ve státě, mě umožnil jako poradce zúčastnit se různých jednání a porad. Na oplátku jsem mu přinášel novinky z Moskvy, kam jsem jezdil za svými přáteli, které jsem získal ještě z dob, kdy jsem  pracoval rok na stáži v Komsomolské pravdě za šéfredaktora Adžubeje, zetě Nikity Sergejeviče Chruščova, do jehož rodiny mě zval, protože jsem byl v redakci jediným cizincem. To předesílám proto, že jsem měl přístup k řadě důvěrných i velmi tajných informací. Například v dubnu 1968 jsem získal informaci, že u Drážďan se připravují sovětské divize na intervenci u nás – učí se česká slovíčka, studují mapu Československa atd. Když jsem to Dubčekovi sdělil, odpověděl mi, že rozvědka mu nic takového nehlásí. Namítl jsem: ,,Sašo, ty máš taky rozvědku na východě?´´ – ,,To nemám, ale oni by mi to neudělali,´´ odpověděl mi. To mi opakoval několikrát. Někdy v polovině srpna mě vzbudili z Dubčekova sekretariátu ve 4 hodiny ráno, že v Karlových Varech bude setkání s Walterem Ulbrichtem a Dubček mě zařadil do delegace – novináři na ni neměli přístup. Když jsme po jednání vyprovodili Ulbrichta na letiště, naši si mnuli ruce:,,To jsme mu to nandali!´´ Vůbec nepochopili, že to bylo poslední varování. Taková naivita provázela Dubčeka  celé toto období, nejen v tomto případě. Není tak divu, že když probíhala jednání v Moskvě, Dubček se jich fakticky nezúčastnil, celou dobu proležel ze stresu. Mj. mi to vyprávěl generál Ludvík Svoboda, když jsem mu řadu let, než se stal prezidentem,  dělal ústního pošťáka s Ljudou Uvarenko v Kyjevě, s níž se během války seznámil při bojích o Kyjev a přijal ji jako svou asistentku.  Mnohé podrobnosti o tomto moskevském jednání, na něž Svoboda dodatečně přiletěl, mi sdělila i jeho dcera Zoe Klusáková – Svobodová, protože ji otec každý večer telefonoval o průběhu moskevských jednání. Rozhodl se jet do Moskvy zejména proto, aby zachránil Dubčeka a ostatní členy delegace – hrozilo, že skončí někde na Sibiři, ale jeho osobnost jako Hrdiny SSSR nedovolila Sovětům něco takového podniknout, dokonce propustili i Kriegla, kterého po jednání dovezli k letadlu až jako posledního,  chtěli ho jako Žida i toho, co jako jediný nepodepsal moskevský protokol, internovat. Svobodovi se vytýká, že během moskevských jednání nabádal členy delegace, že to fakticky není jednání, prostě musí podepsal, jinak neodletí. Ale za léta svého vojenského působení v SSSR věděl, co lze od Sovětů očekávat a proto jim toto radil nikoliv ze zbabělosti či poddanosti, ale protože se obával, že jinak v Československu poteče krev. Ze zpráv od dcery věděl, že je v Praze napjatá situace a jak mi řekl, zažil už v životě příliš mnoho krve umírajících vojáků a nechtěl, aby byla prolita další. A s holýma rukama jsme se 500 000 agresorů nemohli ubránit.

Pražské jaro nebylo ojedinělou záležitostí. Ten rok demonstrovala mládež celého světa. V Berlíně byla univerzita přejmenována na Ho Či Minovou svobodnou univerzitu a Rudy Dučke organizoval demonstrace německé mládeže u amerických vojenských základen rozmístěných v Západním Německu, v Americe mladí branci spalovali veřejně povolávací lístky do armády. Celý květen jsem trávil v Paříži, kam jsem původně přiletěl 9. května na zahájení americko-vietnamských čtyřstranných rozhovorů o ukončení války. Misko toho jsem však večer zažil první demonstrace mladých lidí, kteří vytrhávali dlažební kostky a stavěli barikády – od té doby jsou všechny pařížské ulice zality asfaltem.  Demonstrace mladých Francouzů však začala celkem banálně. 22. března studenti vedení Cohn Benditem vtrhli v Nanterre na dívčí koleje, aby protestovali proti tomu, že všechny koleje, ale i školy byly ve Francii do té doby rozdělené na chlapecké a dívčí. Zasahovala proti nim policie, dokonce vtrhla i do univerzitních prostor, ač podle zákona neměla na to právo. Tehde platilo ještě Napoleonovo nařízení, že univerzitní půda je nedotknutelná a jakékoliv přestupky studentů musí policie univerzitě jen nahlásit, ta sama rozhodne, jak je potrestá. Takové porušení zákonů se nelíbilo ani otcům těchto studentů,  navíc studenti šli agitovat do závodů a tak se k jejich protestnímu hnutí přidávali dělníci a vůbec ostatní zaměstnanci. Na 13. května vyhlásili odbory generální stávku s heslem: Dix ans, ca sifit -(Dizan, sa sifi) neboli 10 let to stačí – mysleli tím deset let gaullismu. Ta stávka byla tak všeobecná, že se jí zúčastnil i odborový svaz prostitukek – prostituce je považována za povolání, roky prostituce se započítávají do důchodu a jejich odborový svaz tehdy sdružoval 6 000 dívek, jimž zajišťoval i týdenní zdravotní prohlídky a další odborové preference, mj. i právo na stávku. Jejich stávka probíhala tak, že se na týden uchýlily do kostelů, kde o ně pečovali faráři. Jako každoročně, když jsem byl loni v listopadu na zasedání Evropského parlamentu, zašel jsem ve Štrasburku do jednoho z kostelů, abych tam trochu meditoval. Upoutala mě starší žena, která tam zapalovala svíčku. Neodolal jsem a zeptal jsem sí, proč tak činí. Odpověděla mi: ,, V tomto kostele jsem v osmašedesátém strávila týden .´´ Neudržel jsem se a zeptal jsem se jí, zda tedy byla prostitutkou. A odpověděla mi: ,,Moje kočička je mezinárodní, ale moje srdce patří Francii.´´ Ještě nikdy jsem neslyšel tak upřímné vyznání vlastenectví.