Leonid Cypkin – Most přes řeku Něroč

Praha 6. února 2018

Čtyři desetiletí skrytý poklad  ruské literatury konečně česky! Svazek MOST PŘES ŘEKU NĚROČ odhaluje, že Leonid Cypkin napsal v 70. letech prózy, které nestárnou,  ale naopak v záplavě sezonních hitů září o to víc

Psal, aniž mohl doufat, že někdy uvidí své texty publikované. Jeho román Léto v Baden-Badenu se objevil v exilovém časopise jen sedm dní před jeho smrtí. Ostatní prózy Leonarda Cypkina za jeho života vůbec nevyšly. O to větší úžas  a úspěch sklízí nyní, protože kvalitní literatura nestárne, naopak v přívalu  sezonních „bestsellerů“ vynikne o to víc.

Román Léto v Baden-Badenu vydal PROSTOR před třemi lety, nyní na něj navazuje svazek MOST PŘES ŘEKU NĚROČ A JINÉ PRÓZY, v němž se autor  vypsal ze všeho, co byl nucen prožít. Potvrzuje to především titulní novela MOST PŘES ŘEKU NĚROČ, v níž se odráží Cypkinovy děsivé zážitky z Minsku v době, kterou skvěle popsal Timothy Snyder v Krvavých zemích – tedy za druhé světové války, kdy se přes tyto „nárazníkové“ země převalovala střídavě sovětská a hitlerovská vojska.

Vychází v překladu Jakuba Šedivého.    

Když bylo Leonidovi Cypkinovi osm, jeho otce v rámci stalinského Velkého teroru zatkli,  a než ho na přímluvu známého zas propustili, stačil skočit do schodišťové šachty. Pokus  o sebevraždu se nezdařil, a tak Leonidův otec následně dál pracoval jako chirurg, od té doby s trvale poraněnou páteří. Další členové rodiny zemřeli ve stalinských lágrech  či za druhé světové války v minském ghettu. Mladému Leonidovi s rodiči se z této hitlerovské pasti na židovské obyvatelstvo povedlo za pomoci dalšího dobrého člověka uniknout.

Mnoho ústrků Leonid Cypkin zažil nejen v mládí, ale i na konci života, kdy jeho syn odešel do amerického exilu, a on nejenže nemohl publikovat, ale dokonce byl nejprve přeřazen a nakonec úplně vyhozen ze zaměstnání. Žádost o to, aby se mohl s manželkou vystěhovat za synem, byla zamítnuta. Přesto jeho Léto v Baden-Badenu vyšlo poprvé právě v USA, kam se rukopis povedlo propašovat.

Leonid Cypkin tak byl po celý život autorem bez jediné publikace. Za své dílo však mohl takzvaně „ručit vlastním životem“, neboť toho na jeden život zažil až příliš. Tyto trpké zkušenosti dokázal zužitkovat tím nejlepším způsobem – přetavit je v literaturu, která přežila desetiletí a jež dnes působí jako zjevení.

Ostatně, kdo četl Léto v Baden-Badenu, točící se kolem postavy samotného velikána ruské literatury Dostojevského, to dobře ví, a tak jistě sáhne i po MOSTU PŘES ŘEKU NĚROČ A JINÝCH PRÓZÁCH. A kdo jako první bude číst Cypkinovy novely  a povídky, ten určitě následně neodolá a přečte si i jeho Léto v Baden-Badenu… Zkrátka, na adresu nyní přeložených textů Leonarda Cypkina by se dalo podotknout to, co se zpívá v jedné písni kapely Tata bojs: Žádná vykopávka, ale stejně objev.

Leonid Cypkin byl uznávaným odborníkem v oboru patologie, a tak je vlastně dalším slavným medikem v ruské literatuře – po Čechovovi a Bulgakovovi. To, že je někdo lékař, ale ještě neznamená, že je zdravý jako řípa. Leonid Cypkin zemřel již v šestapadesáti, a přesto žil z těchto autorů-lékařů nejdéle – Čechov zemřel  ve čtyřiačtyřiceti a Bulgakov v devětačtyřiceti – a ani Bulgakov se ostatně nedožil publikování svého nejslavnějšího románu Mistr a Markétka.

MOST PŘES ŘEKU NĚROČ A JINÉ PRÓZY, stejně jako předchozí Léto v Baden-Badenu, vyšel česky v překladu Jakuba Šedivého. A není to zdaleka první trefa – skvělý „objev“ – tohoto překladatele. Už předtím nakladatelství PROSTOR vydalo například jeho překlady románů Saši Sokolova – Škola pro hlupáky, Palisandreia a Mezi psem a vlkem –, autora, který sice patří ke stejné době jako Leonid Cypkin, ale náleží mezi ruskou exilovou literaturu, neboť žije v Kanadě, kde se už svým rodičům-diplomatům narodil. A vloni zas v edici Pozdní sběr vyšel v překladu Jakuba Šedivého román Slunce mrtvých I. S. Šmeljova.

Jakub Šedivý se tak stal postupem času „značkou“ a „jistotou“, která  do českého prostoru přináší to, co je z ruské literatury opravdu hodno pozoru.

Vydání dvou svazků díla Leonida Cypkina je rozhodně činem, díky němuž se zase bude moci v českém prostředí o ruské literatuře mluvit s upřímným obdivem. Protože ruská literatura neskončila velkými klasiky. A už vůbec ne socialistickým realismem!

Leonid Cypkin: MOST PŘES ŘEKU NĚROČ A JINÉ PRÓZY (anotace)

Vedle světově proslulého románu Léto v Baden-Badenu (česky Prostor 2015), jehož tématem jsou výjevy ze života F. M. Dostojevského a jeho druhé ženy Anny Grigorjevny, je Leonid Cypkin autorem dvou autobiografických novel Most přes řeku Něroč (1973) a Norartakir (1976) a šestnácti povídek napsaných v sedmdesátých letech minulého století. Světlo světa spatřil celý tento soubor poprvé až v roce 2005, kdy vyšel v moskevském nakladatelství Novoje litěraturnoje obozrenije.

        V nejrozsáhlejší novele Most přes řeku Něroč líčí Cypkin své dětství v předválečném Minsku a dramatický útěk stovek tisíc lidí v červnu roku 1941 z Minsku, který vzápětí padl do rukou německých okupantů. I v dalších textech čerpá Cypkin z často tragických osudů své rodiny; jeho otec lékař byl za stalinského teroru zatčen, ale vyvázl na přímluvu vlivných známých, strýc a dvě tety zahynuli v sovětském gulagu, babička a další příbuzní zemřeli v minském ghettu.

Stylově je soubor rozmanitý, od krátkých bezsyžetových povídek přes delší povídky se složitějším dějem až k rozsáhlým novelám, z nichž zejména Norartakir se blíží proudem vyprávění autorovu románu Léto v Baden-Badenu.

Vydáním tohoto souboru próz se tak českému čtenáři dostává kompletního literárního díla zapomenutého a znovuobjeveného velkého ruského spisovatele.

Z ruského originálu Leto v Badene i drugije sočiněnija, vydaného nakladatelstvím Novoje litěraturnoje obozrenije v Moskvě v roce 2005, přeložil Jakub Šedivý

Odpovědná redaktorka Pavlína Kubíková

440 stran, MOC 397 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2018

První vydání

Leonid Cypkin (1926–1982) publikoval víc než sto vědeckých prací z oboru patologické anatomie, jeho literární dílo však za jeho života nemohlo v SSSR vyjít. Až v roce 1982, sedm dní před Cypkinovou smrtí, vyšel v emigrantském týdeníku Novaja gazeta v New Yorku jeho román Léto v Baden-Badenu.

Ukázka z knihy MOST PŘES ŘEKU NĚROČ A JINÉ PRÓZY, str. 131

Únos Sabinky

Vběhli do vagonu, když jsem v něm už seděl. Řekl jí, že dělá moc drobné krůčky nebo něco v tom smyslu, oba se usmáli a posadili se naproti mně. Utíkali nástupištěm podél celého vagonu a vlétli do posledních dveří – nejspíš chtěli nastoupit do toho dalšího nebo chtěli doběhnout ještě dál, ale lekli se, že to nestihnou, a tak vběhli sem. Ačkoli už seděli, dveře byly ještě pořád otevřené, třebaže už bylo slyšet typické syčení vzduchu. Najednou jsem jim zatoužil názorně předvést, jak jsem rychlý, dokonce jsem se už nadzvedl, abych přeběhl do sousedního vagonu, když vtom se ozvalo hrozivě výstražné hlášení: „Pozor, dveře se zavírají!“

Na rukou měli snubní prsteny, úplně nové a tak lesklé, že by jimi mohli pouštět prasátka. On natáhl daleko před sebe dlouhé nohy v semišových polobotkách a přidržoval si na kolenou aktovku, ona svírala v rukou kabelku, co ale člověka vysloveně praštilo do očí, byly její nohy bez punčoch – nastaly totiž první teplé dny, takže každá změna v oblečení žen, která odhalovala jejich tělo, byla ohromující jako první jahody nebo první bouřka. Když seděla, zpod krátkých bílých šatů jí vykukoval kousíček oslnivě bílého spodního prádla, tak bělostného a lehounkého, že se vůbec nestyděla: můj pohled, kterého si nemohla nevšimnout, ji ani trochu nepřiváděl do rozpaků. Nosila brýle, snad proto vypadala starší než on, širokolící mladíček s hloupoučkou tváří, z které sotva zmizely uhry. O čemsi si povídali, ale kvůli hluku jedoucího vlaku nebylo slyšet co, ostatně jejich hovor byl stěží něčím zajímavý, protože se nedívali jeden druhému do očí a jejich ruce s nepravděpodobně zářivými snubními prsteny žily svým vlastním životem. Položil jsem ruku na poniklovanou kliku od dveří – někdy těmi dveřmi prochází z vagonu do vagonu pomocník strojvůdce nebo zkrátka nějaký pracovník metra – takže v mé ruce byla skoro celá schovaná a rázem bylo vidět, jak velkou mám dlaň. Lehce, jako bych si s ní jen tak pohrával, jsem tu kliku stiskl – povolila a cvakla, až jsem se na okamžik lekl, že se ty dveře otevřou, ale pár sedící naproti mně pokračoval v hovoru jakoby nic, což bylo tím trapnější, že ji ten rozhovor absolutně nezajímal. Za měsíc či za dva pojedou v tom největším horku na jih, kam já už jezdit nesmím, budou ležet na pláži v poloze připomínající písmeno „T“ – on si stáhne přes oči lázeňskou čepičku a zmalátnělý sluncem si položí hlavu na její stehno, jako by to byla opěrka lehátka, a potom se vrátí do Moskvy a jí na tváři naskočí viditelné skvrny – snad od opálení, nebo možná taky proto, že bude matkou. Přehodil jsem si nohu přes nohu a malinko si povytáhl na kolenou nohavice, jak to dělají pečliví muži, protože jsem chtěl, aby byl vidět úzký proužek nohy mezi manžetou a ponožkou, jenže jako naschvál jsem měl černé polobotky, které vůbec neladily nejen se světlými kalhotami, ale ani s ponožkami, a k tomu všemu jsem si všiml, že jsou pokryté vrstvou šedého prachu, nehledě na to, že moje nohy jsou, abych tak řekl, poněkud krátké. Večer bychom se procházeli po nábřeží řeky Moskvy, vedl bych ji a objímal kolem ramen, protože jsem přece jen vyšší než ona, a potom bychom dlouho hleděli na černou vodu, v níž by se odrážela světla lamp jako nějaké sloupy ze samých mincí, a jeden den mého života by se proměnil v rok a z roku by se stal den a já bych přestal myslet na smrt, možné ale taky je, že bych se jí začal bát ještě víc. Seděl, dlouhé nohy měl před sebe natažené tak daleko, že jimi zabral téměř celou uličku – s tou svou aktovkou a širokou hloupoučkou tváří vypadal jako jejich žalostný doplněk. Ona diskrétně zívla a dlaní si zakryla ústa, jak to tak ženy dělávají, a já jsem se najednou dovtípil, že se ode mě nakazila, protože před chvilkou jsem také zívl. To znamená, že si mě přece jen všimla a možná uhodla mé myšlenky. Podvoluje se mi, teď je moje definitivně. Nesl jsem ji na rukou – takhle pravděpodobně unášeli Sabinky nebo spící královnu nebo prostě někoho takového – měla zakloněnou hlavu, pootevřená ústa, husté vlasy jí padaly až k zemi, obnažené nohy bezmocně visely dolů, zároveň je však nezapomněla jaksi teatrálně pokrčit, jako by se hodlala každým okamžikem postavit na špičky. Abych si ověřil, že je v mé moci, znovu jsem zívl, teď už vůbec ne přirozeně, a vzápětí zívla i ona, zrovna tak diskrétně jako dřív, zakrývajíc si dlaní ústa. Nesl jsem ji na napřažených rukou a na vlhkém písku za sebou nechával stopy, šel jsem s ní vstříc slunci – stálo nízko nad mořem – buď stoupalo, nebo zapadalo a vlny se valily až k mým nohám; rukama objala mou hlavu, přitáhla si ji k sobě, políbila mě a já se s ní zatočil a znovu jsme se rozesmáli jako hrdinové nějakého filmu ze současnosti, kteří se dostali na jediný den k moři a své nejmodernější bílé auto nechali bezstarostně stát kdesi na silnici. Teď už jsem zíval proti své vůli – byl to nervózní tik, jaký se nedal potlačit – nakazila se ode mě, měl jsem ji ve své moci, proto zívla vždycky hned po mně. Moje moc nad ní byla neomezená, vzdávala se mi, na celém světě jsme byli jenom my dva, on byl s tou svou venkovskou tváří a dlouhýma nohama až kdesi na konci věta – provinilý hráč, vykázaný z hřiště; i on jednou zívl, ale jenom tak trochu, jako by mi prokazoval laskavost – podřizoval se mi neochotně, přenechal mi ji však – co mu ostatně taky zbývalo? Copak tenhle rozumí ženám? Běžel jsem ranními liduprázdnými ulicemi jakéhosi městečka na jihu, nejspíš přímořského, bez závisti jsem klouzal pohledem po oknech se zataženými závěsy, za kterými spali a milovali se lidé – už jsem nebyl nešťastný – utíkal jsem, abych jí koupil mléko k snídani, a moje srdce tlouklo pravidelně, jako když mi bylo dvacet, obchody byly pravda ještě zavřené, ale když jsem odcházel, tak se už česala a teď na mě určitě čeká.

Ti dva vystoupili na stejné stanici jako já a v tu ránu se ztratili v davu, za chvilku jsem je však znovu spatřil. Šli přede mnou, bezstarostně si o něčem povídali, oba byli vysocí, štíhlí, letně oblečení – jistě si jeli vyhlédnout do svého nového bytu nějakou stojací lampu – držela se ho za ruku a on nepatrně ohnul paži v lokti, aby to bylo pro ni pohodlnější.

Vyjel jsem po eskalátoru nahoru. Skleněným stropem vestibulu prosvítalo modré nebe a až pod samotnou kupolí se uprostřed vznášel balonek. Protože neměl naději dostat se ven, celý se scvrkl – bezpochyby to byly jeho poslední hodiny.

13. června 1971

L. Cypkin – Most přes řeku Něroč – ukázka

www.eprostor.com

Mgr. Denisa Novotná