Praha 7. března 2023

Jako téměř každý se na konci roku vracím k uběhlým měsícům, už ani ne tak kvůli nějakému bilancování, jako spíš co ho zklamalo nebo překvapilo. Alespoň čtyři příběhy.

Politici ve srovnání s experty v informování zaostávají

Kdo má čas pozorněji sledovat média, dříve nebo později si toho všimne. Negativní synergický efekt souběhu covidu, vpádu na Ukrajinu, inflace a energetické a klimatické krize začal být natolik složitý, že přesáhl kvalifikaci řady dosavadních komentátorů a redakce se pro informace musí častěji obrace jinam, nejčastěji do akademické obce a do vědeckovýzkumných ústavů.

Tam, kde se šéfredaktoři rozhodli takhle změnit mediální strategii, rozhodně se nezmýlili, gnoseologická hodnota obsahu informací se podstatně zvýšila. Týká se to i části veřejnoprávních médií. Vzhledem k rusko-ukrajinské válce to je patrné zvláště u bezpečnostních a vojenských expertů, o jejichž počtu jsme dosud neměli představu. Pozitivním důsledkem je i vytvoření jistého klimatu soutěživosti mezi interními pracovníky redakcí a studií a externími autory.

Zároveň roste i rozdíl mezi informačním přínosem expertů a většiny politiků. To se zvláště projevuje ve společných diskusích, kdy politici mnohdy nemají šanci, exekutiva a stranická práce je vyčerpává, nemají čas získávat nové informace zvláště v širším rozsahu, a tak musí spoléhat na to, jak je přímí podřízení nebo poradci nabrífují. Mnohdy nezbývá než využít alibi „s tím se obraťte na xy“.

Poté nemohou být překvapivé výsledky sociologických šetření, kam se informační hodnota sdělení politiků a jejich jednání promítá. Důvěra v politické strany instituce v poslední době stále klesá.

Máme snad hledat takového kapitána?                                                                             

Kdysi před sedmdesáti lety vyhořela v jedné vojenské posádce svobodárna; příčinou byl nevypnutý vařič. Řešení se našlo promptně: byl vydán rozkaz, který ve všech podobných zařízeních používání vařičů zakázal. A tak tisíce vojáků z povolání a občanských zaměstnanců chodilo ráno do práce bez snídaně a na večeři museli jít do hospody, než se našla hlava trochu moudřejší a rozkaz byl zrušen.

V loňském roce jsme se zabývali problémem, který se objevil v Borovanech a v Českém Krumlově. Policie tam na Babišově shromáždění nezasáhla příliš šťastně. Jako obvykle začala diskuse o tom, jestli šlo o ojedinělý exces, nebo systémovou vadu. Když klukovi v pubertě zakleknou krk, Babišův projev doprovázeli policisté v civilu a jeden dokonce v čepici Andrejova stoupence, nebyla to zrovna nejlepší vizitka.

Policejní vedení mělo trvat na svém, že šlo o exces, což byla pravda; pověst policie mezi institucemi je stále vysoká. Místo toho se debatovalo o tom, jestli jako ve fotbale nezavést na podobných politických akcích sektory, kde by se shromažďovali političtí odpůrci svolavatele. Tím je zařazujeme rovnou mezi vandaly a bitkaře. Na sociálních sítích podobná separace jednomu diskutujícímu připomínala arizaci.     

Zrovna nejšťastnějším řešením nebylo ani školení více než dvou set policejních funkcionářů. Jako kdyby opravdu šlo o systémovější vadu, minimálně méně srozumitelnou příslušnou legislativu.

V rakousko-uherské armádě to měli vyřešené velmi sofistikovaně. Ve vídeňské posádce prý sloužil kapitán, o kterém se nedalo říci, že by se mohl jako ryba ve vodě pohybovat ve vídeňských intelektuálních kruzích. A když císař František Josef I. podepsal nějaký vojenský řád nebo vojenská správa připravila konkrétní nařízení, právě tento kapitán je dostal jako první k přečtení. A když jim do písmene porozuměl, mohly být jako právoplatné vydány. Přece ale nikdo nechce, abychom takového kapitána narychlo hledali. 

Většina byrokratických nařízení byla za Rakouska psána srozumitelně a jasně, na což teskně vzpomínali dožívající pamětníci s právnickým vzděláním. Rakouský občanský zákoník z roku 1811 platil u nás až do roku 1949.

Teď po vystoupení ministra vnitra Víta Rakušana čeká státní aparát nový úkol: jak připravit příslušné činitele na boj proti desinformacím, jak je rozpoznávat; máme se tedy na co těšit. 

Tmavnoucí svět

Politolog Lukáš Jelínek v článku Temných stínů přibývá (Lista 3/2022) píše o rostoucích negativních jevech v politice. Tento trend proniká i do jiných oblastí. Všimněme si jen jednoho z médií. Většina lidí si pečlivě vybírá, co v televizi sledovat a mají své oblíbené stanice. Jen občas přejíždějí po programech jiných, nenarazí-li na něco zajímavého.

Ti, kdo tak činí častěji, jako by se jim před očima zobrazoval měnící se svět. Nejčastěji se jim objeví na obrazovce muž nebo žena s pistolí v ruce, jak kriminalita v nejrůznějších podobách charakterizuje život na naší možná jediné obyvatelné planetě nekonečného vesmíru. Se stejnou frekvencí můžeme očekávat záběry mužů svádějících ženy a dívky a naopak žen provokující muže, posléze s nechybějící nahotou. Ta je vždy přitažlivější, když jde o lásku, ne jen o sex. A vždy a všude se pije, naštěstí stále méně s cigaretou či doutníkem v ruce.

Překvapivým a o to smutnějším zjištěním je, že zobrazení nejrůznějších dějů stále více na obrazovce tmavne, mnohdy nefunkčně, v rozporu s obsahem příběhů. V kontrastu s tím jsou po více než třiceti letech stále uváděna televizní díla z minulého režimu s hvězdami v jiskřivých barvách; jako kdyby v jednom případě barva zakrývala temnější realitu a v druhém zkreslovala naše stále ještě přežitelné slzavé údolí, v němž lze prožít mnohé úžasné chvíle.

Aby toho nebylo málo, autoři a režiséři si oblíbili provázet nás po obyčejných i roztodivných chodbách kafkovského střihu navozující v nás pocit přibližnosti, bezútěšnosti a bezvýchodnosti. Řeč se stále více stává nesrozumitelnou, navíc i v rozhlasu a doprovázenou přehlušujícími násobnými zvuky, které lze těžko považovat za hudbu. Asi proto se tématem řady historiků stávají poslední léta pádu třistaleté římské říše a futurologové píší, že jsme před zrodem nové civilizace.

Těžko tušit, co signalizuje současné umění, ale v šedesátých letech minulého století jsme se zvláště z americké literatury dozvídali více než z vědeckých děl, co nás v životě čeká přinejmenším v příštích dvaceti letech, jak se v demokratických zemích utvářel ve způsobu života tehdy pro nás v neplynoucím čase normalizace lepšího. Snad chmury nebudou trvat déle. Do té doby bude lepší po programech nešvenkovat a lépe si vybírat. Pořád je naštěstí co. S díkem za ČTart.

Tour de France dojela loni do Paříže

A ti, kdo se stejným obdivem sledují krásy dánské, švýcarské a francouzské přírody a jejich pamětihodnosti, jsou jistě spokojeni. Ryzí fanoušci cyklistiky méně, chyběl tam jediný náš závodník. Těšili jsme se, že to zachrání alespoň z nostalgie po našem kdysi společném státě Peter Sagan, ale tomu to po covidu moc nejelo, pokud ještě jednou pojede jako ve slavné minulosti. I když páté místo v Paříži dává naději. Naše radost byla poloviční i při sledování mistrovství světa ve fotbalu, na které jsme se také nedostali 

Ale buďme rádi, že jsme mohli sledovat s našimi sportovci jiné vrcholné sportovní akce, jako bylo mistrovství světa v lehké atletice ve Spojených státech. Tenisový Wimbledon a Roland Garros v Paříži nám na ČTsport byly odepřeny. Jsou asi drahé. Možná nás veřejnoprávní televize tlačí k tomu, abychom souhlasili se zvýšením poplatků, jak se údajně chystá. To v době inflace jen tak lehce neprojde.

Když už jsme ve Francii, mohli bychom se poučit. Tam podle volebního slibu prezidenta Macrona hrazení veřejnoprávní médií politici změnili, aby uživatele přímo nebolela, řeší to přes daňový systém.