Antonín Rašek: Hraje se Osudová. Ještě je čas

Praha 31. ledna 2023

Tak zní verš z písně Karla Kryla připomínající symfonii číslo 5 Ludwiga van Beethovena, kterou v předvečer čtyřiapadesátého výročí 21. srpna 1968 uvedla televize ČTart. Souzněla se současnou situací, kdy se svět od kubánské krize v roce 1962 podruhé od druhé světové války ocitl v ohrožení vlastní existence. 

To se odráží i v publicistice, jejíž obsah lakonicky shrnul jeden novinový titulek: „Lidstvo je nad propastí. Už zase. Když ale přežije, čekají ho skvělé časy. Prý.“ Je ale možné spokojit se s tou na konci citátu uvedenou podmiňující částicí? 

Co a kdo je ve hře?

Jsou to dvě entity: liberální demokracie, která údajně měla být v duchu Fukuyamy „koncem dějin“, tedy navěky, a podle statistik 8 miliard lidí na této planetě, na kterou jsme podle jedné mé dávné přítelkyně stejně jen půjčeni. Přitom my, kteří si přejeme, aby tento relativně nejskvělejší ze všech společenských řádů, byl zachován, tvoříme jako západní spojenci v Evropě a v severní Americe jen šestinu lidstva. Další téměř desetina žije v Jižní Americe, více než sedmina v Africe a dominantně šedesát procent v Asii.

Opravdu si myslíme, že naše hodnoty jsou vytoužené či alespoň přijatelné i pro ostatní národy? Stačí si uvědomit, k jakým náboženstvími se lidé hlásí: třetina je křesťanů, pětina muslimů, sedmina hinduistů a další pětina jiných vyznání; jen něco přes desetinu jsou ateisté. A to jsme jen u jednoho z typů ideologií. A co třeba ty politické, které jsou zázemím různých forem vládnutí? Politologické učebnice jich uvádějí desítky.

Objektivně jsou podmíněné demografickými faktory. Stačí se zmínit, že polovina lidstva stále žije na venkově; jen sedm procent lidí absolvovalo vysokou školu, ale sedmnáct procent je analfabetů; tři čtvrtiny má mobilní telefon a třetina internet, a tak bychom mohli pokračovat. Štěstím je už samotný fakt, že ještě existujeme.

Alžírsko od Charlese de Gaulle k Emmanuelu Macronovi

Francouzský prezident Emmanuel Macron vyrazil nedávno na třídenní cestu do Alžírska; údajně „aby zacelil rány minulosti“. Od osamostatnění této země uplynulo šedesát let.

Tak trochu shodou okolností jsem v červencový sobotní podvečer dvaašedesátého dorazil do Marseille. Denně se tu v přístavu podle sdělovacích prostředků střílelo. Příslušníci OAS – Organizace tajné armády tak vítali po prohranné válce alžírské uprchlíky. Za spolupráci je do Francie pozval prezident Charles de Gaulle. Pro Čechy nic překvapivého, věděli, jak se po druhého světové válce zacházelo s kolaboranty.

Jenže na marseillském pobřeží bylo ten večer ticho jako na hřbitově, rozhodně ne tématem na reportáž. A tak nezbylo než zapadnout do první putyky. Sedělo tu jen pár dědů, shodou okolností ruských migrantů z občanské války, kteří mne pozvali na mastis, místní anýzovku. Z pocitu jakési slovanské vzájemnost je přepadla nostalgická „toska po rodině“, stesk po vlasti, že nebudou moci umřít v Rusku. Ale dozvěděl jsem se to hlavní, nestřílí se tu proto, že oasáci si odjeli na víkend odpočinout na Riviéru.

Na cestě zpátky jsem se zastavil v Paříži u bratrance mého již nežijícího kamaráda a redakčního kolegy Jána Mentela. Jeho bratranec Paul se zrovna vrátil jako poručík francouzské armády z Alžírska a rodina pro něho pořádala na uvítanou večeři. Pozdě v noci jsem měl příležitost si s ním popovídat. Nemohl přijít de Gaullovi na jména: „Budeme-li takhle pokračovat, zvát lidi z našich kolonií do Francie, neskončí to v budoucnosti dobře!“ Nemyslel jsem si tehdy, že by se ze Slováka náhle stal francouzským vlastencem, i když možná taky. Přičítal jsem to spíš traumatu z války. Měl větší strach z oasáků než z migrantů.    

V tu dobu byla Marine Le Penová ještě šest let „na houbách“, narodila se roku 1968. Ale v loňském dubnu se už podruhé pokoušela stát se první francouzskou prezidentkou. A byla na tom ve střetu s Emmanuelem Macronem lépe, než při prvním pokusu, pohybovala se v některých průzkumech na hranici fifty-fifty nebezpečně blízko statistické chybě. Shodou okolností to záviselo i na tom, jak bude hlasovat právě marseillská levice, bude-li jen bojkotovat Le Penovou, nebo přímo volit Macrona. Mohl se stát i nějaký nepříjemný incident, který by volby ovlivnil.

Co by to v případě Macronovy porážky znamenalo? V okamžiku, kdy se Evropa sjednocovala, Le Penováě alistů chtěla vystoupit z vojenských velících struktur Aliance. Stejně jako se pro to v roce 1966 rozhodl de Gaulle, aby se po mnoha letech Francie do nich vrátila. Podobně tomu bylo s prohloubením vztahů s Ruskem. „Jakmile skončí rusko-ukrajinská válka, podpořím strategické sblížení s Ruskem,“ řekla Le Penová.

Vzpomněl jsem si znovu na Paula. Nevím, jestli ještě žije, setkali jsme se vlastně náhodou, vezl jsem mu od Jána láhev borovičky. Po létech dávám jeho bratranci za pravdu. Le Penová jistě netěží jen z dosud ne zcela zvládnuté migrace. Francie také není zrovna v nejlepší sociální situaci. Přesto nezbývalo než věřit, že Francouzi zůstane věrní hodnotám autentické liberální demokracie, jak se o ni podstatnou měrou zasolili francouzští encyklopedisté a racionalisté.

Naštěstí se to také splnilo. Macron dostal 58,8 procenta hlasů, Le Penová jen 41,2 procenta. Ale to slovíčko „jen“ je hodně zrádné. V prvních volbách získal vítěz 66 procent. Pro liberální demokracii není zrovna nejnadějnější vyhlídkou, když dva z pěti Francouzů volí krajní pravici. Parlamentní volby dopadly ještě hůře. Macron ztratil většinu, posílila Le Penová s 89 poslanci i sjednocená levice. Prezident se bude muset opírat o konzervativce, zelené i socialisty.

Chtěl-li Macron svou cestou do bývalé kolonie zacelit rány minulosti, je to jen přiznáním, že zaceleny nebyly. Proto po dohodě s alžírským prezidentem Abdalem Madžídem Tabbúnim má být zřízen společný výbor historiků z Alžírska i Francie, který bude studovat archivy obou zemí z koloniálního období.

Ve mně při vzpomínce na Paula zůstal pocit, není-li někdy lepší dát na obyčejné poručíky než na slavné generály.

Rostoucí migrace

Prohlubující se sociální diferenciace je podle některých politiků a komentátorů spojitou nádobou s rostoucí migrací, je její podle nich základní příčinou, podmíněnou teritoriálně. Lidé migrují dočasně nebo trvale z jedné oblasti do druhé uvnitř země nebo do zahraničí pod hrozbou násilí, hladu nebo jsou za lepšími životními podmínkami. Migrují jednotlivci, rodiny i skupiny. Podle odhadů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je v současnosti celosvětově nuceně vysídleno nejvíc osob od konce druhé světové války. K polovině roku 2021 muselo své domovy opustit zhruba 84 milionu lidí, více než jedno procento světové populace. Z nich 48 milionů bylo vysídleno uvnitř své vlastní země, ostatní hledali bezpečí za jejími hranicemi. Více než dvě třetiny vysídlených osob pocházely z pouhých pěti zemí – Sýrie, Venezuely, Afghánistánu, Jižního Súdánu a Myanmaru (Barmy). Přes 40 procent z celkového počtu představují děti. Drtivá většina uprchlíků, 85 procent, zůstává v rozvojových zemích. Nejvíce jich hostí Turecko, Kolumbie, Uganda a Pákistán. Hlavní destinací humanitárních migrantů v Evropě je dlouhodobě Německo. Uprchlictví se v České republice poprvé stalo jedním z hlavních témat společenské diskuse v letech 2015–2016, kdy do Evropy kromě dalších skupin běženců zamířily statisíce lidí prchajících před válkou v Sýrii. Nový rozměr získalo téma nucených migrantů v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině v únoru 2022, kvůli které své domovy opustilo přes 11 milionů lidí. (Zdroj: UNHCR.)

V polovině roku 2021 činil celkový počet světových uprchlíků a uchazečů o azyl (tzn. nepočítaje vnitřně vysídlené osoby) přibližně 31 milionů. V důsledku ruské invaze v únoru 2022 zamířilo za hranice své země jen během dvou měsíců přes 5 milionů obyvatel Ukrajiny. Ukrajina se tím zařadila mezi státy s největším počtem uprchlíků na světě. Vyšší počet vysídlených za hranice země registruje Úřad vysokého komisaře pouze u Sýrie (6,8 milionu). Pětici nejvýznamnějších zdrojových zemí doplňují Afghánistán a Jižní Súdán. Všechny ostatní státy v TOP 10 s výjimkou Myanmaru se nacházejí v subsaharské Africe.

V roce 2021 se nejvíce uprchlíků nacházelo v Turecku, a to zhruba 3,7 milionu. Většinu z nich tvoří Syřané. Za Tureckem následovala Kolumbie, kam v posledních letech míří převážná část vysídlených Venezuelanů, a dále Uganda, Pákistán a Německo. Ve všech těchto státech se počet uprchlíků pohyboval mezi jedním a dvěma miliony. Mezi významné destinace lidí na útěku patří rovněž Írán, Etiopie či Rwanda. Obecně platí, že naprostá většina uprchlíků – kolem 85 procent – se nachází v rozvojových zemích takzvaného „globálního jihu“. (Zdroje: UNHCR; Norwegian Refugee Counci.)

Do roku 2050 by na světě mohlo být přes 216 milionů klimatických uprchlíků. To jsou lidé, kteří opouštějí své domovy kvůli extrémnímu počasí, přírodním katastrofám a dalším dopadům klimatické změny. Už teď je jich víc než běženců, kteří prchají před válkami. Jsme svědky migrační vlny, která zasáhne celou planetu.

Jsou skandinávské země stále vzorem?

Desetiletí byly skandinávské země pro evropskou sociální politiku vzorem. Chtěla se jí řídit i naše polistopadová sociální demokracie. Svědčí o tom vystoupení předních představitelé této strany. I když vedení strany udržovalo nejužší styky s německou sociální demokracií.  

Na čem byla tato přitažlivost skandinávských zemí založena? Svou sociální politikou patřily mezi evropské státy s vysokou mírou socioekonomické rovnosti. Představitelé této politiky ji prezentovali jako střední cestu mezi kapitalismem a socialismem.

Britský týdeník The Economist napsal, že například ve Švédsku rostly veřejné výdaje v poválečném období neobyčejně rychle a v letech 1960 až 1980 se téměř zdvojnásobily. Vrcholu dosáhly v roce 1993, kdy tvořily 67 procent hrubého domácího produktu. Logicky to vedlo k růstu daní, začalo být neúnosné, a tak dvoutřetinový podíl klesl na poloviční. Podobně tomu bylo i v jiných skandinávských zemích.

Mezi zeměmi, které zaujal skandinávský sociální model, bylo i Rakousko, zvláště jeho levice. V současné době tu probíhá diskuse, která se k situaci v této části Evropy staví skepticky.

Jako základní příčina se uvádějí důsledky evropské migrační krize. Švédsko jako přední představitel příkladné sociální politiky se stalo po Německu druhou nejčastější cílovou zemí imigrantů v Evropské unii. Příčinou bylo velmi liberální prosazování lidských práv a svobod, kdy jen části migrantů hrozila válka nebo politický útlak; většinou šlo o ekonomicky motivované migranty s nižší kvalifikací. Vedlo to k vytváření no-go zón, organizovaných gangů s vysokou mírou kriminality včetně sexuální. To oslabovalo účinek sociální politiky a vytváří napětí mezi sociální a bezpečnostní politikou.

Migranti již tvoří desetinu obyvatelstva a vláda se snaží, aby jich v jednotlivých městech a obcích nebylo více než 30 procent. Vysoký počet migrantů vedl k růstu radikálních protimigrantských politických stran. Jak jinak, muselo Švédsko měnit svou azylovou politiku. Politolog Bernd Parusel kritizuje švédskou vládu, že sociální problémy trvají desetiletí a nezpůsobila je jenom migrace a integrační politika. Přesto nadále ve vědomí Skandinávců přetrvává vědomí být na tom nejen sociálně lépe než v ostatní Evropě.

V reakci na ruskou hrozbu se Finsko a Švédsko rozhodly skončit se svou neutralitou a vstoupit do NATO. I když rusko-ukrajinská válka byla dominantní, hrála v ní roli i migrace. A to nejen pokud jde o nesouhlas Turecka kvůli kurdským migrantům.

Existují studie, které varují, že při zhoršování sociální situace se společnost radikálněji diferencuje a zároveň zvyšuje odpor krizemi postižených sociálních skupin včetně etnických. Příkladem je Francie, v níž po prezidentských volbách posílila jak krajní pravice, tak levice. Prognostické studie také varují, že s klimatickými změnami a potravinovou krizí, znovu poroste i migrace.