Divadlo světa – očima diplomata
Praha 6. ledna 2018
Co vlastně dělá diplomat, když pracuje? Opravdu jen chodí po recepcích, debužíruje za státní peníze, lže a kuje kejkle, čili intriky? Usmívá se, aby zakryl své skutečné úmysly, aby mnoha slovy sdělil hodně a vlastně vůbec nic? Můžeme mu jeho pro laiky bezstarostný život v cizině závidět?
Jako člověk, který část mládí strávil vysokoškolským studiem v zahraničí, si moc dobře pamatuji, jak československý zastupitelský úřad musel řešit i některé naše maléry. Ztráta pasu patřila asi k těm nejčastějším. Kriminálních činů jsme se nedopouštěli, nicméně občas jsme třeba bez náležitého povolení či alespoň informování proděkana pro práci se zahraničními studenty vyrazili do pro cizince zakázaných, mnohdy i po čertech vzdálených míst v touze poznat, proč tomu tak je. Tenkrát jsme domluvy do našich duší z úst velvyslance sice na lehkou váhu nebrali, ale upřímně, těžkou hlavu jsme si z nich rovněž nedělali. Stejně toho mnoho na práci nemá a s námi alespoň nezakrní, říkali jsme si. Vybavena letitými zkušenostmi z pobytu mimo vlast jsem se s chutí začetla do nejnovější knihy bývalého diplomata Václava Hubingera v naději, že snad konečně nahlédnu do skutečného života lidí, kteří naši zemi v zahraničí zastupují.
Nevím, zda je to autorovým naturelem či tím, že je také orientalista a sociální antropolog zvyklý na svět hledět s jistým nadhledem, ale faktem je, že mne svou knihou nejen pobavil, ale také mi otevřel oči a já se v duchu několikrát omlouvala za nepříjemnosti, jež před desítkami let naší vinou rýsovaly vrásky do tváře jednoho československého velvyslance.
Václav Hubinger čtenáře vede za oponu diplomacie ve snaze ukázat ji v podobě, v jaké ji poznával v průběhu dvaceti let (říjen 1994-únor 2015). V žádném případě však nejde o paměti, ani o praktickou příručku pro ty, kteří se snad chtějí vydat na stejnou dráhu. Je pestrým obrazem diplomatického divadla na jevišti zvaném svět. Spolu s ním se můžete postavit na tuto pro většinu z nás smrtelníků nepřístupnou forbínu a zkusit se vžít do kůže lidí, o nichž a jejich skutečné práci máme vskutku zkreslené představy. Díky autorově barvitému slovníku, správně okořeněnému humorem, ale také pokoře, s níž ke své práci přistoupil, se rozhodně nebudete nudit. Diplomacii a diplomaty vykresluje tak, aby se co možná nejvíce podobali skutečnosti. Tuto profesi nejen popisuje. Doplňuje ji o přiměřenou a srozumitelnou analýzu, čímž čtenáře dokáže plně zaujmout a občas i rozesmát.
Kdo je velvyslanec a co všechno musí znát? Opravdu představuje oči a uši států, jak tvrdil florentský diplomat Francesco Guicciardini (1483-1540)? Vystačí si se schopností hladce vycházet se sdělovacími prostředky, hovořit minimálně jedním cizím jazykem nebo potřebuje něco víc? Být přiměřeně zvídavý, dobře znát politiku své vlastní země, vyznat se v ekonomice domácí i světové či ještě potřebuje umět se bez potíží vyjadřovat, chápat druhé, ale současně být do jisté míry neústupný? A jak si asi poradí s lichotkami, svody korupčními a jinými?
V každém případě, jak konstatuje autor, je velvyslanec „do jisté míry podílníkem na vytváření zahraniční politiky, ale do jejího formulování obyčejně nemá co mluvit“. Jak s touto poněkud prekérní situací naložit?
Jaký velvyslanec je? Je to opravdu „počestný gentleman vyslaný do ciziny, aby lhal pro dobro své země“, jak se nechal slyšet anglický diplomat sir Henry Wotton (1568-1639)? Zkušenost Václava Hubingera praví, že platí pouze první část výroku, zatímco ta druhá skoro vůbec ne. Předpokládá však, přiznejme si právem, že mu to stejně nikdo nebude věřit. Přitom také v tomto případě, jako ostatně i v jiných profesích platí, že jsou v nich lidé různí. Komunikativní, milující společenskou stránku své práce. Introverti, pro něž je recepce nebo formální večeře utrpením a nezaslouženým trestem. Skvělí analytici, workoholici, vynikající manažeři, světáci i příjemní společníci, dokonale ovládající umění delegovat práci na druhé a pouze je strategicky řídit.
Spolu s autorem nahlédneme do rituálu předávání pověřovacích listin. V některých zemích je důstojný, seriózní, v zásadě představuje občanskou záležitost. V jiných konzervativnější, jinde zase stroze úřední či naopak příjemně přátelský a lehce ležérní. V monarchiích je zpravidla striktně určen nejen typ oblečení a průběh samotného aktu, ale doslova i obrazně zůstává větší odstup velvyslance od hlavy přijímacího státu.
Jak je to s tzv. otevíráním dveří, jímž se mnozí politici tak rádi chvástají? Platí tu nějaká pravidla? Úspěšnost „otevírání dveří“ je v praxi problematická a někdy se zcela míjí účinkem. Neexistuje-li jasná a pravdivá představa o trhu, který chceme „dobýt“, případně se na něm alespoň zčásti uplatnit, nebo když diplomat otevírající dveře nemá dostatečnou podporu politickou či jinou, může otevírat dveře jaké chce, leč výsledek se bude kriticky blížit k nule. A což teprve, když delegace v dobré víře, že dává to nejlepší, do hostitelské země přiveze nepatřičné dárky!?
Kdo je kariérní diplomat, jaká kultura platí v diplomacii? Je lepším diplomatem politik nebo odborník? Musí se za všech okolností striktně dodržovat protokol a etiketa? Poradí si diplomat v mezních situacích, do nichž se může dostat vlastním přičiněním či vinou okolností nebo jiných lidí? Jak vybruslí ze situací, na něž ho asi žádná příručka nepřipraví? V memoárové literatuře se toho adept na dráhu diplomata mnoho nedozví, „obyčejně proto, že autor či popisovaná osoba se svými průšvihy a nehodami nechlubí“.
V „lidovém“ podání je diplomat zpravidla vykreslen jako někdo mezi dobře placeným povalečem, bonvivánem, pašerákem a špionem s politickými, ekonomickými nebo příbuzenskými konexemi s „těmi nahoře“. Jaká je tedy pravda?
Na diplomaty má každý svůj názor. Asi jako na známé sportovce, politiky, umělce. Byť nejde o život plný útrap, „k obrazu prošedivělých dandyů a krásných dam, kolujících mezi recepcemi, elegantními večeřemi a diskrétními jednáními, má opravdu daleko“. Postavte se spolu Václavem Hubingerem na forbínu zvanou svět diplomacie a přesvědčte se sami.
(Knihu Dipomatické theatrum mundi vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: [email protected])
Jana Vrzalová
Do rámečku
„Absolutní, nezpochybnitelnou, výslovně uvedenou a bedlivě střeženou prioritou musí být za všech okolností zájem státu. Ten totiž jednotlivé vlády dostávají do správy, nikoli do svého vlastnictví.“
„Je vskutku iluzí, že velvyslanec může otevřít dveře, kterými za ním vstoupí podnikatel a uzavře úžasnou smlouvu. Mezi jedním a druhým okamžikem uplyne obyčejně spousta času, ale je třeba…“
Václav Hubinger, Diplomatické theatrum mundi