Žák Ladislav: Nejbližší příští, to je, oč tu běží…
Praha 6. března 2026
Nabízím čtenářům text svého projevu na XII. všeruské vědecko-praktické konferenci „Cykly a krize sociálně-ekonomického rozvoje: problémy porozumění a strategie záměrů“.Tradiční„březnové čtení“ na památku doktora ekonomie, profesora, člena korespondenta Ruské akademie věd Dmitrije Jevgenějevíče Sorokina, se konalo na Finanční univerzitě v Moskvě 6. března 2026.
Vážení kolegové, milí přátelé, dámy a pánové,
je to už po deváté, co se mohu zúčastnit našeho březnového setkání, které je v poslední době věnována památce Dmitrije Jevgenějeviče Sorokina. Srdečně vás všechny zdravím z Prahy a dovolte mi několik poznámek na téma důležitosti podoby přítomnosti pro naše životy. K tomuto tématu mě inspirovaly nejen Dostojevského slova v záhlaví Informačního dopisu naší konference: „Stačí se jen pozorněji podívat na přítomnost a budoucnost se najednou sama vyjeví… Musíme se dívat do budoucnosti s nadějí a jasným pohledem…“, ale zároveň i podtext v záhlaví naší názvu naší sekce, kde stojí „od minulosti k budoucnosti přes přítomnost“. Asi nejznámějším úslovím, které se týká přítomnosti v konkrétním místě zní: Hic Rhodus, hic salta…
Otázka přítomnosti zůstává dlouhodobě v centru pozornosti velkých myslitelů a celé řady vědních oborů. Jde o neobyčejně složitý a komplexní fenomén. Podle Edmunda Husserla tvoří naše vědomí přítomnosti takzvaný „časový dvorec“. Ten představuje bezprostřední jednota „retence“ jako podržování v paměti právě uplynulého jako součásti přítomného, „prezentace“, čili toho, co se přítomnému vědomí právě představuje a „protence“, čili předjímání bezprostředně očekávaného. Je tedy patrné, že lidské vědomí nepracuje s přítomností výhradně jako bezrozměrným okamžikem mezi minulostí a budoucností, jak ho představuje fyzika. Podobnou myšlenku o přítomnosti jako jakési časové vrstvě vyjádřil Alfred North Whitehead slovy „Co vnímáme jako přítomné, je živý okraj paměti s nádechem očekávání.“ Významný český filosof Jan Patočka mluví o „jednotné funkci očekávání, zpozorování a podržování jsoucna.“
Podobnou stopu přítomnosti můžeme nalézt i v moderních jazycích. Mnohé z nich, mimo jiné angličtina, francouzština nebo němčina mají nejen čas minulý, přítomný a budoucí jako například čeština nebo ruština., Mají navíc mimo jiné časy předpřítomné a předbudoucí, tady právě ty, kterými zachycují onu širší vrstvu přítomnosti. Není jistě náhodou, že právě správné časování je prubířským kamenem ovládnutí některých cizích jazyků. Rád bych poznamenal, že čeština i ruština mají gramatické postupy jak tyto ostatní časy vyjádřit, ale tyto postupy jsou zase oříškem pro mnohé cizince. Vyjádřit jazykem časovou vrstvu, ve které jsme přítomni nebo se přítomni cítíme, tedy přítomnost v jejím širším pojetí, je významná dovednost.
Další stopou při vyjadřování přítomného je pojem, nazvaný „nejbližším příštím“. Je známý například z díla Stuarta Kauffmana „Čtvrtý zákon“ a označuje soubor nových možností, které se otevřou z aktuálního stavu systému. Evoluce postupuje krok za krokem do „nejbližšího možného“ – nových stavů, které jsou dosažitelné z aktuální konfigurace systému. Biosféra tak postupně rozšiřuje prostor možností. Podobně ekonomika maximalizuje počet funkčních kombinací. Růst není jen „kvantitativní“ například měřený HDP, ale především „strukturální“ měřený počtem způsobů, jak věci dělat.
Nabízí se samozřejmě otázka po „nejbližším minulém“. Nepůjde samozřejmě o symetrický prostor, protože nám v tom brání směřování času. Ale „nejbližší minulé“ můžeme popsat jako soubor uzavřených jevů a událostí, realizovaných možností, které nás přivedly do přítomného okamžiku. Naše činnost ve vztahu k němu má charakter rekonstrukce a evidence, zatímco „nejbližší příští“ má charakter kreativity v rámci evidovaných otevřených možností.
Nejbližší minulé reprezentuje podmínky našeho rozhodování, nejbližší příští je představuje možnosti našeho rozhodování přítomnost představuje samotný akt rozhodnutí o aktualizaci systému. Pokud přidáme etický pohled, pak minulost vysvětluje, budoucnost vyzývá a přítomnost odpovídá. Z filosofického pohledu je minulost je ontologicky realizovaná nutnost. Budoucnost je ontologicky strukturovaná možnost. Přítomnost je přechod mezi nimi. A právě tato tranzice je možná jednou z nejzákladnějších vlastností reality.
Naším cílem musí být maximální využití tohoto přechodu, doslova zpřítomnění našeho jednání v dané situaci. Komfort rozhodování lze chápat jako funkci tří proměnných. Šířky interpretovatelné minulosti, hloubky vědomé přítomnosti, hustoty dostupných budoucích uzlů. Minulost poskytuje strukturu, přítomnost je místem odpovědnosti, budoucnost je pole kultivovaných možností. Komfort při rozhodování není dán jistotou výsledku, ale šířkou a kvalitou prostoru, ve kterém se pohybujeme.
Jako jednoduchý model si představme šachovou partii a návaznost jednotlivých tahů. Každý tah je krokem do „nejbližšího příštího“. Jde o sled řešení nových a nových situací na šachovnici. Samozřejmě, situace v životní praxi je daleko složitější. Šachista nemusí hledat krok, který ho do dané pozice přivedl, protože tím byl jednoduše tah soupeře. To, co je v reálném životě podobné šachům, je pokus o komplexní porozumění situaci, ve které se nacházíme. Lidské porozumění je vždy důležitější než digitální analýza, což neznamená, že technologie nejsou užitečné. Opět se nabízí paralely se šachovou hrou, která se za několik desetiletí díky spoluúčasti technologií významně proměnila. Dnes nemá cenu hrát šachy proti počítači, který vyhraje. Co je však velkou výzvou, když každý z hráčů může používat počítač – pak se pozice vyrovnávají a dochází k souboji dvou lidských bytostí s přirozenou inteligencí, kterým pomáhá inteligence umělá.
Podobně mohou technologie přispívat k hodnocení životních situací, ve kterých nám mohou poopravit náš někdy snad až příliš emocionální přístup. Je to o to důležitější, že lidé se v každé životní situaci rozhodují ve dvojí roli. Jsou jak subjekty, tak i objekty dané situace a tato intersubjektivita je nutně omezuje při hledání správného kroku. Člověk při rozhodování nikdy nemá možnost získat potřebný odstup. Technologie naproti tomu mají přirozený odstup a nabízejí alternativy, které nemusí být správné, ale mohou být alespoň užitečné.
Otázky propojení přírodní a umělé inteligence nastoluje evergetika, která bývá považována za kybernetiku třetího řádu a za základ Společnosti 5.0. Evergetika je pojednána mimo jiné v pracích ruských profesorů V. Vitticha a P. Skobeleva. Předpokládá harmonické soužití autonomních systémů umělé inteligence spolu s lidmi. Člověk je v tomto konceptu zároveň subjektem vybaveným metodami a možnostmi rozhodování, jak řešit konkrétní situace, ale zároveň je i objektem pro vzdělávání a sociální komunikaci s dalšími lidmi. Původně, ve starověku, měly evergetické organizace podobu kolegia, fondu, nadace či dobrovolného sdružení občanů. Jejich smyslem bylo přispívat ke kultuře obce a k solidární pomoci zchudlým a nemocným občanům. Šlo o první praktické pokusy čelit tragédii společné pastviny, která byla už v antice, mimo jiné díky Aristotelovi, dobře známa. Ostatně v řečtině znamená slovo „evergétis“ patrona či dobrodince.
To oč tu běží, je optimalizace možnosti využít prostor, onen prchavý okamžik, který je nám v životě dán pro rozhodování. Chtěl bych zdůraznit, že jde o dovednost, které se můžeme naučit a musíme učit. Jinak zůstaneme uvěznění v nostalgii za minulostí nebo v obavách před budoucností a život v přítomnosti nám uteče mezi prsty. Okamžik přítomnosti, to je časoprostor, ve kterém doopravdy žijeme.
Ten okamžik je náš Rhodus a v něm a jedině v něm můžeme a musíme skákat a měnit svět… Všechno ostatní jsou více méně pusté žvásty…