Milán: Když se mrakodrapy setkávají s freskami
Praha 10. února 2026
V únoru 2026 se do Milána sjede půl světa kvůli zimní olympiádě. Zahajovací ceremoniál na San Siru, Mariah Carey, hokejisté z NHL – to všechno zní lákavě. Ale upřímně? Olympiáda je jen záminka. Milán stojí za cestu i kdyby se tam nekonaly žádné hry.
Protože tohle není město, kde se vyfotíte před Duomem a pak jedete domů. Může se stát, že ráno budete stát před Leonardovou Poslední večeří s knedlíkem v krku, odpoledne si dáte risotto šafránové jako vycháízející slunce a večer skončíte v trattorii v Navigli, kde místní popíjejí Aperol Spritz, jako by zítra neexistovalo.
San Siro: Loučení s ikonou
Začněme tím, proč by vás ta olympiáda přece jen zajímat měla. San Siro si užívá poslední dny slávy. AC Milán a Inter si stadion koupili za 197 milionů eur, aby ho zbourali a postavili nový. Zůstat má jen jeden roh jako památník – zbytek půjde k zemi.
Takže pokud jste tam ještě nebyli, 2026 je poslední rozumná šance. Ne kvůli olympijskému ceremoniálu (i když ten bude efektní), ale proto, že pak už ten pocit, když se 75 000 fanoušků rozdělí napůl na modročerné a rossoneri při derby della Madonnina, nezažijete. První zápas se tam hrál v roce 1927 – Itálie proti Československu. Od té doby tam hráli Maldini, Van Basten, Ronaldo, Ibrahimović. Teď už jen odpočítávají čas.
Duomo: Les z mramoru
Duomo di Milano je pátý největší chrám světa a stavěli ho skoro šest století. Když si představíte generace kameníků, co tam sekali ten bílý mramor, generace architektů, co umírali dřív, než viděli hotový výsledek, je to docela dojemné.
Ale nejlepší na Duomu nejsou čísla. Nejlepší je, že můžete vylézt na střechu. Jako jediný gotický kostel na světě vás pustí nahoru mezi ty věžičky a sochy. Klidně jeďte výtahem – nahoře stejně budete hodinu chodit dokola a zírat. Za dobrého počasí vidíte Alpy. Zlatou Madonninu, patronku města, máte na dosah. Je tam 3 400 soch a 135 věžiček. Doslova les vrcholků z bílého mramoru.
Tip: Jděte brzy ráno. Fronty jsou kratší a světlo je lepší.
Leonardo, Verdi a La Scala
Poslední večeře Leonarda da Vinciho je zkrátka nutnost. Ale pozor – dovnitř vás pustí maximálně 25 lidí na 15 minut. Vstupenky musíte rezervovat měsíce dopředu. Zní to otravně? Ono to trochu je. Ale když pak stojíte v tom refektáři a zíráte na fresku, co přežila bombardování v roce 1943 (celý klášter se zřítil, stěna s obrazem zůstala), pochopíte proč.
Pak je tu La Scala. Giuseppe Verdi tam nesnášel dirigenty, protože si myslel, že mu kazí skladby, takže tam nějakou dobu odmítal vystupovat. Dnes je to chrám opery. Lístky na představení seženete těžko, ale muzeum stojí za to – Verdiho busty, staré kostýmy, možnost mrknout do auditoria z lóží. V La Scale měly premiéru Verdiho Othello a Nabucco, Pucciniho Madame Butterfly.
Jídlo: Víc než jen pizza
Severní Itálie vaří jinak než jih. Tady nejde o jednoduchost a rajčata – tady jde o máslo, šafrán, dřeně z telecích kostí. Risotto alla milanese je krémové zlato na talíři. Ossobuco je dušená telecí holenní kost s dření, podávaná s gremolata. Cotoletta alla milanese je řízek tak velký, že si říkáte, jestli k němu nedostanete mapu.
A pak je tu aperitivo – milánská tradice: za cenu jednoho drinku (8-12 eur) dostanete přístup k bufetu plnému předkrmů. Sýry, salámy, olivy, focaccia, rizoto, pasta. Navigli, čtvrť s kanály, je na tohle ideální místo. Oblast ožívá večer a místní to berou jako společenskou událost. Rezervujte si stůl předem.
Pro rychlé občerstvení zajděte do Luini Panzerotti – legendární stánek, kde vám za pár eur naplní smažené těsto mozzarellou a rajčaty. Fronta je vždycky, ale hýbe se rychle.
Galleria a další skvosty
Galleria Vittorio Emanuele II je krytá pasáž z let 1865-1877, kterou projdete od Duoma k La Scale. Litina, sklo, mozaiky pod nohama. Na podlaze je býk – tradice říká, že když se na něm třikrát otočíte, přinese to štěstí. Turisté to berou vážně. Pasáž je domovem Prady, Gucci a historických kaváren Cova (1817) a Marchesi (1824).
Castello Sforzesco vypadá jako hrad z fantasy, ale ve skutečnosti tam najdete poslední nedokončenou sochu Michelangela – Pietu Rondanini. Je to dojemné, vidět dílo, které zůstalo nedokončené, protože umělec zemřel.
Bazilika Sant’Ambrogio pochází ze 4. století – v roce 1355 tam korunovali Karla IV. králem Lombardie. Nejde o monumentalitu jako u Duoma, tady jde spíš o klid a tisíciletou historii vepsanou do zdí.
Jak se tam dostat (a proč autobusem)
Milán má skvělé metro se čtyřmi linkami. Duomo máte na M1 a M3, San Siro na M5. Jízdenka na 90 minut stojí 2,20 eura, denní 7,60 eura. Zvláštností je historická oranžová tramvaj, která křižuje ulice Milána už 100 let.
Ale dostat se tam? Nejlepší je noční autobus. Večer nastoupíte v Praze, pustíte si hudbu nebo podcast, usnete a probudíte se v Itálii. Žádné přestupy, žádné zmatky na letišti, žádné čekání na kufry. Ceny začínají od 859 korun – což je vlastně směšně levné za to, že se ráno vzbudíte pod Alpami. Je to rychlejší a pohodlnější, než čekáte.
Pokud fakt musíte letět, letiště Malpensa je spojené s městem shuttlem Flibco.
Proč jet právě teď
Protože Milán není jen olympiáda. Je to město, kde se moderní mrakodrapy (Unicredit Tower, 231 metrů) mísí s tisíciletými bazilikami. Kde haute couture sousedí s rodinnou trattorií. Kde můžete ráno stát před Leonardem a večer sledovat Verdiho operu.
A San Siro? Ten už za pár let nebude. Takže pokud chcete vidět ikonu, než ji zbourají, jeďte letos. Olympiáda vám dá záminku, ale zbytek města vás stejně dostane.
PS: s FlixBusem se lze dostat bez problémů i do Cortiny, pravda od nás s přestupem, nicméně spojení existuje nejen v době olympiády.
Praktické informace:
Zimní olympijské hry: 6.–22. února 2026
Doporučená délka pobytu: 3-4 dny pro základy, 5-7 dní s olympiádou
Kombinovaná vstupenka Duomo (katedrála + střecha): 26 eur
Muzeum San Siro: 20-25 eur
Autobus z Prahy: od 859 Kč