Při poslední cestě do Keni jsem se znovu dotkla smrti: Hana Hindráková o románu Africké noci

Praha 4. února 2026

Osobní příběh spisovatelky a cestovatelky Hany Hindrákové inspiruje a dojímá stovky čtenářek a čtenářů, kteří se účastní jejích besed po celé České republice. Před dvaceti lety byla nadšenou dobrovolnicí, která chtěla „spasit Afriku“. Začala létat do východoafrické Keni, postupně si založila vlastní neziskovou organizaci, a nakonec po bolestné ztrátě iluzí dospěla k závěru, že Africe je lepší nepomáhat. Místo toho začala s Afrikou obchodovat a dnes prostřednictvím svého projektu Dárky s myšlenkou prodává originální africké šperky vyráběné řemeslníky z keňských chudinských čtvrtí. Přestože v Keni dvakrát unikla smrti jen o vlásek, její láska k této zemi a tamním lidem je natolik silná, že se tam stále vrací. Navzdory počátečním odmítnutím ze strany nakladatelství se nevzdala a dnes má na kontě deset románů vydaných v renomovaných nakladatelstvích. V roce 2019 vydalo keňské nakladatelství anglický předklad jejího románu Nezlomný (Unbreakable) a Hana Hindráková se tak stala první českou autorkou publikovanou v Keni. V prosinci 2025 navíc založila vlastní nakladatelství Africké příběhy, pod jehož značkou nyní vychází i její nejnovější román Africké noci.

Vaše nová kniha Africké noci se odehrává během protestů v Keni v letech 2024 a 2025. Proč jste si vybrala právě toto bouřlivé období?

Protesty v Keni v roce 2024 jsem bohužel zažila na vlastní kůži a byl to jeden z nejintenzivnějších a nejhorších zážitků mého života. O nepokojích jsem se dozvěděla zhruba dva týdny před odletem. I když jsme měli pojištění storna letenky, na nepokoje se nevztahovalo, a pokud bychom cestu zrušili, každý z nás čtyř by přišel o 23 tisíc korun. Rozhodli jsme se tedy letět a být maximálně opatrní.

Netušila jsem ale, jak vážná situace ve skutečnosti je. Kdybych se rozhodovala znovu, raději bych ty peníze obětovala. Za to, co jsme tam zažili, to opravdu nestálo. I proto jsem v roce 2025, kdy v Keni nepokoje vypukly znovu, neodletěla a cestu zrušila 48 hodin před odletem. „Naštěstí“ jsem z toho obrovského stresu dostala virózu, takže mi pojišťovna letenku proplatila.

Africké noci jsem začala psát krátce po návratu z Keni v roce 2024. Byla to pro mě určitá forma terapie, způsob, jak zpracovat strach, který jsem po návratu velmi intenzivně cítila, a zároveň možnost zachytit příběhy lidí, kteří během protestů bojovali za lepší budoucnost své země.

Hlavní hrdinka Gabriela se v Keni ocitá v nebezpečných situacích. Kolik z jejích zážitků vychází z vašich vlastních zkušeností?

Lidé, kteří mě trochu znají, si možná budou při čtení myslet, že Gabriela jsem já. Ano, v něčem si podobné jsme, zejména proto, že jsem do příběhu částečně promítla svou poslední cestu do Keni. V některých ohledech je ale Gabriela úplně jiná.

Gabrieliny zážitky, kdy je nejprve obklíčí sloni a poté se ocitnou v epicentru demonstrací v Karatině, vycházejí ze skutečnosti. Hořící barikádu před námi na silnici a dav lidí, kteří nám házeli kameny pod přední kola auta, budu mít před očima do konce života.

V knize se objevuje postava Timothyho, mladého keňského malíře s velkým talentem. Je inspirován skutečnou osobou?

Ano. Timothy je inspirován dvanáctiletým keňským chlapcem Kennedym Onyangem, kterému je kniha věnována. Jeho příběh mě hluboce zasáhl a přála jsem si, aby se o něm lidé dozvěděli. Víc ale prozrazovat nemohu, protože bych čtenářkám a čtenářům odhalila, jak se jeho osud vyvíjí v knize.

Jaký konkrétní příběh Africké noci vyprávějí?

Jde o příběh Gabriely, která se vrací do milované Keni v době, kdy zemí zmítají násilné nepokoje a společnost stojí na prahu revoluce. Taxikář Michael, na kterého se při svých cestách vždy spoléhala, na ni tentokrát po příletu nečeká a neodpovídá ani na zprávy. Zdá se, že zmizel beze stopy.

V ulicích Nairobi každým dnem sílí protesty mladé generace, která se bouří proti zkorumpované vládě. Navzdory varováním a rostoucímu chaosu se Gabriela pouští do nebezpečného pátrání po Michaelovi a uprostřed dramatických událostí prožívá situace, které znovu rozvíří nejen strach, ale i její vlastní city.

V knize se objevuje i téma strachu z létání. Je to i váš osobní strach?

Ano, strach z létání patří k mým největším démonům. Kdysi jsem byla svědkem letecké havárie v nepálské Lukle, při níž zahynuli všichni kromě pilota. Navíc šlo o letadlo, kterým jsme měli z Lukly odlétat. Od té doby se můj strach z létání jen prohlubuje.

Paradoxní je, že letiště i letadla mám ráda. Fascinuje mě sledovat starty a přistání, jen v tom letadle nesmím sedět.

Do Keni létáte už dvacet let. Jak se to odráží ve vašem psaní?

Do Keni létám už od roku 2005, kdy jsem tam poprvé byla jako dobrovolnice. Každá další cesta mi přináší nové zkušenosti a hlubší porozumění místní realitě. Musím ale přiznat, že čím víc Keňu poznávám, tím víc se prohlubuje můj pocit, že o ní vím vlastně stále málo. Když o Keni píšu, cítím obrovskou pokoru. Ve svých knihách se snažím zachycovat skutečnou Keňu: nejen krásy, ale i každodenní život, politické napětí a sociální problémy.

Založila jste vlastní nakladatelství Africké příběhy. Co Vás k tomuto kroku vedlo?

Během své kariéry jsem nejvíce spolupracovala s nakladatelstvím Alpress, které mi v roce 2011 dalo šanci s románem Děti nikoho. Spolupráce byla skvělá a jsem za ni dodnes vděčná. Po skončení druhé mateřské v srpnu 2024 jsem se ale kvůli vysokým zálohám na OSVČ dostala do situace, kdy jsem si musela vybrat: buď s psaním skončím a najdu si “normální” práci, nebo se osamostatním. Byl to pro mě velký krok, ze kterého jsem měla samozřejmě strach, ale psaní miluji a nedovedla jsem si představit, že bych se tomu už nevěnovala.

Důvod mého osamostatnění byl zejména finanční, protože jako autor dostanete z jedné prodané knihy kolem 10 %, a tento model pro mě už nebyl dál udržitelný. Další možností bylo vydat si knihy ve vlastním nakladatelství a dát je do distribuce, aby byly dostupné v knihkupectvích, jenomže distribuce si bere kolem 50 % z ceny knihy, což se mi absolutně nevyplatí.

Druhým důvodem je kontakt se čtenáři. Když si knihu lidé koupí přímo ode mě, získám na ně e-mail a mohu s nimi být v kontaktu prostřednictvím mého čtenářského VIP klubu, kde mám pro ně připravené různé výhody a zajímavosti. Členství je dobrovolné a bezplatné. Musím říct, že jsem ráda, že jsem tento klub založila, protože díky němu mám kolem sebe samé úžasné lidi se stejnou láskou k Africe, jakou cítím já.

Připomeňme ještě našim čtenářkám a čtenářům Váš projekt Dárky s myšlenkou. O co se jedná?

Potom, co jsem skončila s rozvojovou pomocí, jsem hledala nové cesty, jak bych lidem v Keni mohla pomáhat, aniž bych jim škodila. Protože jsem hodně působila v nairobských chudinských čtvrtích, měla jsem tam mnoho kontaktů na místní lidi. Věděla jsem, že se sdružují v tzv. self-help groups, ve svépomocných skupinách. Byly to například skupiny HIV pozitivní žen, nezaměstnaných matek či nezaměstnaných mužů. Tito lidé vyráběli originální šperky, které prodávali a tímto způsobem získávali peníze na živobytí. A mě napadlo, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem však několik podmínek. Nechtěla jsem, aby to byla charita. Také jsem nechtěla kupovat výrobky někde na trhu přes různé zprostředkovatele, ale přímo od výrobců, abych věděla, že peníze za šperky se dostanou přímo k nim.

V té době jsem měla domluvené besedy po knihovnách, během kterých bylo možné africké šperky prodávat. I tak jsem byla s prvním nákupem opatrná, protože jsem nevěděla, jestli o to bude v Čechách zájem. Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, když se šperky vyprodaly během prvních třech besed. A tak jsem začala pravidelně obchodovat se třemi skupinami – s Victorious Craft Group z chudinské čtvrti Kibera, s Power Women Group rovněž z chudinské čtvrti Kibera a s Vision Group z chudinské čtvrti Ngando.

Před prvním nákupem šperků jsem byla notně nervózní, protože jsem věděla, že budu potřebovat fakturu, abych mohla výrobky v Čechách proclít. Jenomže jsem si nedovedla představit, jak mi výrobci v podmínkách chudinské čtvrti fakturu vystaví. Bylo to opravdu komplikované, ale pro celníky na letišti byl dovoz keňských šperků natolik exotickou záležitostí, že nad určitými nedostatky faktur naštěstí přivřeli oči.

Zájem o keňské šperky byl tak velký, že mi lidé psali, že by chtěli mít možnost koupit si výrobky i na internetu. A tak jsem za pomoci jedné své čtenářky založila internetový obchůdek Dárky s myšlenkou.

Nyní už vše probíhá vcelku hladce a na fakturách nic nechybí. Vím, že když udělám objednávku a pošlu do Keni určitou částku peněz, za nějakou dobu obdržím zásilku. Když objednám deset stejných náhrdelníků nebo klíčenek, nikdy nejsou úplně stejné. Ale v tom je to kouzlo. Každý kus je originál, protože je vyráběn ručně. Musím říct, že pokaždé, když mi výrobky přijdou, jsem fascinovaná jejich nádherným provedením. Znám totiž podmínky, v nichž jsou šperky vyráběny. Na zemi, v plechových boudách, kde mnohdy není ani voda, ani elektřina. I materiály jsou velmi originální – od kokosového ořechu, papíru, korálků, kostí, po africkou látku kitenge.

Obchodu s keňskými šperky se skupinami lidí z chudinských čtvrtí se věnuji teprve několik let, ale myslím si, že má daleko větší smysl než jakákoliv klasická pomoc. Nic nerozdávám, ale místní lidé získají díky tomuto projektu práci. Podpořím jejich snahy a aktivity a jejich výrobky se dostanou na evropský trh.

Plánujete další knihy zasazené do afrického prostředí?

Ano, rozhodně. Právě začínám pracovat na knize Jak chutná Masaj, která se věnuje fenoménu sexuální turistiky na Zanzibaru. Je to citlivé a kontroverzní téma, ale myslím si, že je důležité o něm otevřeně mluvit.

Kde si mohou čtenáři a čtenáři Vaši novou knihu zakoupit?

Román Africké noci je k zakoupení na webových stránkách mého e-shopu Africké příběhy (www.africkepribehy.cz). Jako bonus získají čtenářky a čtenáři krásnou africkou záložku a elegantně zabalený sáček výborného keňského čaje, který při čtení navodí autentickou africkou atmosféru.