Legenda z Erinu se vrací na jeviště Národního divadla
Praha 8. října 2025
Opera Národního divadla se dlouhodobě snaží zařazovat i tituly, které jsou méně často hrané. Mezi ty patří i opera Otakara Ostrčila Legenda z Erinu – příběh o zapovězené lásce, zradě a pomstě z prostředí starověkého Irska. Hudebního nastudování se ujal Robert Jindra, hudební ředitel Opery Národního divadla, režie Jiří Heřman. Premiéry se uskuteční 16. a 19. října. Otakar Ostrčil (1879–1935), od jehož úmrtí letos uplynulo devadesát let, byl nejen talentovaným skladatelem a dirigentem, ale i manažerem, který v Národním divadle působil šestnáct let (1919– 1935), nejprve jako dramaturg a posléze jako šéf operního souboru.
Operu Legenda z Erinu složil na základě hry Julia Zeyera, který se inspiroval keltskou mytologií. Premiéru měla v roce 1921 v Brně (v době svého šéfování Opeře ND svěřoval Ostrčil svá díla brněnské opeře), v Národním divadle byla Legenda z Erinu uvedena v roce 1923 a poté již jen ve zkráceném koncertním provedení v roce 1982 ve Smetanově divadle, dnešní Státní opeře, v rámci festivalu Pražské jaro. „Jako hudební ředitel Opery ND vnímám jako ‚povinnost‘ uvádět i zapomenutá díla a autory, kteří se aktivně podíleli na formování Opery Národního divadla a jejichž tvorba byla impulzem nadále rozvíjet českou hudební tradici, ale zároveň udržet krok a reflektovat dění v hudebním světě,“ vysvětluje Robert Jindra, hudební ředitel Opery Národního divadla, podle nějž Otakar Ostrčil patřil mezi nejdůležitější osobnosti, které profilovaly Operu Národního divadla.
„Jeho vzdělání, rozhled a znalosti v oblasti (nejen) soudobé hudby přivedly na jeviště Národního divadla díla ‚moderních‘ autorů,“ konstatuje Robert Jindra a upozorňuje, že v rámci působení Otakara Ostrčila se v Praze uskutečnily české premiéry děl Clauda Debussyho, Richarda Strausse, Igora Stravinského, Dariuse Milhauda a především Vojcka Albana Berga. Podobně jako jeho současníci Vítězslav Novák a Josef Suk starší i Ostrčil podle Roberta Jindry komponoval v hustě orchestrálním, silně kontrapunktickém stylu, který byl výrazně ovlivněn Gustavem Mahlerem, Richardem Straussem a ranými díly Arnolda Schönberga. „Extrémní linearita jeho díla nejednou přesahuje funkční harmonii; v těchto momentech ho lze snadno srovnat s vídeňskými expresionisty, které velmi obdivoval,“ vysvětluje Robert Jindra.
Režisér Jiří Heřman zdůrazňuje, že Ostrčilovo dílo ho oslovilo především svou mystikou a poetičností: „Pokud se začtete do irských mýtů, ponoříte se do mystického světa hrdinů a bohů, kteří nepostrádají nic z lidských vlastností. Příběh, ve kterém je největší irský hrdina Finn spojován s mocí blahotvorné ruky, kterou může uzdravit umírajícího, avšak nikdy tento dar nesmí nikomu odmítnout, je dobrým základem pro velkou tragédii. Zeyerovo a Ostrčilovo zpracování je mi blízké svou poetičností a mystikou.“ Podle něj je však Legenda z Erinu aktuální i díky hlubokému lidskému rozměru: „Každý z nás je v životě postaven před rozhodnutí, které nám může úplně změnit život. V Legendě z Erinu jsou všechny postavy konfrontovány s takovým rozhodnutím. Následovat srdce či povinnost může být někdy velké dilema, které nám může ze života udělat pěkné peklo stejně jako umění odpouštět.“
„Kulturní atmosféra Prahy v prvních desetiletích 20. století byla pro operu nesmírně vzrušující. Jak česká, tak německá opera tehdy čerpaly silné impulzy ze zahraničí a Praha byla v tomto vývoji jedním z klíčových center. Významnými osobnostmi byli Otakar Ostrčil, šéf Opery Národního divadla, a Alexander Zemlinsky, ředitel Nového německého divadla. Oba kolegové udržovali dobré kontakty a úzce spolupracovali. Legenda z Erinu je skutečným dítětem této éry a jsem velmi vděčný, že Robert Jindra znovuobjevil tuto jedinečnou operu,“ uvádí umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen.
Text a foto: Jaroslav Kratochvíl