Hodová sezóna pomalu končí, ale loučit se s ní nadobro nemusíme
Praha 17. září 2025
Hody patří k nejkrásnějším tradicím na Moravě. Každý rok během léta a začátkem podzimu ožívají ulice vesnic i některých městských částí barevnými kroji, hudbou a společným veselím. Hodová sezóna se ale letos už krátí – a s ní i příležitost zažít její neopakovatelnou atmosféru. Znamená to, že se s hody musíme rozloučit až do příštího roku? Nemusí tomu tak být. Nová kniha Gabriely Brázdové s příznačným názvem Hody slavnostní náladu věrohodně zprostředkovává.
Hody bývaly původně spojeny se zasvěcením kostela patronovi, postupně se však proměnily v několikadenní slavnost plnou hudby, tance, vína a výborného jídla. V každé vesnici mají jinou podobu, odlišné kroje, písně i zvyky. Někde se staví máj, jinde chasa obchází dům po domu. Společné je jedno: hody jsou chvílí, kdy se setkává celá dědina i přilehlé okolí.
Atmosféra této slavnosti se těžko popisuje – nejlepší je ji zažít. Ať už jde o zvuk cimbálovky, pohled na nažehlené kroje, křik dětí nebo smích hospodyněk, které nosí na stoly koláče. Vzduch voní vínem a lidé mají pocit, že čas plyne jinak než ve všední dny. Možná právě proto nám hodová sezóna připadá tak krátká. Dá se tato nálada přenést i mimo samotnou událost?
Tradice, která ožívá i v literatuře
Spisovatelka Gabriela Brázdová se o to pokusila ve svém literárním debutu Hody, který letos v květnu vydalo nakladatelství Vyšehrad. Novela sklízí mezi čtenáři pozitivní ohlasy a vtahuje je přímo do středu venkovské slavnosti – nejen skrze popisy krojů a tradic, ale především prostřednictvím lidských vztahů. Hlavní hrdinové, Florentina a Vilém, prožívají prchavou lásku, která stejně jako hody nemůže trvat věčně. „Seděla jsem v parku a najednou jsem měla před očima kluka, jak běží po stráni dolů k vesnici. Takhle ke mně přišla postava Viléma,“ vzpomíná autorka na okamžik, kdy se zrodil příběh. Ten se odehrává v prostředí, kde se hodně tančí a zpívá až do noci a kde se mezi hudbou a vínem rodí i drobná dramata. Brázdová zachycuje to, co hody znamenají pro jejich účastníky: společenství, radost, ale i melancholii z vědomí, že slavnost brzy skončí.
Kouzlo okamžiku, na který se nezapomíná
Možná právě tato prchavost je největším kouzlem hodů. Nezažíváme je každý den. Nelze je rozšířit na celý rok, protože by tak ztratily svou výjimečnost. O to víc si jich lidé váží, těší se na ně a o to silněji na ně pak vzpomínají. Ať už jde o chvíli, kdy krojovaná děvčata vycházejí z kaple, o první tóny dechovky na návsi nebo o tanec pod májí.
Kniha Hody může být jedním ze způsobů, jak nechat tuto slavnostní náladu ožít i v zimních měsících. Především je však připomínkou, že hody nejsou jen folklorní atrakcí, ale živou tradicí, která propojuje generace a dává lidem pocit sounáležitosti. V době, kdy se mnohé společenské rituály vytrácejí, zůstávají hody místem, kde vznikají nové příběhy – a někdy i lásky.