Okupace v srpnu 1968 ochromila i české zemědělství

Praha 19. srpna 2025

 Invaze zapříčinila odchod odborníků a zastavení vývoje zemědělské vědy, vzdělávání a modernizace sektoru.

V těchto dnech si připomínáme události srpna 1968, kdy okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a následná doba temna v podobě normalizace zasáhla do všech oblastí života – a zemědělství nebylo výjimkou. Vojenská invaze ochromila svobodný rozvoj celé společnosti i českého zemědělství a na dlouhou dobu odsunula komplexní obnovu zodpovědného hospodaření a ochrany krajiny. Ta tak ztratila drahocenný čas, který mohli odborníci věnovat její regeneraci.

„Ochrana a rozvoj krajiny je nepřetržitý proces, který by měl stát nad jakýmkoli politickým systémem a už vůbec nesmí být deformován totalitní ideologií. Bohužel, právě zemědělství a krajina v tehdejším Československu byly postiženy jejími brutálními zásahy, jejichž následky nás hendikepují dodnes. Stále ještě odstraňujeme škody čtyřicetileté komunistické éry hospodaření a rozvrácení venkova. I po 35 letech od pádu totality je zřejmé, že jsme teprve na cestě k obnově udržitelné krajiny. Spolu s ní se postupně obnovují i vztahy a komunity na venkově, které byly násilně zpřetrhány kolektivizací a brutálními zásahy do života selského stavu,“ uvádí k 57. výročí invaze ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL).

Nejtvrdší období pro zemědělce přišlo již v 50. letech 20. století, kdy bylo československé zemědělství násilně kolektivizováno. Docházelo k rozsáhlému vyvlastňování, likvidaci soukromého hospodaření a kriminalizaci sedláků. Stovky z nich byly perzekvovány, vězněny nebo násilně vystěhovány. Ztráta vlastnické půdy a likvidace selského stavu poznamenaly český venkov na několik generací dopředu.

„Období po srpnu 1968 znamenalo nejen zásah do osobních životů, ale také do přirozeného rozvoje jednotlivých oborů.  Zemědělství začalo stagnovat, což se promítlo do vědy, vzdělávání i vedení mnoha podniků. Odbornost byla často nahrazena politickou poslušností. Přesto si venkov někde uchoval důležité hodnoty, na nichž dnes stavíme – kontinuitu, vztah k půdě a respekt k práci,“ popisuje ministr Výborný.

Násilná kolektivizace během dvou desetiletích předcházejících obrodnému roku 1968 změnila nejen společnost, ale i samotnou krajinu. V rámci centralizovaného zemědělství se likvidovaly meze, remízky, polní cesty a další přírodní prvky, které po staletí chránily půdu před erozí a udržovaly vodu v krajině. Tradiční způsoby hospodaření byly nahrazeny plošnou velkovýrobou, často bez ohledu na lokální podmínky. Zanikla ekologická mozaika venkova a s ní byly umlčovány i znalosti, jak krajinu obhospodařovat udržitelně. V 60. letech, zejména v době reformního procesu, se začaly ozývat hlasy odborníků i hospodářů volající po návratu k šetrnějším metodám hospodaření a citlivějšímu přístupu ke krajině.

„Pražské jaro přineslo i naději na obnovu zdravého vztahu k půdě a větší odpovědnosti za krajinu. Tyto snahy však byly násilně přerušeny srpnovou invazí. Místo obnovy krajiny nastoupila opět izolace a politický diktát, jehož důsledky – včetně velkoplošného hospodaření, degradace půdy a ohrožení biodiverzity – řešíme dodnes,“ doplňuje ministr Výborný.

Přitom právě generace sedláků, kteří do 50. let 20. století pečovali o své statky s respektem k půdě a krajině, představovala tradici šetrného hospodaření, z níž bychom mohli čerpat. Pokud by demokratizační proces nebyl v roce 1968 násilně potlačen, ale měl šanci se plně rozvinout, mohla péče o krajinu a postupné odbourávání kolektivizačních deformací začít mnohem dříve. Tím by se otevřel prostor pro návrat k principům selského hospodaření – zakotveného ve znalosti místa, odpovědnosti za půdu i mezigenerační kontinuitě. O to více si dnes musíme vážit každého, kdo na tuto tradici navazuje a pečuje o krajinu s vizí udržitelnosti.

Stejně jako v jiných odvětvích, i ze zemědělství odešla část zkušených odborníků do exilu. Vědci, pedagogové i praktičtí zemědělci, kteří odmítli kompromisy s nastupujícím režimem, zemi opustili. Odliv těchto osobností znamenal pro československé zemědělství dlouhodobou ztrátu know-how i mezinárodního propojení.

Normalizační politika uplatňovaná po roce 1969 posílila centralizaci, přísnou kontrolu a potlačování samostatné iniciativy v zemědělství. Na místo podpory inovací a modernizace se upevnilo direktivní řízení a izolace od aktuálních světových trendů, jako jsou šetrné hospodaření s půdou, obnova krajinných prvků chránících před erozí, péče o vodní režim, pestřejší osevní postupy, podpora menších hospodářství či integrace ochrany přírody do zemědělské praxe.

Připomínat si tato výročí je důležité nejen kvůli historické paměti, ale také jako výzvu k ochraně svobody, odbornosti a možnosti otevřené diskuse – hodnot, bez kterých se zemědělství nemůže dlouhodobě rozvíjet.