Patricie Farské: Otec
Praha 5. ledna 2025
Knihu Patricie Farské s názvem Otec vychází 17. února 2025 v nakladatelství Alpress. Kniha nese podtitul Jsou věci, které by neměly uniknout na veřejnost a věnuje se velmi závažnému tématu – sexuálnímu zneužívání v prostředí české katolické církve.
Jedná se o román na základě pravdivých událostí a o první knihu, která popisuje sexuální zneužívání v prostředí české katolické církve. Tato kniha může vyprávět příběh kohokoliv z vás. Kniha zároveň nahlíží za zavřené dveře farností, kde se odehrávají příběhy, o kterých většina z nás nemá tušení. Možná jste se i vy setkali se sexuálním či duchovním zneužíváním, ale obáváte se o tom mluvit. Nebo máte strach, že vám nikdo neuvěří.
Stejně tak se bála hlavní hrdinka knihy, osmadvacetiletá Rebeka Malá, nadaná a úspěšná fotografka, která se snaží vyrovnat s tragickou smrtí milovaného otce. Když se seznámí s katolickým knězem, doufá, že jí pomůže skrze nalezení Boha zaplnit prázdné místo v jejím srdci. Kněz je přece také nazýván otcem. Jenže ten má s mladou ženou úplně jiné úmysly a Rebeka netuší, jak nebezpečný člověk jí zkřížil cestu.
Ukázka č. 1:
Aniž bych o tom víc přemýšlela, začínám se otci Patrikovi svěřovat s dalšími trápeními. S věcmi, které bych nikdy nikomu neřekla. Mluvím ale přece s knězem, s člověkem, který je povinen dodržovat zpovědní tajemství, tak nemám strach. Otec Patrik mi celou dobu mlčky naslouchá a občas přikývne. Líbí se mi, jak se otec Patrik chová. Nesoudí. Nelituje. Jen naslouchá.
Jak dlouho se tím budu trápit?“ postesknu si, když dovyprávím.
„Dejte tomu čas… Anebo pomůže Bůh,“ říká.
Prosebně sepnu ruce. „Kéž bych ho jednou našla.“
„Určitě ho najdete,“ pronese přesvědčivě. „Rebeko, když už si tady důvěrně povídáme, nevadilo by vám, kdybychom si tykali?“ zeptá se otec Patrik.
„Ráda,“ souhlasím a podívám se na starožitné dřevěné hodiny visící nad vchodem do místnosti. „Je pozdě,“ povzdechnu si a zvednu se s tím, že se půjdu pokusit usnout. Potom co jsem začala špatně spát, jsem si toho dost načetla o spánkové hygieně, kde se mimo jiné doporučovalo chodit spát a vstávat ve stejnou dobu, proto se to snažím dodržovat.
Vtom otec Patrik vyskočí ze židle tak rychle, jako kdyby pod ním hořela, a mně se na okamžik zdá, že hledá jakoukoliv možnost, jak se mě dotknout a zabránit tomu, abych odešla.
„Můžu tě obejmout?“ zeptá se nakonec a já souhlasím, ačkoliv mě to vůbec nenapadlo.
Dojde ke mně a pevně mě obejme. Připadá mi to jiné než před měsícem. Hladí mě i po vlasech a po zádech. Najednou cítím jeho teplou dlaň pod svým tričkem. Srdce se mi prudce rozbuší. Celá ztuhnu. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Je to divné. Strašně divné. On je přece katolický kněz, to se nemůže dít, letí mi hlavou. V ten moment nezvládnu propojit mysl s realitou, protože se naprosto rozchází. Nedělám nic. Jenom čekám. Předešlé obejmutí mi bylo příjemné, ale na tohle si nedovedu udělat názor. Tolik se to rozchází s mými představami o životě katolických kněžích, že raději zpochybním svoji mysl, než abych uvěřila realitě. Vzápětí mi ruka otce Patrika sjede na zadek. Stále nic nedělám. Nereaguji. Jeho doteky neopětuji, nechci je opětovat, je katolickým knězem, což pro mě znamená jasnou stopku. Výstražné červené světlo.
Odtrhne se ode mě tak prudce, jako kdyby právě šlápl do vosího hnízda. „Bylo to hezké, ale nebudeme pokračovat,“ říká nakonec takovým tónem, jako kdybych to zavinila já. Pak odchází.
Nerozumím tomu. Kněz žijící v celibátu, kterému jsem se svěřila se všemi svými problémy, mi přece nemohl sahat na zadek. Třeba se mi to zdálo, přemítám. Jsem unavená, špatně spím, pravděpodobně se jednalo o halucinaci z vyčerpání, říkám si a připadá mi to reálnější, než že se mě katolický kněz takto dotýkal.
Po probuzení znovu přemýšlím o uplynulém večeru a zdá se mi nemožné, že šlo o něco víc než o mou představivost. Otec Patrik se chová tak, jako kdyby se nic nestalo, a mě to jenom utvrdí v tom, že jsem si všechno vyfantazírovala.
Loučíme se prostým podáním ruky.
Ukázka č. 2
Nasedám do auta, a než nastartuji, připojím si smartphone na handsfree a nastavím si navigaci. V půli cesty mi volá asistentka starostky Anna Mlynářová.
„Dobrý den, slečno Malá,“ oslovuje mě a hlasem jí rezonuje nepřeslechnutelná naléhavost.
„Dobrý den,“ opětuji její pozdrav.
„Snad se nebudete zlobit, ale na poslední chvíli musíme akci přesunout na jiné místo,“ říká paní Anna.
„Co se stalo? A stihne se to?“ strachuji se, protože vím, jak dlouho trvá instalace fotografií. Vernisáž začíná za tři hodiny.
„Nebojte, stihne,“ ujišťuje mě.
„A kde to tedy bude?“ ptám se.
„Na faře,“ odpovídá a já mám najednou před očima mlhu.
Roztřesenýma rukama sotva udržím volant. Strnule odbočuji na lesní cestu a zastavuji.
„Slečno Malá, jste tam?“ připomíná se asistentka starostky, když nic neříkám.
„Ano, promiňte,“ omlouvám se a vzápětí se vyptávám:
„Proč to nemůže být na radnici, jak bylo plánováno?“
„Dnes se nám rozbil plynový kotel a je tam strašná zima,“ vysvětluje.
„To nevadí,“ ujišťuji ji. Radši budu mrznout na radnici, než abych vkročila na katolickou faru. Nedovedu si to představit. Navíc na faře bude nejspíš i farář, katolický kněz, muž v kolárku. Při představě přesunutí vernisáže na faru se mě zmocňuje čím dál větší panika.
„Je tam opravdu velice chladno, lidé by akorát nastydli. Ale nebojte, máme novou moderní faru, bude se vám tam líbit,“ uklidňuje mě, protože si zřejmě mylně myslí, že nepovažuji faru za dostatečně reprezentativní prostor.
Před očima se mi míhají bílé mžitky a srdce mi buší jako šílené. Vzápětí vynechává. Potom zase zrychluje. Na zápěstí pravé ruky mi prudce pulzuje žíla. „A skutečně to tam nejde?“ ptám se znova tichým roztřeseným hlasem.
„Nejde,“ opakuje stále dokola a vůbec mě nechápe. Jak by také mohla?
„Tak se brzy uvidíme.“ Než se rozloučíme, paní Anna mi nadiktuje novou adresu.
Stále stojím na lesní cestě. Celá se třesu a před očima se mi všechno míhá. Nedokážu rozumně uvažovat. Moje tělo a mozek jako by mi ani nepatřily. Fara. Farář. Katolický kněz, letí mi zběsile hlavou. Před očima se mi promítne všechno, co se na knězově faře stalo. Tohle nezvládnu, děsím se v duchu a pokouším se přimět mozek, aby se mnou spolupracoval. V takovém stavu nemůžu řídit, protože bych nejspíš nabourala. Ale to by tě z té vernisáže vysvobodilo, ozývá se můj vnitřní hlas. Nevěřím, že mi přijde přijatelnější mít autonehodu než jet na vernisáž na katolickou faru.
Anna Svobodová – spolupracovnice autorky