Milan Syruček: Pár slov k Máte slovo Michaely Jílkové o Ukrajině

Praha 27. září 2024

Bohužel jsem si tento populární televizní program poslechl až dnes, tedy v pátek, protože jsem včera v ATOMMUZEU v Míšově prezentoval svou novou knížku Archívy vydávají svá tajemství. Protože se diskuse týkala Ukrajiny, k níž mě pojí jak osobní, rodinné vztahy, tak skutečnost, že jsem v této zemi pracoval osmnáct let, kdy jsem tam spoluzakládal deník Dělo, uváděl jsem tam na sto našich firem, hledal jim partnery a pomáhal s akreditací, moje první manželka, která už bohužel zemřela, byla Ukrajinkou a mám tam ještě své příbuzné a známé a proto se domnívám, že mám k této zemi také co uvést.

 Je záslužné, že si Michaela Jílková vybrala k diskusi i toto ožehavé téma. A je přirozené, že se k ni diskutující vyjadřovali různě, někteří i podle pravidla, že čím méně o něčem vím, tím autoritativnější mám názor. Chtěl bych alespoň takto dodatečně vyjádřit svůj názor.

Jsem autorem literatury faktu a proto začnu tím, že hledám kořeny, příčiny jednotlivých jevů a událostí, abych lépe pochopil i důsledky. V tomto případě je to otázka: proč se vůbec pokusil Vladimír Putin Ukrajinu napadnout? Jeho nejbližším rádcem, nikoliv poradcem, ale rádcem, našeptávačem, byl až do své smrti Alexandr Solženicyn. U nás je znám především knihou Jeden den Ivana Děnisoviče. Ale v roce 1998 napsal knihu Rossija v obvale, neboli Rusko v troskách. A hned v úvodu píše: Bůh žehnej Ukrajině, ale její neodpustitelnou chybou bylo to, že chtěla svou samostatnost a nezávislost. Vždy byly tři Rusi: Velká Rus, Bělorus a Malá Rus, což byla v jeho pojetí Ukrajina. A třebaže její historie je dlouhověká, například Kyjev byl založen sedm set let dříve, než kníže Dolnorukij založil Moskvu, v této své předlouhé historii, začínající pět tisíc let před Kristem, tripolskou kulturou (mimochodem, tu objevil český archeolog Č. Chvojka), nebyla samostatným státem. Ovládali ji severští Varjagové, obsadily mongolské hordy a relativně samostatnou se stala vlastně až za Lenina, ale jako součást bolševického společenství.

To vše předesílám proto, abychom  lépe pochopili motivy Vladimíra Putina, proč se rozhodl znovu Ukrajinu okupovat a připojit ji k Ruské federaci. Jedním z jeho argumentů bylo, že byla dvoujazyčná, v ukrajinském Donbasu se hovoří rusky. Ale třeba i malá Belgie je dvoujazyčná a my jsme jako Československo rovněž měli dva úřední jazyky. Nakonec jsme se sice rozdělili, ale mírovou cestou, vzájemnou dohodou. Co se týče Ukrajiny, sporným není jazyková otázka, sporným je sama podstata ukrajinského státu. Podle Putina Ukrajina nemá právo na samostatnou existenci a dokazuje to vojensky, válkou. Řeči o tom, že například je Ukrajina zfašizovaná, že tam vládli banderovci, je nesmysl. Což Rusko nemělo Vlasova, předtím Stalinova miláčka, který se po zajetí stal spojencem hitlerovského Německa a do jeho armády se hlásily tisíce dalších, pro něž už Němci neměli ani uniformy, ale především ani zbraně?

 Putin a jeho generálové se domnívali, že Ukrajinu obsadí za pár dní. Nestalo se a nyní je konec války v nedohlednu. V jejím průběhu musí Ukrajinci ničit i své továrny a další opěrně body své ekonomiky, už dnes je jisté, že následky pocítí celá další desetiletí. Nejhorší jsou však důsledky v myslích lidí, že po strastech druhé světové války prožívají jinou, v určitém ohledu snad ještě horší. I proto si zaslouží naší podporu, ať už ji vyjadřujeme jak materiálně, tak morálně. Ale sebevětší pomoc nemůže nahradit škody. které vznikly v myslích lidí a která zasahuje celé generace.