Daniela Hodrová: CO PŘICHÁZÍ aneb Cesta na Kouzelný vrch

Praha 18. září 2024

„Konec ji neděsí, už ho delší dobu čeká, jen dusit by se nechtěla…“ Spisovatelka Daniela Hodrová (†31. 8. 2024) ve svém posledním románu Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch přivádí čtenáře až k bráně vlastní smrti.

Letos 31. srpna odešla spisovatelka Daniela Hodrová (78), laureátka Státní ceny za literaturu, držitelka Ceny Franze Kafky a ocenění Magnesia Litera. Těsně před smrtí jí vyšel román Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch. Jakub Hlaváček z Malvernu, autorčin dvorní nakladatel, urychleně připlatil expresní tisk, aby se vážně nemocná spisovatelka vydání poslední knihy dočkala. Daniela Hodrová v ní plynule navazuje na předchozí díla a rekapituluje zásadní události svého života – ztrátu blízkých a požár rodinné chaty pod Blaníkem.

„Do poslední chvíle věděla, co dělá, zachytila minulý čas, aby ho navrátila a pomohla nám vyrovnat se s traumatizujícím vědomím smrti. Svět mrtvých je v jejím pojetí skrytou dimenzí světa živých,“ komentuje vznik románu jeho redaktorka a autorčina blízká přítelkyně Eva Markvartová.

Odkaz na slavné dílo Thomase Manna Kouzelný vrch (1924) je čitelný: symbolizuje autorčin zápas s plicním onemocněním a současně bránu smrti: „A už je tam. Kde? Na Kouzelném vrchu.“

Daniela Hodrová o sobě chvílemi píše ve třetí osobě, jako by díky tomu mohla lépe ovládat myšlenky a pocity: „Konec ji neděsí, už ho delší dobu čeká, jen dusit by se nechtěla, to nebudete, uklidňuje ji doktorka Kotrbová.“

Spisovatelka si uvědomuje, že je už sama, utápí se ve vzpomínkách. Současně je stále milující ženou, jež se zdráhá předvést poslednímu milenci v zubožené podobě na paliativním oddělení Nemocnice sester boromejek: „Když se zvedne, skoro sedí, zahlédne v zrcátku tvář. Čí? Té paní, co tu ležela před ní? Ne, svou, tu změněnou, kterou už nechce ukázat Johanovi…“

Osobní zpověď odcházející spisovatelky, která ztratila většinu milovaných osob, je pro čtenáře inspirací, jak naložit s životními zkouškami.

anotace nakladatelství

Daniela Hodrová: CO PŘICHÁZÍ aneb Cesta na Kouzelný vrch

To ne! Devátý? Devátá vlna, ta rozhorlená, poznamenává jedna z hlavních protagonistek tohoto v pořadí devátého z na sebe navazujících románů Daniely Hodrové. Je tomu však spíše naopak – nejde o devátou vlnu, ani o devátý kruh Trýznivého města. Vypravěčka není rozhorlená, ale smířlivá a odevzdaná jako snad nikdy dřív. Svět postav blízkých i vzdálených, skutečných i smyšlených, živých i mrtvých, svět loutek a oživlých předmětů, který již dobře známe z románů Podobojí, Kukly, Théta, Město vidím…, Komedie, Vyvolávání, Točité věty a Ta blízkost, se touto knihou pomyslně uzavírá, je-li to v takovém světě vůbec možné… S upřímností sobě vlastní autorka sleduje osudy, které více či méně dotvářejí ten její; zároveň však nezapomíná reflektovat, „co přichází“ ze světa, jemuž se postupně vzdaluje; ať už z čínského Wuchanu nebo z ukrajinských bojišť. Ještě jednou se shledáme s básnířkou Bohumilou Grögerovou a mistrem Johanem (byť ani jeden z nich tentokrát nestojí v popředí děje), nahlédneme do chaloupky v Petrovicích, světlíku – jednoho z průchodů do jiného světa, i papírového hradu, navštívíme Ostrovy blažených, jsme svědky dvou tragických požárů a jednoho pohřbu. A pak…? Jako by jediným východiskem z tohoto prostoru věčného prolínání minulého s přítomným byl odchod tam, kde čas neexistuje – na Kouzelný vrch, který se však tentokrát nachází daleko od Alp.

Redakce Eva Markvartová.

Jazyková korektura Vendula Kadlečková.

Na obálce použita fotografie z archivu autorky.

Grafická úprava a sazba z písma Clearface studio Lacerta.

168 stran, MOC 297 Kč

Vydalo nakladatelství Jakub Hlaváček – Malvern roku 2024.

První vydání.

www.malvern.cz

Literární teoretička a spisovatelka Daniela Hodrová (1946–2024), nositelka Státní ceny za literaturu, Ceny Franze Kafky a Magnesie Litery, pracovala jako redaktorka nakladatelství Odeon a jako vědecká pracovnice v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Do české literatury vstoupila v 70. letech minulého století. Její prvotina, básnická próza Pravonín (1971), tehdy nevyšla, za normalizace kolovala díla Daniely Hodrové prostřednictvím samizdatu. K jejím nejznámější titulům patří romány Podobojí, Kukly a Théta, vydané na začátku 90. let a společně tvořící trilogii s názvem Trýznivé město, Perunův den či pozdější díla Komedie a Citlivé město. Romány jsou těsně spjaty s Prahou, typická je pro ně neobvyklá obraznost a využití osobních prožitků.

Daniela Hodrová byla dcerou filmového a divadelního herce Zdeňka Hodra, jejím manželem byl spisovatel, básník, prozaik a překladatel Karel Milota (1937–2002).

Ukázka, str. 35

Tmavomodré bylo první a zároveň poslední Karlovo tričko. První bylo v tom smyslu, že jsme mu ho koupili v Načeradci pod Blaníkem, když jsme ve dvaaosmdesátém poprvé spolu jeli na chatu, na tu chatu, která loni na jaře vyhořela. Vlastně jsme totiž tenkrát koupili dvě stejná trička, a snad i proto, že obsahovala značný podíl umělého vlákna, přetrvala, ačkoli je doma nosil takřka neustále dvacet let, v jiném si ho ani nepamatuji. Má ho na sobě i na fotografii, kde sedí v křesle, rovněž tmavomodrém, nově potaženém ušáku po otci, a dívá se na mě s tklivým výrazem ve tváři. A stejné tričko, jedno z těch dvou, měl na sobě i onu poslední dubnovou noc v druhém roce nového tisíciletí, kdy jsme ho s Jardou Kochem, který pro mě tehdy se svým synem Martinem přijel do Petrovic, našli mrtvého pod psacím stolem pod závějí listů z korektury druhého vydání Noci zrcadel. A v tom tričku a trenýrkách ho pak v pytli na zip odvezli. Když jsem později probírala Karlovy věci, modrý svetr a černou zimní bundu s hlubokými kapsami, ve kterých schovával placatku, jsem si ponechala, ostatní jsem po částech odnesla do kontejneru na textil v sousední ulici, druhé modré tričko jsem mezi věcmi nenašla. Hned jsem si to neuvědomila. Jako by to tričko, v mé představě s Karlem srostlé, bylo dvojjediné a obě sdílela týž osud, zbrocená krví a potom rozstřižená odshora dolů skončila na pitevně v Hlavově ústavu a nakonec byla vydána ohni v neznámé spalovně. V korektuře Noci zrcadel se soudě podle oprav zastavil hned u titulní povídky, u odstavce začínajícího větou Štíty nestojí klidně v rozptýleném osvětlení zdola, jak je znáte: vypadá to, jako by kolísaly, některé architektonické články rytmicky ustupují do tmy a jiné z ní ve stejném rytmu vyskakují… a potom zase naopak, sem a tam, houpavým… Právě když četl ta slova, písmena se míhala, vytryskl mu z jícnu proud krve, a jak se tělo sesouvalo pod stůl, jehož se pokoušel zachytit, padaly listy jeden přes druhý na podlahu. Když jsem je pak uprostřed májové noci sbírala, psala se z nich nová povídka, poslední, těžko srozumitelná.

Denisa Novotná