Ondřej Šanc: Jako po drátku

Praha 17. září 2024

Mohl být cikánský dráteník inspirací k postavě Vinnetoua? Pozdní debut Ondřeje Šance JAKO PO DRÁTKU  je velkým českým románem o diskriminaci a rasismu,  který se vám dostane pod kůži.

V české literární tradici není mnoho románů, jež by autenticky, bez sentimentu vyprávěly o rasismu vůči Romům; ze vzácných výjimek vzpomeňme knihu Martina Šmause Děvčátko, rozdělej ohníček (2005), vyznamenanou Literární cenou Knižního klubu. Románový debut Ondřeje Šance Jako po drátku vyniká nejen délkou (408 stran), ale především plnokrevným vyprávěním a pozoruhodnými dobovými reáliemi. Univerzální témata láska, zrada a pomsta činí z generační ságy cikánských dráteníků aktuální a strhující příběh. Autorovi se v postavě osiřelé Márie podařilo stvořit hrdinku antických rozměrů.

Sedm let pracoval Ondřej Šanc (45) na svém románu Jako po drátku, rozkročeném mezi lety 1850–2014. Zralým literárním jazykem líčí náročný boj slovenské cikánské komunity o přežití v zapadlé kysucké vesnici Makov v Horních Uhrách. Muži se živí jako pastýři či dráteníci – ti musí vyrážet za prací do světa, zatímco ženy s dětmi a starci se snaží vlastními silami přečkat zimu. Autor přesvědčivě zachycuje divokou přírodu hor a uzavřený svět negramotných venkovanů ovlivněných pověrami a náboženstvím. Drobné epizody vytvářejí jedinečnou atmosféru.

„Dráteníci se mi jevili jako ideální hrdinové z celé řady důvodů,“ prohlašuje Ondřej Šanc, „mj. se jako jedni z mála obyvatel Rakouska-Uherska na konci 19. století mohli svobodně pohybovat po celém mocnářství. Líbila se mi i jinakost jejich vzhledu – dlouhé vlasy, ozdobné pásky a náušnice – jež působila exoticky a vyvolávala emoce. Konfrontace tradičního způsobu života dráteníků z hor s rychle se měnícím světem mi také asociovala zánik tradiční indiánské kultury.“

V části věnované Kysucku hrají prim dráteník Ján Michail Ďurčo, vyhlášený výrobce pastí, a jeho žena Mária, která postupně rodí i ztrácí děti, stará se o malé hospodářství a vytrvale čeká na návraty svého muže. V kritické situaci opustí rodnou vesnici a vydá se společně se zbývajícími dvěma potomky Zoltánem a Rozárkou na cestu do Ústí nad Labem, kde doufá najít práci.

„Jako ústeckého rodáka mě vždy fascinovalo, že Ústí bylo na přelomu 19. a 20. století nejvýznamnějším přístavem Rakouska-Uherska,“ říká Ondřej Šanc. „Průmyslový rozvoj města znamenal pracovní příležitosti, proto sem putovaly celé rodiny z různých částí monarchie. Tehdejší pracovní podmínky byly otřesné, o čemž vypovídají zkušenosti Márie a Zoltána.“

Máriin syn Zoltán, nucený od útlého věku pomáhat zajišťovat jídlo, předčasně dospívá v životaschopného samorosta, který se přes strašlivé strádání stále drží při životě. Poznává svého prvního skutečného přítele Karla, v němž čtenář posléze odhalí budoucího spisovatele Karla Maye.

„May skutečně na černo pracoval ve vsi dva kilometry od nás,“ vysvětluje Ondřej Šanc. „Jeho život předtím, než se stal spisovatelem, je znám jen málo, a to z jeho vlastní, nepříliš věrohodné interpretace.  Přemýšlel jsem, kde asi potkal předobraz svého Vinnetoua – a vyšel z toho dráteník.“

Známé historické postavy hrají v Zoltánově životě roli i v další části příběhu – viz Ernest Thompson Seton, Eduard Štorch či Zdeněk Burian.

„Vstřebal jsem do děje skutečná historická a životopisná fakta tak, že by se příběh mohl teoreticky stát. Podobně jako když se hrdina Malého velkého muže Thomase Bergera potkává s významnými historickými osobnostmi a na vlastní kůži prožívá významné události Divokého západu,“ vypráví Ondřej Šanc.

„Další skutečnou historickou postavou je Juraj Drndúl Lépiš, přezdívaný ´liptovský Kolumbus´, o němž jsem se dočetl v knize o drátenictví, že byl za svůj život šestnáctkrát v Americe,“ doplňuje autor. „Tahle informace pro mě byla klíčová, ozřejmila mi představu o tehdejších možnostech cestování a o překotnosti změn té doby – viz vznik trati Vídeň – Hamburk, parníkových spojů do USA, Panamského průplavu i železnice přes USA. V té době také zmizeli indiáni, bizoni a koneckonců i kysucký způsob života a Rakousko-Uhersko.“

Po složitých peripetiích se Zoltánovi podaří z mizérie v Rakousku-Uhersku odplout do Ameriky. Pomůže mu v tom schopnost po otci vyrábět rafinované pasti – tehdejší lodní posádky včetně zvířat trpěly přemnožením krys na palubě, stávalo se, že zvířecí náklad nedorazil do cíle živý.

„Po zjištění, že dráteníci (stejně jako každý jiný vystěhovalec z Rakouska-Uherska) museli projít Ústím nad Labem, mě zaplavila vlna představ a příběhů, z nichž jsem mohl čerpat,“ komentuje autor tuto inspiraci.

Zoltánovu odyseu sledujeme i za oceánem, kde vystřídá různé profese, jeden čas putuje po Americe vlakem jako „hobbo“. Je konfrontován s rasismem vůči černochům a indiánům i vůči sobě, a s vybíjením bizonů. Amerika jeho očima není zaslíbenou zemí, o níž slýchával od svého kmotra. Alespoň jeden přínos pro něho má – najde tu svoji budoucí ženu – indiánku Deštivou dlaň, jíž běloši vyvraždili rodinu. Narodí se jim syn Tom alias Thompson.

V následujícím ději se autor přenese z Ameriky přelomu 19. a 20. století do Čech roku 2014. Čtenář poznává Adama, čtvrtou zásadní postavu rodu Ďurčů (alter ego autorova skutečného přítele).

„Adam je skutečná postava z masa a kostí, která ovlivnila můj život,“ přiznává Ondřej Šanc.  

Střih. Jsme v Čechách v čase První republiky. Zoltán s Deštivou dlaní obývají vysloužilou pražskou maringotku s čitelným nápisem Cirkus Kludský. Jejich synovi táhne na dvacet, je vyučený klempíř a fanatický vyznavač trampingu. Kamarádi mu přezdívají Indián. Jeho nejlepším kamarádem je kluk posedlý kreslením Burka (Zdeněk Burian). Prostřednictvím Indiána Thompsona sledujeme český skauting včetně družiny Eduarda Štorcha a postupný nástup nacismu.

„Inspiroval mě český fenomén skautingu, trampingu a vodáctví a skutečnost, že právě v Čechách (mimo Ameriku) vznikla první a dodnes nejaktivnější základna Woodcraftu,“ doplňuje Ondřej Šanc. 

Thompson se mezitím zamiluje do poloviční Židovky Zuzany, mají spolu dcery Ester a Agátu. Všichni jsou poslání do cikánského tábora Lety.    

A opět rok 2014. Adam se od vyučení protlouká, jak se dá. Teď něco našetřil a vydáá se na toulky. Putuje ve stopách předků: je v Letech a na internetu si prohlíží všechno, co se o bývalém koncentráku píše. V závěru románu je konfrontován s rasismem venkovských dopraváků.

Ukázka, str. 69

Na místě stál hajný a nějací dřevorubci, vzrušeně mluvili a kolovala mezi nimi lahev. Vedle nich přešlapoval těžký valach, šla z něj pára, ještě byl mokrý od potu, ale jedl klidně oves z koženého pytlíku. Postraňky měl volné, končily u velikého převráceného pařezu, zpoza kterého právě vylézal strážmistr Štefan Bajcar. Srazili se s Márií u kořenů s vrostlým kamenem. Uchopil ji ohleduplně za rameno.

„Počkejte!“

Před ní leželo rozmačkané beztvaré tělo, šaty prosáklé ztuhlou špínou a zpola zasypané jílem. Z hlíny trčel zhojený pahýl nohy jejího muže. Opodál seděl na zemi krkavec. Čekal, až se Ján rozloučí, aby s ním mohl odletět.

Prudce otočila hlavu a novým leknutím se jí podlomila kolena. Koukal se na ni Malý Péter, pusu lehce zkřivenou v překvapeném úsměvu. Přesně tak se směje i Rozárka, prolétlo jí nepříjemně hlavou.

Snažila se nedívat na okovaný hrot, jaký mívají pastýři na holích, trčící z jeho hrudníku. Hostinský nestál, ale visel kousíček nad zemí na tom tlustém bodci, hlínu pod špičkami nohou měl trochu rozhrabanou, jak se tělo ještě chvíli škubalo, když jeho černou duši táhnul ďábel pod zem.

„Říkám vám, pane strážmistře, že to bylo chytře udělané, asi ho ten cikán volal, lákal, ať jde dál. A jak ten Vnučák šlápnul sem, shodilo to tady ten klacek a bum! Pařez se přetočil na toho blázna, Vnučák to musel vidět a přestal být opatrný, rozeběhnul se, nevšiml si tady toho drátku a ta napružená větev s tím bodcem švihnula dopředu tak silně, že jak ho to napíchlo, ještě dva metry ho to neslo.“ Mezitím, co mladý četník znovu zvracel, Balcar pozorně vyslechl dřevorubce a zapsal si jeho jméno.

„Udělal ze sebe na tu svini návnadu,“ řekla Mária hajnému. Při tom mu vytrhla lahev z ruky a napila se, jako kdyby to byla voda. Nikdo jí nebránil, když šla ještě jednou k vývratu a vylila tam, cosi šeptajíc, zbytek kořalky. Potom zamířila k Péterově tělu. Lahev držela za hrdlo, už už rozhoupávala ruku k úderu, pak ale flašku zahodila a plivla zprudka do Péterova vyjeveného obličeje.

Ondřej Šanc bude hostem tiskové konference Arga ve středu 18. září 2024 od 9.45 V Jámě 1, 2. patro, Praha 1. Akreditovat se lze u Zdenky Křikavové

na e-mailové adrese [email protected] či na tel. 733 650 762.

Ondřej Šanc: JAKO PO DRÁTKU (anotace)

Poutavá generační sága začínající v roce 1850 vás provede dvěma stoletími a dvěma světadíly. Ve stejné době, kdy železnice spojila Vídeň s Hamburgem a parníky vytlačily plachetnice na cestě do Ameriky, se v divokých kysuckých horách narodí Zoltán. Chudou drátenickou rodinu živí hlavně matka Maria, ale hospodářství sama nezvládá, a proto se na radu světaznalého kmotra vydává za lepším. Míří do Ústí nad Labem, donedávna ospalého města, které se díky trati, řece a nekonečným zásobám uhlí stalo přes noc neuvěřitelně kypícím centrem nové éry, s desítkami továren a s největším přístavem celé monarchie, kde se mísily osudy tisíců lidí mnoha národností. Tak začíná napínavá odysea, která čtenáře zavede z Horních Uher až do Ameriky, příběh o přátelství u táborových ohňů a o nelehké snaze obstát ve světě uhelného kouře.

Obálku navrhla, graficky upravila a sazbu zhotovila Daniela Danielová.

Jazyková redakce Přemysl Krejčík a Tereza Kodlová.

Jazyková korektura Ludmila Böhmová.

Odpovědný redaktor Richard Klíčník.

408 stran, cena 448 Kč

Vydalo nakladatelství Argo roku 2024.

Vydání první.

www.argo.cz

Ondřej Šanc (*1979) se narodil a vyrůstal v Ústí nad Labem, v prostředí chátrajících historických čtvrtí, továrních zdí a věčného kouře. Víkendy trávil s oddílem i sám na výpravách do okolní divočiny, rád četl a bavila ho historie. Po revoluci nastoupil na sedmileté gymnázium a od šestnácti se začal toulat stopem po Evropě. Ve stejné době se prostřednictvím tzv. Living History začal intenzivněji zajímat o kulturu a historii původních obyvatel Ameriky, což mu vydrželo dodnes. Studoval na učitele angličtiny a dějepisu, ale studium nedokončil kvůli vášni pro cestování. Doučoval angličtinu, pracoval jako údržbář v nevadské poušti, dělal skladníka v továrně, až se nakonec stal sociálním pracovníkem. V roce 2004 s ženou koupili roubený statek v Českém středohoří, kulturní památku, kterou trpělivě opravují a kde vybudovali a provozují rodinnou biofarmu. Na statku také žijí a vychovávají tři syny.

Denisa Novotná