Milan Syruček: Srpen 1968  stále živý?

Praha 21. srpna 2024

Srpen stále živý? – Ten den jsem až do nočních hodin měl v redakci Mladé fronty službu vedoucího vydání. Vše probíhalo v pořádku a tak jsem vydání uzavřel, a ještě před půlnocí jsem odjížděl autem domů na Zbraslav. Zarazilo mě, že mi létaly nad hlavou sovětské antonovy, ale protože se předtím konalo stále se protahující cvičení Varšavské smlouvy, myslel jsem si, že to je ještě součástí tohoto cvičení. 

Když jsem dojel domů, manželka mě okamžitě uvítala zdrcujícím sdělením, že nás obsazují ,,bratrská´´ vojska Varšavské smlouvy. Okamžitě jsem si vzpomněl na varování, které mi v dubnu dal v Moskvě můj přítel a redaktor Komsomolské pravdy Voloďa Ponizovskij, u něhož jsem také spal. Požádal mě, ať jdeme na procházku, doma o tom nechtěl hovořit, protože si nebyl jistý, zda v jeho bytě nejsou také ˇštěnice´´, odposlouchávací zařízení. které měl ve svém bytě dokonce generální tajemník strany Brežněv – zjistil to, když náhodou strhl kousek tapet a plod nimi toto zařízení objevil. 

Při naší procházce podél řeky mi Voloďa sdělil: Fandím vám, fandím pražskému jaru, ale buď ujištěn, že to Brežněv nenechá jen tak. Vylepšovat socialismus, jak vy hlásáte, může jen Moskva, nikoliv vy. A u Drážďan se už připravují naše divize, studují mapu vaší republiky, učí se nějaká česká slovíčka, připravují se, že vám to zatrhnou.

Po návratu jsem okamžitě zašel za Sašou Dubčekem, s nímž jsem se už několik let přátelil – od doby, kdy jsem navštívil kirgizské Interhelpo, družstvo Čechů a Slováků, které Dubčekův otec Štefan spoluzakládal a v  němž Saša žil od svých čtyř let a sdělil jsem mu tyto informace. Dubček však jen mávl rukou: ,,Oni by mi to neudělali.´´  Tuto větu opakoval až do poslední chvíle.

  Ale udělali to a jakmile jsem se před toho 21. srpna 1968 vrátil domů a manželka mě in formovala, co slyšela v rozhlase, okamžitě jsem zavolal do redakce, aby nikdo neodcházel, ani sazeči, metéři a další pracovníci a že jedu okamžitě zpátky do redakce, ať na mne počkají.

 Ještě tu noc jsme vydali zvláštní vydání Mladé fronty s našimi komentáři a prvními fotkami redakčních fotoreportérů Pardubského a Fafka a v kolejích jsme vzbudili studenty a požádali, aby noviny roznášeli po Praze. Druhý den ráno mi z redakce zavolali, abych se do ní nevracel, že ji obsadili sovětští vojáci a ty, kteří tam byli, drží v zajetí. Manželka mi napověděla, že na Zbraslavi je přece také tiskárna. Okamžitě jsem se s ním dohodl, že vydají noviny, papír mi dodal kamarád Jiří Voronecký, který pracoval jako technický ředitel Vranských papíren a předseda tehdejšího národního výboru Vožniak se domluvil s řediteli radotínských továren, například Jankou Radotín, aby svými vozy ilegální Mladou frontu rozváželi do jižních a západních Čech. Za osm dní okupace, do podepsání protokolu, jsme vydali celkem sto tisíc výtisků. Pomáhali mi přitom mí přátelé, Láďa Brkl a Dušan Procházka.  Jen ještě dodám, že po podepsání protokolu se se mnou sešli pražští zpravodajové sovětských novin Komsomolské pravdy a Izvěstijí, aby mi sdělili, že sovětskou okupaci nepodporují – jeden z nich schválně havaroval s autem, aby nemusel o agresi referovat, druhý to prostě odmítl bez ohledu na důsledky – však ho také nakonec poslali do jedné obce na Sibiři, aby tam psal pro místní noviny..