Žák Ladislav: Zelí, to je oč tu běží…

Praha 11. srpna 2024

Mám rád dílo Karla Čapka a před nějakou dobou jsem přispíval úryvky z jeho apokryfů. Nedávno jsem se vrátil při hledání inspirace k jednomu textu k jeho dílům R.U.R. a Válka s mloky. V této souvislosti jsem si připomněl Čapkovu Továrnu na Absolutno, které je spíše než uceleným textem nebo dokonce románem souhrnem šesti různorodých novinových textů. Sám Čapek hovořil o fejetonovém seriálu.

Doporučuji čtenářům samozřejmě celé dílo, které ukazuje, jak Čapek přemýšlel před více než stoletím, v období po hrozné Velké válce, v době převratných objevů moderní fyziky a kvantové mechaniky. Čapek dokázal položit geniální otázku, co zůstane, když se hmota promění v energii a pokusil se na ni svými uměleckými prostředky a nezměrnou fantazií odpovědět…

Dnes však nabízím jenom krátkou ukázku ze samotného závěru díla. Svým poselstvím přesahuje myšlenku Továrny na Absolutno. Je možná vyjádřením poselství celého Čapkova díla, jeho člověčenství. Toto poselství se mi zdá pro dnešní dobu a naši společnost nadmíru aktuální…

Tu již pan Binder a jeho dcera nesli na stůl jitrnice; ještě syčely zpěněny mastnými bublinkami, ležíce na kyprém zelí jako turecké odalisky v polštářích. Páter Jošt silně zamlaskal a rozkrojil první krasavici. “Ta je,” řekl za chvíli pan Brych. “Mm,” promluvil po delší době pan Rejzek. “Bindere, ty se vám povedly,” pravil uznale pan kanovník. Panovalo vděčné a usebrané ticho. “Nový kořeni,” připojil pan Brych, “to já rád cejtím.” “Ale nesmí ho být moc.”  “Ne, tak zrovna.” “A kůže musí zrovna chroupat.” “Mm.” A opět nastala delší přestávka. “A zelíčko musí být hodně bílé.” “Na Moravě,” ozval se pan Brych, “dělají zéli jako kaši. Já tam byl jako tovaryš. Zrovna vám teče.” “Ale jděte,” divil se páter Jošt. “Zelí se musí přece procedit. Ale nepovídejte, to ani nemůže být k jídlu.” “No, a jedí to tam. Lžicema to jedí.” “To je hrůza,” trnul kanovník. “Lidi, to je divný národ. Vždyť přece zelí se musí jen omastit, že, pane Binder? To já nechápu, jak to může někdo dělat jináč.” “Víte,” řekl pan Brych zamyšleně, “ono to asi je jako s tou vírou. Taky člověk nepochopí, že jinej může věřit něco jiného.” “Dejte pokoj,” bránil se páter Jošt. “A to bych spíš věřil v Mohameda, nežli bych jed jinačí zelí. To přece dá rozum, že se má zelí jen omastit.” “A víru, tu nedá rozum?” “Naši víru jo,” řekl rozhodně pan kanovník, “ale ty ostatní nedá rozum.”

“Tak jsme zase tam, kde jsme byli před tou válkou,” vzdychl si pan Brych. “Lidi jsou vždycky zas tam, kde bejvali,” ozval se pan Binder. “Však to taky pan Kuzenda říká. Bindere, říká, žádná pravda se nedá vybojovat. Víš, Bindere, říká, ten náš Pánbůh na bagru nebyl tak špatnej, a ten tvůj v kolotoči taky ne, a vidíš, přece zanikli. Každej věří na svýho výbornýho Pánaboha, ale nevěří druhýmu člověku, že ten taky věří něco dobrýho. Lidi mají nejdřív věřit v lidi, a to ostatní se už najde. Tak to říká pan Kuzenda.” “Ba jo,” mínil pan Brych. “Člověk si třeba může myslet, že druhá víra je špatná víra, ale nemá si myslet, že ten, kdo ji má, je špatnej a sprostej a podvedenej chlap. To je v politice a ve všom. A proto se tolik lidí nenávidělo a pobilo,” ozval se páter Jošt. “Víte, čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těma, co v ně nevěří. A přece největší víra by byla věřit v lidi.” “Každej to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo spasím. A to nejni dobře, Velebnosti. Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v lidi.”

“Pane Binder,” řekl páter Jošt zamyšleně, “tak třeba pro mne zejtra udělejte to moravské zelí. Já to zkusím.” “To se musí trochu zasmažit a jako dusit. A takhle s klobásou to je docela dobrý. Každá víra a každá pravda má něco dobrýho, a kdyby to bylo jen to, že ten druhej ji má rád.”