NADECHNI SE A LEŤ … aneb o nesmrtelnosti lidí a slov

Praha 2. srpna 2024

Otevírám knihu vydanou v minulém roce Nakladatelstvím Olympia, Pravda přijde později.

Na první bílé stránce se na pár  napsaných slov dívá nakladatelské logo a já si čtu:  „ Milému Františkovi jeho Karel Sýs.  Červen 2023.“

Je tomu jeden rok a jeden měsíc a Karel už do žádné knihy dedikaci nenapíše. V kanceláři redakce LUKu, kterou by vzrostlý chlap změřil jedním rozpažením, tak je malá, zůstane prázdno.

Prázdno s podivnou ozvěnou Morgensternových  slov: „ Když pozoruji, jak kolem mne malé parníčky vlekou ohromné prámy, musím pokaždé myslet na básníka a jeho publikum.“  Myslím si, že myslet na Karla Sýse  ani jinak, než s potvrzením obsahu řečeného,  nelze.

„Nadechni se a leť…“ je napsáno v pravém rohu Karlova parte a v levém je kniha v objetí květin. Podivný most životní pravdy, která zůstala někde mezi nimi a mezi námi, kteří jsme zatím ještě tu.

Kolik toho zbylo po příteli, člověku – který s přesvědčením rozdával  poezii,  jako se rozdává všechno obyčejné, aby se stalo neobyčejným. 

Hájil ji přes všechny možné útrapy způsobené lidmi, politiky a politikou a člověčího  balastu, který si podle počasí a nálad převléká háv vlastního já a v osvobozujícím se osobním přizpůsobení k čemukoliv, říká, jednou soudruhům, jednou pánům či bratrům: „ Zmoudřel jsem! Na to má člověk přece právo, ne?“   

Máme tu kolem sebe tolik náhle zmoudřelých, přeběhlíků od sebe sama, troufale ukazujících  druhým cestu, že jsme se nakonec ztratili v labyrintu demokracie a co víc, ztratili jsme cestu, kterou ukazuje po věky magnetická – lidská střelka neměnných demokratických hodnot. A na této cestě ztrát, nazývaných malými omyly dneška a velkými vítězstvími ve dnech příštích, se cosi nenávratně ztrácí. I člověk jak by se ztrácel, bohužel nejen druhým, ale i  sám sobě.

V záplavě reklamních informací zapomínáme na  biblické varování o pohodlné cestě k cíli, odkrojujeme  lidské zkušenosti v doporučení veselé existence láčkovců bez varování Kafkovy Proměny.

Zbaveni pohádkové pravdy jsme zapomněli na „vytouženého Otesánka“, který nakonec pozřel kde co a kde koho. A stvořili jsme si pro potěšení virtuální svět se zapomněním zkušenosti po věky existujícího ohně: „ …dobrý sluha, ale zlý pán.“

A svět, do kterého se vstupuje a z něj vystupuje stisknutím vypínače, je dobrým sluhou, ale zlým pánem pro kohokoliv: on není, předstírá, dovoluje a dovoluje téměř vše. Umřít a znovu se zrodit, zabít i vzkřísit, nevědět a konat v božské jasnozřivosti … a v sobecké touze „být boží“, a mít moc. Moc nad druhými. Ta je opojná. Metastázuje. Dovoluje vše a nutí, pokolikáté už, troufale vystřelit šíp z Babylonské věže k nebesům.  A jako vždy v historii lidstva přináší znovu a znovu  čas „ zmatení jazyků“ , v kterém se lidé nedokáží domluvit.  

Karel Sýs byl básníkem  celý svůj život. A byl jedním z mála, kdo pojmenovával jevy i věci.

Pojmenovával činy svých současníků i své. Pojmenovával je za cenu osobních posměšků,  pomluv i perzekuce.  Ty se ztratí v běhu času i s jejich autory.

Karlovy knihy  ale zůstanou a v nich nám darovaná slova.  

A dobrý básník, i když čas od času musí jít cestou necestou, nakonec zůstává,  ověnčen jejich nesmrtelností.

V jednom ze svých rozhovorů Karel Sýs řekl: „ … tvorové smontovaní člověkem nikdy nemohou být stvořeni. Duše do sebelépe napodobeného těla nevkročí.“

V odkazu  jím  řečeného,  nemrzačme své duše, které ještě máme.  Nemrzačme je ze strachu z politiků, politiky, nabubřelých a sobeckých hlupáků,  nezmrzačme je ve strachu sami o sebe.

František Mareš