Setkání  se slovy se spisovatelkou Marcellou Marboe

Praha 30. července 2024

Téměř před půl rokem vydalo nakladatelství Vzděláním a sportem k sebevědomí poslední román Marcelly Marboe Jsi někdo jiný.

Román byl vytištěn, dokonce bylo připraveno autorské čtení v PEN klubu, ale autorka náhle vážně onemocněla. Čtení je tedy přeloženo do podzimních měsíců…

Nemoc si neplánujeme, ta přichází sama o sobě.

Ve své podstatě by se dalo říci, že se nestalo nic, kdyby se kolem očekávaného románu, mnoho let drženého v „klatbě mocných“, nevytvořilo podivné, nové propadliště, ve kterém se vytištěný román jaksi téměř ztratil.

Známí a letití čtenáři knih Marcelly Marboe marně pátrali, kde si knihu koupit. Těm nejbližším je autorka posílala ze svých autorských výtisků. Podivné.

I nakladatelský e-shop fungoval jen do poloviny.

Omlouvám se, jako jeden z jednatelů nakladatelství, čtenářům i  autorce za podivný šlendrián marketingového oddělení našeho nakladatelství i za bezohlednost těch, kteří jako potrestání za knihu Boj na Kavčí hoře, dávali po dlouhá léta román  Jsi někdo jiný na black list.

O autorce samé vyšlo mnoho článků, obdržela mnoho literárních cen, v současné době dokončila první díl neobyčejné trilogie…

K výzvě, aby se zamyslela nad slovy mě inspirovala kniha Michaely Liškové a Martina Šemelíka,

Slova a jejich příběhy, vydanou Nakladatelstvím Academia.

Pro každého, kdo vnímá jazyk v nás a kolem nás, je kniha svým způsobem ojedinělá. Dámy a páni redaktoři, moderátoři a ti, pro které je jazyk prostředkem k živobytí, by měli mít  přečtení této knihy povinné. A to nemluvím o školách středních a vysokých.

Každý si může myslet cokoli o jazyku kolem nás a v nás, učeně i diletantsky o obou povídat, dokonce uspořádat cosi jako kulaté stoly.

Za výroky zúčastněných bude vždy  slyšet varovnou ozvěnu slov Pavla Eisnera, lingvisty,  člena Pražského lingvistického kroužku, vynikajícího překladatele F. Kafky, Maxe Brota, E.E. Kische,     F. Werfela, T. Manna…

„ Může se stát, že jazyková kultura národa pokulhává za jeho jazykem. To je případ váš, vy lidé čeští. Máte v rukou stradivárky a hrajete na nich jako šumaři.“  

Mohli bychom uvést mnoho dalších jmen, skutečný výkvět české inteligence, kterým byl český jazyk kultovní potřebou.

…

Bylo by zbytečné ptát se spisovatelky Marcelly Marboe na její vztah k jazyku. Otázku, která  je pro nás všechny zásadní, si ve své podstatě položila sama.

„Nedávno se mě jeden básník pochybovačně, s despektem a s jistou ironií v hlase zeptal:                 „ Copak ty ještě stále naivně věříš v sílu slova?“

Zatrnula jsem a musela sama sobě přiznat, že věřit v sílu slova pro mě bylo celý život tak samozřejmé, že jsem nad tím vlastně nikdy neuvažovala. Slova jsem vnímala jako dobré víno otevírající stavidla mysli. Od dětství jsem jejich kráse a síle propadla, sbírala jsem je jako filatelista známky, jako drahokamy v hlušině řeči. Nacházet nová slova, jiná a ještě jiná, bylo pro mě vzrušující. Správně zvolené slovo odemkne smysl věty.

Touhle maniakální vášní se stalo, že jsem posléze byla zaplavena tsunami slov, která mi odemykala sebezapeklitější text, abych já pak mohla s úžasem naslouchat jeho vyprávění.

Posléze ve mně vykrystalizovala touha prostřednictvím slov hledat cestu k lidem a vyjádřit tak svůj úžas nad životem. Dokonce jsem postupně našla i odpověď na otázku proč tak toužím slova užívat.

Slova totiž dokážou to, co nikdo jiný. Dokážou vrátit čas. Dovolují člověku zúčastnit se života, té prostinké skutečnosti, osobně a v plném rozměru časoprostoru.

A tak tedy vrhat na bílou plochu papíru slova podle jen mého jen mého vlastního názoru, imperativu a touhy, vytvářet něco, co mnohdy dává smysl až „ex post“ až u čtenáře, a pak napjatě očekávat, jestli má hra se slovy někoho osloví, anebo neosloví a jak záznam pocitů mé vlastní duše u čtenářů dopadne, se pro mě stalo napínavým dobrodružstvím.

Jenže čím víc si uvědomuji, že už si mě smrt zaregistrovala, že už se mnou zcela vážně počítá, tím víc se obávám, že pro nastupující generaci nám tak drahocenná slova, (ač stále ještě marnotratně rozsévaná po řádcích knih), nemají ani zdaleka takový význam, jaký mívala pro nás.

Jakoby jejich vůně vyčpěla, vyprchala, jejich podstata začala rezivět a drolit se. Jakoby ti, co přicházejí po nás, přestávali rozumět, že v každém slově našeho jazyka zůstal zachycen nějaký význam, kousíček našeho člověčenství, našeho lidského osudu a že slova jsou vlastně šifrou kultury národa, nikoli prostředkem k oblbování druhých.

Ovšem „naše budoucnost“ někdy snad už netouží význam slov chápat. A nepochopená slova ztrácejí hlas, nemluví, přestávají žít, jejich síla, kdysi posouvající člověka kamsi dál, a já si bolestně uvědomuji, že víra ve slovo, které pohne světem je stejná bláhovost jako víra, že lidská hloupost jednou rozkvete, aby posléze vydala plody moudrosti.

Přesto, po zralé úvaze, chci říct, že v sílu slova stále věřím.

Protože nevěřit je počátek člověčího konce.“

Závěrem je třeba dodat, že román Marcelly Marboe, bude jednou z prvních knih, které bude možné objednat prostřednictvím www.ceske-novinky.cz

Děkuji za rozhovor.

František Mareš