Informace Svět

 Ladislav Zelinka: O hrdobcích a bytech

Praha 4. července 2024

Když bylo člověku šestnáct, bil sebou jak lvové o mříže a stříhal metr, jen aby už mohl vypadnout z domova, kde to bylo horší jak ve vězení. A úderem osmnáctých narozenin chtěl vyletět co možná nejdál a nejvýš, dělat plavčíka na lodi v Karibiku, vlekaře v Aspenu, zkusit sklízet pomeranče ve Valencii, víno v Bordeaux nebo se potápět na Velkém korálovém útesu. A hlavně si žít po svém, bez nutnosti poslouchat něco o zašpiněné vaně, nebo ponožkách, co nechal válet na stole. Tragickou úlohou rodičů bylo ho poutat a svazovat, aby propánajána dodělal alespoň maturitu. A až se z mladého bouřliváka stane bouřlivák vybouřený, aby se vrátil domů, založil rodinu a tu káru táhl dál namísto nich.

Dneska se ty role maličko obracejí. Mladým se nějak z hnízda nechce; namísto toho, aby toužili být piráty v Karibiku, se ostýchají vyjít na ulici a mají mentální problém vybrat si jídlo z lístku. Svět jim nabízí levné letenky, český pas neuvěřitelné množství otevřených dveří do nejrůznějších kultur a prostředí, ale oni ne. Doma by dřepěli a bahnili se v depresích. Prý za to může kdekdo, hlavně nedostupnost vlastního bydlení. Psali o tom v novinách a byly u toho nějaké grafy, takže to musí být pravda. Ani děti už se prý kvůli tomu nerodí. Vždyť to také řeší vláda i soudruh ministr přes bydlení; i politické partaje si cpou do programů, jak ty mladé vylákají od maminek do vlastního bytečku s klimatizací, teplou vodou, splachovacím záchodem a WIFI.

Stavbaři by se mohli tetelit blahem, kterak se na ně začne shůry sypat lavina zakázek na výstavbu tu sociálních, tu startovacích nebo bůhvíjakých bytů, financovaných ze všemožných programů na které Špidlovy „zdroje jsou“. Ale to bychom nesměli být v Česku s jeho neprůchodným stavebním řízením, jež od 1/7/2024 definitivně zatarasí další selhání ministra přes digitalizaci. Až se začnou střihat první pásky bytů, dokončených podle těchhle programů (pokud k tomu vůbec dojde), budou už dnešní mlaďoši střední generací, ne-li starší. A jak se tak přehazují ty stovky miliónů ze síta do cedníku a zpátky, napadá mne jedna historická inspirace.

Jsem chlapec ze Strašnic, které se staly pevnou součástí Prahy (a ne jenom přidruženou vesnicí kdesi na okraji) díky vizionářskému velkostatkáři J. M. Bečvářovi. Ten dokázal v pravou chvíli nabídnout magistrátu slovutného hlavního města pozemky pro prodloužení elektrické dráhy za tak výhodných podmínek, že to nešlo odmítnout. Jádrem byla strašnická vozovna, ke které Dopr. pod. hl. m. Prahy natáhl dvě kolejové trasy – poněkud morbidní „horní“ od vozovny na Flóře, resp. u Orionky (Olšanské hřbitovy, Židovské hřbitovy, Vinohradské hřbitovy, Krematorium Strašnice) a druhou trasu („dolní“) od smyčky pod nynějším Čechovým náměstím kolem Edenu přes Kubánské náměstí a Olšiny.

Z Bečvářových strašnických polí se tak přes noc staly lukrativní stavební pozemky a z ospalé „dvojvsi“ (Staré Strašnice a Nové Strašnice) dynamicky rostoucí moderní pražská čtvrť. Čtvrť, kde dominovala zástavba pro bydlení – a tak jsme zpátky u těch bytů. Samozřejmě – při dnešní délce stavebního řízení by to bylo řešení až tak ob dvě generace. Ale – nešlo by tu myšlenku nějak modifikovat, aby se efekt dostavil rychleji?

Pro odpověď se dá zajít do dob nedávno minulých, kdy celospolečenská zpitomělost proti-covidovými opatřeními zakázala lidem skoro veškerý pohyb. Jen do práce, nakoupit jídlo a mimo okres toliko s vyplněným formulářem a doloženým důvodem cesty. Kdo mohl a měl kam, vypadl z Prahy. Ti, co zamrzli se svými blízkými v bytech bez balkónu nebo zahrádky, váhali mezi vraždou, sebevraždou, příp. obojím dohromady. Tehdy se urodila nepředstavitelná poptávka po chalupách, chatách i zahradních chatkách – zkrátka po všem, kam se dá uniknout a odkud se lze (třeba i obtížně) dostat každý den do práce a zpět. Boom byl takový, že i za foglarovskou chatu v Jezerní kotlině, postavenou svépomocí z bedniček od margarínu na cizím (většinou státním) pozemku, se nabízely částky přes čtyři milióny.

Ukázalo se, že tzv. „instalovaná“ kapacita v oblasti bydlení/ubytování je nepoměrně větší, než byrokratickými předpisy deformovaný údaj o bytech a bytovém fondu. Při troše přehánění má skoro každá rodina ještě jedno „záložní“ útočiště, skryté pod jinými označeními. Tak dlouho se u nás blbnulo se zpřísňováním kriterií pro byty a bytové prostory, až jsme sami sebe pomýlili vlastními statistikami a přesvědčili se do kruhu, že bytů je málo.

Takže – co by se vlastně dalo udělat rychle, aby do toho nehodil vidle soudruh ministr přes bydlení a přes stavební řízení? A aby nás to nestálo peníze, které stejně nemáme? Naše země se pyšní jednou z nejhustších sítí železnic na světě. A kam nevedou koleje, jezdí (resp. mohl by jezdit) autobus – o vlastní/individuální dopravě ani nemluvě. Nová dopravní spojení pro funkční dopravní obslužnost se tak nemusejí (po Bečvářovsku) stavět od nuly na zelené louce. Stačí jen zajistit dostatečnou frekvenci spojů (včetně důvěry lidí, že to není jen na chvíli) a z bohem zapomenuté dědiny se rázem stane žijící satelitní městečko.

Pro příklad si opět můžeme zajít do okolí těch zmiňovaných Strašnic, ze kterých vede železniční trať přes Uhříněves, Říčany směrem na Benešov. Pokud vím, až někam k Čerčanům mají vlaky interval plus mínus 15 až 20 minut, takže vlastně plní roli „příměstské tramvaje“ (po německu „Schnellbahn“). Tím se domy a byty v dosahu takové dopravy jakoby přesunuly do Prahy a potvrzují to i jejich ceny – jak prodejní, tak nájemní. Bydlet na sídlišti naproti nádraží ve Strančicích je z hlediska dopravní dostupnosti pražského centra daleko výhodnější, než to samé bydlení někde na sídlišti Rohožník.

Kdyby tak železobetonová pravidla rozpočtového hospodaření umožnila přesunout jen malou část prostředků, určených k rozchvátání stavebními lobby pod záminkou výstavby bydlení, na dotace pro zahuštění spojů na vybraných dopravních linkách tak, aby dojíždění z nich za prací bylo přibližně na úrovni dojíždění uvnitř Prahy, mohli bychom s překvapením zaznamenat, že lidé se dají do pohybu. Protože, kdo by odolal možnosti užívat si všech výhod velkoměsta a zároveň bydlet na venkově?

Bude to drhnout, protože úřední šiml jim nedovolí se přihlásit k trvalému pobytu v prostorách k tomu úředně neschválených, obce to tím pádem nepocítí na nárůstu příjmů z daní atd. atp., ale čert to vem. Alespoň první krok. Možná ten společenský pohyb vzedme nějakou vlnu, která umožní oblast bydlení alespoň trochu liberalizovat. Pak bychom se možná divili, kolik by se nám uvolnilo kapacit. Přirozeně, nenásilně –  jako když voda teče s kopce. Nikoli „na surovce“, jak si to představovali Piráti s násilným okupováním volných bytů, které by šmírovali přes elektroměry.

Ale asi to celé skončí na tom, že se žádné peníze z jednoho rozpočtového určení na druhé přesunout nepodaří. To by tak ještě scházelo, aby se prostředky na vymodlené byty převedly nějaké dopravě! Ano pane ministře… ano.

Sdílejte ...

Jeden myslel na “ Ladislav Zelinka: O hrdobcích a bytech

  • Vážený autore Zelinko,
    nejen, že jste mne pobavil nadhledem, s nímž jste k tématu přistoupil, ale také mi mluvíte z duše.

    Děkuji.

Komentáře nejsou povoleny.