Ladislava Chateau: Dobrá detektivka odolá zubu času lépe než kdejaký dobový román

Praha 29. června 2024

Petr Balajka, absolvent Filosofické fakulty UK, je polonista a bohemista. Dlouho působil jako redaktor v několika nakladatelstvích, v současné době je redaktorem Obecních novin Židovské obce. V roce 2006 vyšla jeho románová prvotina Viktor a Lady ze Shalottu, pod pseudonymem Petr Eidler vydal už třináct detektivních románů, posledních šest ze současného židovského prostředí. Kromě toho je rovněž autorem několika rozhlasových her, jedním z jeho nejvýznamnějších děl je útlé dílo Ottla o tragickém osudu nejmladší sestry Franze Kafky. Pro úplnost dodávám, že Ottla uspěla i v zahraničí. A zatím poslední Balajkovo dílo je detektivka s názvem Kandidáti na vraha, kterou letos vydal Garamond.   

Zvláštní, že se z komedie při dostatečné systematičnosti může stát skutečnost.

Franz Kafka, Deník, 24.1.1922

Petře, jsi autorem nejen detektivních románů, ale i skvělého díla nevelkého rozsahu o osudu Ottly Davidové, sestry Franze Kafky, nazvaný lapidárně Ottla (Nakladatelství Franze Kafky, 2018). I tvůj první vážný román Viktor a Lady ze Shalottu (Mladá fronta, 2006) je pozoruhodný. A stejně tak i tvoje zatím poslední detektivka Kandidáti na vraha (Garamond, 2024), tvoje knihy jsou vždy hluboké sondy do lidské duše. Tvůj otec, Bohumil Balajka byl významným literárním historikem, kritikem a prozaikem, jen namátkou jmenuji Přehledné dějiny literatury, Mezi trůnem a oltářem a mnoho dalších publikací. Pokud vím, i tvoje maminka Anetta byla překladatelkou z polštiny. Bylo to rodinné prostředí, které tě předurčilo k literární tvorbě?

Asi ano, protože moji rodiče žili literaturou. Řekl bych, že intenzivněji než já. Celé dětství jsem vyrůstal za zvuku ťukání dvou psacích strojů (to už si málokdo pamatuje), kdy máma psala překlad a táta pracoval na svých dějinách nebo nějaké studii. V porovnání s jejich erudicí jsem si připadal nedostatečně, možná i proto jsem se dlouho víc zajímal o výtvarné umění, kde jsem naopak měl větší přehled.

Pokud nepočítám své mladistvé pokusy a první dvě detektivky, které jsem stvořil ještě před rokem 1989 a k nimž bych se už moc nehlásil, tak intenzivněji jsem začal psát po dlouhé přestávce, v době, kdy už rodiče nežili. Nedovedu si moc představit, co by na to řekli, protože zvláště matka byla k mým juvenilním literárním pokusům – a vůbec ke mně – velmi kritická. Rozhodně nebyla ten typ rodiče, který bezmezně obdivuje vše, co její dítě stvoří. S odstupem si uvědomuji, že to byla nejlepší škola, jaké se mi mohlo dostat.

Doma jsme neměli v rozsáhlé knihovně ani jednu detektivku. Máma sice nějaké z polštiny přeložila, ale jinak se tento druh literatury u nás nečetl. Ne snad, že by se jím pohrdalo, ale prostě na kriminálky nebylo místo. Sám jsem je začal číst až po skončení vysokoškolských studií a musím říct, že jsem v tomto žánru našel zalíbení. Nesouhlasím s těmi, co mají k němu přezíravý postoj jako k něčemu druhořadému. Paradoxně dobrá detektivka odolá zubu času někdy lépe než kdejaký dobový oceňovaný román. Samozřejmě, jsou tady určitá klišé, schémata, ale je zábavné je narušovat.

Často své knihy, zejména detektivky, publikuješ pod pseudonymem Petr Eidler. Proč? Dáváš za pravdu Milanu Kunderovi, který snil o světě, ve kterém by byli spisovatelé zákonem donuceni držet v tajnosti svou totožnost…

Detektivky od své prvotiny publikuji jako Eidler, jde o jméno mé babičky Tauby Eidler, která pocházela z Haliče. Kunderův citát neznám, ale líbí se mi. Sám bych s udržením tajnosti své identity problém neměl, ale obávám se, že většina spisovatelů a tvůrců obecně je do určité míry ješitná, takže by na takový zákon nepřistoupila. Nebo by vůbec netvořili.

Co soudíš o tom, co kdysi vyslovil André Gide, že v příjemném rozpoložení člověk nic dobrého nenapíše?

To bude individuální, u mě není důležité rozpoložení, ale dostatek času na psaní a možnost se soustředit, prostě mít klid.

Autor a čtenář jsou spojené nádoby. Kdyby autor nepropadl čtenářské vášni, sotva by něco kloudného napsal. Který spisovatel v tobě na počátku tvé literární cesty tu osudovou vášeň vyvolal?

Během dospívání jsem byl obrovský čtenář, v podstatě z toho, co jsem načetl do svých 18 let, žiju dodnes. Vzpomínám si, že Kafku nebo Joycea jsem bez problémů přečetl někdy ve svých čtrnácti letech. Měl jsem rád romány Werfela, knihy a povídky Malamuda, Singera, Rotha, Frische, Dürrenmatta, z českých autorů Demla, Škvoreckého, Hrabala, Pecku, Ladislava i Ivana Klímu, Fukse, Sidona, hodně jsem četl polské autory jako Andrzejewského, Kuśniewicze… Ale že bych mohl říct nějakého konkrétního spisovatele, který by mě přivedl k psaní, to nelze.

Spisovatelé se často klasifikují podle příslušnosti k určité generaci, i když z dnešního pohledu se ten pojem jeví přinejmenším poněkud uměle (Májovci, generace buřičů, ztracená generace atd.), jejich programy, manifesty měly ale něco společného, společnou zkušenost a způsob, jakým autoři pohlíželi a reflektovali svoji dobu i minulé události. Nemáš pocit, že dnešní literární myšlenkový pelmel nás spíš posouvá k necitlivosti a konzumentarismu? Souzníš s některými současnými autory? Jsou ti blízcí?          

Přiznávám se, že současnou českou literaturu prakticky nesleduji, takže ani nemůžu s někým souznít. To, co se mi dostalo do ruky, mě příliš nezaujalo, možná právě z těch důvodů, které uvádíš. Spíš čtu literaturu faktu, kde lze naštěstí najít spoustu velice kvalitních titulů.

Vraťme se k tvé zatím poslední detektivce Kandidáti na vraha. Klíčovou postavou je soukromý detektiv, vypravěč příběhu; není to „drsný chlap“, je vnitřně neklidný, vnímavý, pod jen zdánlivou transparentností událostí tuší, že něco nesedí. Pátrání po pachateli probíhá v čase, během kterého řeší i detektiv své běžné osobní trable… Tvoje literární postavy jsou věrohodně vykresleny, nejsou černobílé (Berlinger, Hackenschmied, JUDr. Pavel Blažíček, Ester Kredbová a další). Nese tvůj soukromý detektiv i biografické prvky Petra Eidlera? Pro úplnost dodávám, že tato postava vystupuje ve všech tvých detektivek, namátkou zmiňuji i Kdo zabije Evu S.? (Moba, 2020).

Detektivky píšu v ich formě, což mi vzhledem ke čtenáři přijde u tohoto žánru poctivé, i když z hlediska vlastní konstrukce příběhu to přináší dost problémů a omezení. Nemůžu totiž napsat nic, co by neviděl a neprožil vypravěč – můj bezejmenný soukromý detektiv. Biografické rysy určitě nese už v tom, že postupuje při vyšetřování tak, jak bych postupoval já jako naprostý laik, který se řídí jen svým rozumem a intuicí. Není to žádný génius typu Sherlocka Holmese nebo Hercula Poirota, je však poctivý, neúplatný a empatický. Petr Eidler to však není.

Téměř všechny tvoje detektivní romány se vyznačují konkretizací místa děje, často přesnou lokalizací (televizní věž bez respektu k židovskému hřbitovu, Průhonický park, Hogo fogo v Havelské ulici, vila ve Vršovicích poblíž plaveckého stadionu…). Chceš tak vylíčit i kus skutečného běžného života? Nebo spíš přiblížit známý pražský kout?

U všech knížek mám rád, když jsou co nejpřesněji lokalizovány místně i časově, čtenář tak má možnost lépe zapadnout do příběhu. Pomáhá mi to i při psaní, protože si dokážu dané prostředí přesně představit. Všechny mé detektivky se odehrávají v přítomnosti, ale hlavní roli v nich hraje minulost.

K charakteristickým rysům tvých detektivek patří i to, že dovedeš skvěle pootočit průběh děje, jeho vyústění bývá překvapující. I věrohodný – mohlo se to tak stát!  Jak na to jdeš? Jsou příběhy výhradně výsledkem tvé obrazotvornosti? Nebo hledáš inspiraci i v archivech? 

To jsem rád, že sis toho pootočení všimla. Jak říká jedna z mých postav, nesnesitelný pan Lála: „Všechno je jinak.“ To se u detektivky svým způsobem předpokládá, že řešení bude nečekané, překvapující, ale i tak se to dá ještě více pootáčet, relativizovat určitá schémata, klišé. Rád užívám humor a někdy i nadsázku, ironii, což nebývá v detektivkách úplně běžné.

Mých posledních šest detektivek počínaje Na šábes se nevraždí se odehrává v prostředí pražské židovské obce, kterou, troufám si říct, znám dost dobře. Hovořil jsem s mnoha přeživšími holocaust a některé jejich příběhy mě skutečně inspirovaly k zápletce, která tak má kořeny v tom, k čemu došlo během holocaustu a po něm. Tematizují se události jako arizace židovských majetků, kolaborace, transporty, identita, hledání vlastních kořenů, totalita… Inspirativní pro mě může být jen nějaký zaslechnutý detail, jedna věta, jedna poznámka, která se v mé fantazii rozvine do celého příběhu. Sepsání každé knihy se neobejde bez studia archivů, odborné literatury a konzultace s mnoha odborníky.

A ještě jeden společný jmenovatel mají tvoje detektivky – zločiny většinou souvisejí s rodinnou historií poznamenanou tragickými událostmi druhé světové války, s holocaustem, jak sám říkáš. A proto je v nich skrytý smutek. I sebe sama hledající jedinci…          

I to je dobrý postřeh. Většina postav detektivek má nějaký předobraz, někoho si pod tou či onou postavou představuji, dávám jí její rysy. A protože mnoho hlavních postav jsou staří přeživší šoa, je ten smutek na místě, což ovšem neznamená, že by se tito lidé nedokázali smát a být veselí. Avšak za tím povrchem se skrývá tragédie.

 V románu Viktor a Lady ze Shalottu jsi barvitě vykreslil postavy čtyř přátel, mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří procházejí více či méně svízelnými životními situacemi. Každý z nich je řeší, tak jak odpovídají vnitřnímu ustrojení každého z nich, někteří z nich často dlouho podléhá vnějším požadavkům, ať už jde o manželství Viktora Krále, který je hlavní postavou románu, záhadný introvertní muž, úspěšný bankéř, který se nakonec zamiluje do dívky z reklamy na jogurt… Ale i Adam, Jindřich a Marek jsou vystaveni problémům všeho druhu, pracovním, citovým… Jejich příběhy jsou jistou ilustrací doby po změně politického režimu. Nechystáš další román ze současnosti?          

Nechystám. Už jsem si příliš zvykl na detektivní žánr. Jeden román z nedávné současnosti mám ale v šuplíku. Je to groteskní historka, napsal jsem ho skoro před dvaceti lety, ale nějakým způsobem se mi ztratil z počítače. Objevil jsem ho náhodou loni při stěhování vypálený na CD. Nevím, jestli by o to někdo mohl mít vůbec zájem, tak dál leží v zásuvce psacího stolu. Mám naštěstí tu vlastnost, že jakmile něco dopíšu, přestane mě to víceméně zajímat. Samozřejmě jsem rád, když o rukopis projeví vydavatel zájem, což se díkybohu u detektivek děje, ale pokud by zájem nebyl, moc bych se tím netrápil. Takže nechám na osudu, co se s Nemorálním románem, tak se rukopis jmenuje, stane.

 V roce 2012 vyšla tvoje Ottla, půvabná útlá publikace. Ottla je tragický příběh nejmilovanější Kafkovy nejmladší sestry. V této knize jsi opět prokázal svoji výjimečnou literární schopnost několika slovy, úspornými větami čtivě posunout text až k jeho tragickému vyústění. Najednou se v uličce mezi palandami objevila čísi postava. To za mnou přichází Franz Kafka tak brzo, blesklo jí hlavou, ale nebyl to bratr ani anděl (…). Už od počátku četby, první věty cítí čtenář, že se schyluje k tragédii. Mám pocit, možná se mýlím, že jsi po celou dobu, kdy jsi knihu psal, dával pozor, abys nepodlehl emocím. Tvoje Ottla je žena, která navzdory všemu a všude, si od věcí udržuje stálý odstup. Vím, že jsi dobře znal její dceru Věru Saudkovou, jaké bylo setkání a jak tvoje literární zpracování ovlivnilo?     

Myslím, že onen odstup je důležitý. Emoce by se neměly líčit přímo, popisovat implicitně, ale předávat prostřednictvím výrazově neutrálního děje, dialogů, prostě tak, aby o nich nebyl čtenář informován přímo, ale aby si je sám domýšlel.

Ottla byla nepochybně výjimečná žena. Nikoli proto, jak se zachovala za války v terezínském ghettu, kdy se dobrovolně přihlásila jako ošetřovatelka k polským dětem, s nimiž pak byla deportována do Auschwitzu a zavražděna, ale výjimečná byla proto, že byla statečná, emancipovaná, obětavá, nesobecká. To, co na konci svého života udělala, bylo jen vyústěním toho, jak se celý život chovala.

S její dcerou Věrou Saudkovou jsem se několikrát setkal na konci jejího života. Myslím, že byla povahově podobná své matce. V té době jsem psal rozhlasovou hru o Ottle a byl jsem rád, že se paní Věra s rukopisem seznámila, líbil se jí a ocenila právě to, že Ottla tam nebyla zobrazena jako nějaká mučednice, ale žena z masa a krve. Literární zpracování ovlivnila jen tím, že mi řekla některé drobné epizody z rodinného života, které si zapamatovala. Také byla ráda, že oproti jiným jsem se jí nevyptával na Franze Kafku, ale na její matku Ottlu.

A Ottla uspěla i v Německu, vyšla knižně v německém překladu i jako rozhlasová hra.  Posléze se textu ujala režisérka a herečka Britta Jakobi, členka židovské obce v Kolíně nad Rýnem, a chystá se i divadelní inscenace…     

Nejprve byla úspěšná rozhlasová hra, v níž Ottlu skvěle namluvila Taťjana Medvecká. Pak mě tehdejší ředitelka Nakladatelství Franze Kafky Markéta Mališová požádala, abych podle hry napsal knihu. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se to snad podařilo a kniha vyšla. Později byla i přeložena do němčiny a objevila se na tamějším trhu. Nyní v roce Kafkova výročí připravila paní režisérka a herečka Britta Jakobi z Kolína nad Rýnem úpravu rozhlasové hry na divadelní inscenaci. Se svým divadelním ansámblem bude s Ottlou jezdit po německy mluvících zemích a hrát v menších divadlech, školách a podobně. V listopadu by měli hrát i v Praze. Paní Jakobi cítí stejně jako já povinnost připomínat holocaust a hrůzy, k jakým tehdy došlo. Bohužel toto téma je aktuální i nyní.

 Balzac, kdysi prohlásil, že zlo, které je příliš velké, nelze nikdy potrestat. Balzac, velký znalec Dobra a Zla, Odpovědnosti a Viny, nám velmi velmi chybí…

Děkuji, Petře, za rozhovor.