Ladislav Zelinka: Svět naruby

Praha 28. června 2024

Blížil jsem se k francouzsko – španělské hranici a už s předstihem mnoha kilometrů mne světelné informační tabule varovaly, že přechod Jonquera bude v pondělí od 7:00 uzavřen. „Asi budou odstřelovat nějaký most, nebo pokládat potrubí“ myslel jsem si v duchu a trochu kroutil hlavou nad tím, kam jsme to dopracovali. Dřív by se takovéhle akce dělaly někdy v noci (nejlépe ze soboty na neděli a mimo turistickou sezónu), ale teď by se to holt mohlo pracujících nějak dotknout, hrozily by jim z noční práce deprese nebo něco podobného. A tak jsem ten zpropadený přechod raději projel ještě v neděli večer a zastavil na nocleh až na španělské straně.

Ale ouha – televizní slečna mi při večeři z obrazovky vysvětlila, že v pondělí ráno nezačnou žádné stavební práce, nýbrž zemědělská blokáda. Rozhořčený farmář na traktoru pak upřesnil, že bude protestovat hlavně proti dovozům levné zemědělské produkce z Maroka. Sice mi v tu chvíli přišlo divné, proč kvůli tomu musí ucpat přechod s Francií a ne přístavy, odkud se to levné marocké zboží do Španělska dostává, ale usoudil jsem, že v tom bude nějaká logisticko – propagandistická taktika, které nerozumím.

V pondělí ráno bylo kolem dálnice E 15 boží dopuštění. Zemědělci tu blokádu pojali trochu jinak, než jsem čekal – místo toho, aby mezi dvě pohraniční závory vysypali fůru hnoje nebo naštorc přes vozovku postavili vozovou hradbu, doplněnou rolnickými povstalci s vidlemi, a tím se uspokojili, courali se po dálnici v pomalu jedoucích kolonách zemědělské techniky sem a tam a blokovali nejen hraniční přechod, ale i provoz dál do španělského vnitrozemí. Policie ale byla připravena, odkláněla mne (a mnoho dalších) na bývalé dálnice z éry caudilla Franca a na E 15 nás pustila až někde před Gironou. Když jsem se pak prokousal ucpaným okruhem kolem Barcelony, zbyl čas i na přemýšlení.

Co by to udělalo, kdybychom – samozřejmě jen hypoteticky – hodili naše zemědělce přes palubu se všemi těmi dotacemi, intervencemi a ochrannými opatřeními a sobecky si užívali levné dovezené produkce? V některých učených tlustých knihách se to doporučuje – ať každý produkuje to, na čem nejvíc vydělá, to, čemu se u něj nejvíce a nejlépe daří. A pak nechť se to smění. Dokonce někteří obzvláště hraví kalkulátoři vypočetli, že to funguje, i když každý vyrábí alespoň to, na čem prodělává nejméně a následně kšeftuje nikoli s absolutními, nýbrž s komparativními výhodami.

Z časového hlediska by se to nejprve projevilo masakrem venkovské populace. Ztrátou obživy pro samostatně hospodařící a ztrátou práce pro zaměstnané zemědělce. Ale – ruku na srdce – ve většině zemí EU je to statisticky nepatrná část populace, jen pár procent. Třeba v podmínkách ČR, kdy náš průmysl trpí nedostatkem pracovních sil, by se těch pár procent „statisticky vsáklo“ v reálném čase. Ano, vím, není to rovnocenné, není práce jako práce atd. Ale svět by se kvůli tomu nezbořil.

Takže dál. Co dalšího by se stalo? Stali bychom se nutričně závislými na dovozu. Ne že bychom už teď do určité míry na dovoz nezáviseli, ale nyní by to byl opravdu kvalitativní skok. Takže ta opakovaně skloňovaná potravinová bezpečnost. Co by se stalo, kdyby…

I tady by se dalo najít řešení – stačí se podívat do Starého Zákona na pasáž o Josefovi, kterak spravoval faraonovy sýpky v sedmi letech tučných a sedmi letech hubených. U nás to moc populárně nezní. Pokud je něco potřeba od Státních hmotných rezerv, většinou se zjistí, že rezervy nejsou na sedm let, ale tak sotva na dva dny, něco se už zkazilo a něco – nedejbóže – někdo ukradl, resp. zašantročil. Ale to je jen otázka praktické politiky. Jestliže plánovitě zruším zemědělství, pak logicky musím vybudovat sektor rezerv. Stačí jen vyžádat si v rámci internacionální pomoci z Egypta faraóna a z Izraele Josefa. A ideově připravit šťouraly na to, že v lednu budou v případě krize jahody jenom mražené (tedy pokud se do systému rezerv nepodaří zaintegrovat dvanáct měsíčků a Dědu Mráze). Takže i tenhle problém by se dal motorovou pilou argentinského prezidenta Mileie vyřešit.

Jestliže tedy máme bývalé zemědělce zaměstnané ve fabrikách a bezpečné objemy potravin nakřečkované v systému rezerv, zbývá už jen taková drobnost – co s venkovem? Co s naší kulturní krajinou, kterou už kamsi do pomyslného „zpátky“ nevrátí ani sebefanatičtější bojůvka strany Zelených. Co s dědictvím po našich předcích, kteří po stovky generací – kousek po kousku – vyrvávali z náruče pralesa kousíčky půdy, aby je přeměnili v role a divokou krajinu v antroposféru? Pokud by se vše nechalo běžet samospádem, velký díl území být se (spontánně nebo uměle) zalesnil, obdělávala by se jen část nejlepší zemědělské půdy, kde by přežití odviselo od co možná nejprůmyslovějšího způsobu hospodaření. Takový obraz amerického venkova na středozápadě – monokultury, technické stavby, sezónní obyvatelstvo…

Ale kde je náš venkov jako nositel kulturních tradic, uchovatel tradičních hodnot, folklóru, krajina coby kronika staletých dějin konkrétního území, rezervoár znalostí a dovedností jak přežít ve světě, kde jednoho dne nepůjde elektřina? To vše dokáže zmizet tak rychle, až se jednomu tají dech. Takže on je vlastně ten náš boj o záchranu zemědělců jen převlečenou snahu zachránit naši krajinu? Uchovat náš svět s jeho rozmanitostí (město-vesnice, průmysl-zemědělství, technický pokrok – folklórní tradice) a uživatelským komfortem (zkuste si v kanadských severních teritoriích nebo v džungli na Borneu vyjít s dětmi na procházku beze zbraně, vysílačky, repelentů, antimalarik a bůhví čeho ještě). Zachovat svět, kde se zrodila krajinomalba, jež skrze zpodobnění krajiny zobrazuje člověka, který ji utvářel.

Je-li tohle jádro pudla, proč si to tedy nepřiznat? A uvědomí podstaty problému pak nepřijít s řešením? Ale přímým, ne oklikou, kterou nám popisuje dvojice V+W v písni „Svět naruby“:

Je to divný svět divné věci
když je pro lidi třeba
pálit laciné žito v peci
aby zdražil chleba.

Prostě nejezdit z Prahy do Říčan přes Čiernou pri Čope. Namísto toho, aby se zemědělcům oklikou dotovala jejich produkce „aby přežili“ a přitom (jako vedlejší produkt či skoro mimochodem) udrželi a udržovali venkov, venkovskou krajinu (šířeji krajinu jako takovou a nejšířeji náš svět vůbec), je přeci daleko přímější si u nich plnění tohoto zdánlivě vedlejšího zadání natvrdo objednat.

V takovém modelu by příslušné orgány územní správy mohly stanovit žádoucí stav krajiny (obdělávaná zemědělská půda bez škůdců a plevelů, meze, remízky, větrolamy, polní cesty, sečené i květnaté louky, sady a aleje ovocných stromů atd. atd.) a zakázky na její údržbu rozdělit mezi zemědělce tak, aby jim pokryly valnou část jejich fixních nákladů. Financování zakázek by se zdrojově mohlo vykrývat nejen z ušetřených dosavadních zemědělských dotací, ale i z doposud rozptýlených dotačních zdrojů jiných resortů. Rostlinná výroba by se tak pro zemědělce v tomto modelu z jejich hlavní náplně stala vedlejší a – vzhledem ke sníženému podílu fixních nákladů na jednotku její produkce – i (konečně) ekonomicky efektivní. A pak bychom se mohli obejít bez celé té katastrofické destrukce venkova, i bez faraona s Josefem (i když nějakých úprav v oblasti státu a jeho rezerv bych se hned předem nezříkal).

Protestující zemědělce jsem na E 15 potkal o pár set kilometrů dál na jih, kde se zrovna rozjížděli z demonstrace domů. Tam ale ani tak nenadávali na levné dovozy z Maroka, jako na evropskou byrokracii a administrativní zátěž, která je pro ně stejně zhoubná jako sucho a kobylky. No, tam je to řešení těžší. Kde nerozděluje peníze Ludwig von Mises svýma neviditelnýma rukama, nastupuje byrokrat. A po něm další, který toho prvního kontroluje. A tak dál, až do úplného vyčerpání a zblbnutí. A u příjemce peněz musí být kontrola auditorem, dozor nad auditorem zajistí auditorská komora a supervizi nad ní pak nějaký úřad pro veřejný dohled nad auditem atd. atd. Ale to už je trochu jiný příběh – asi budu muset příště změnit trasu.