František Mareš: Z moudrosti kazašské stepi
Praha 7. června 2024
Pohádky kazašské stepi jsou pilotním titulem řady knih pohádek různých zemí světa. Nakladatelství Vzděláním a sportem k sebevědomí chce jimi vytvořit fantazijní i reálný most k pochopení těch nejzákladnějších hodnot, které provázejí lidská pokolení po staletí. I s mementem: že, jsou-li zapomenuty či ztraceny, ztrácí se pak člověk sám sobě.
Položíme-li si otázku, proč v čase počítačů a všudypřítomných mobilů připomínat právě pohádky, pak nemusíme ve své odpovědi preferovat jejich moudrost, poezii, fantazii, ale jakousi lidskou nezbytnost, bránou, které se dá vstoupit k druhému člověku.
Je to brána, která z námi stvořeného „digitálního prostoru“, dovoluje dítěti i dospělému být součástí světa, který se nerodí stisknutím tlačítka a neumírá, když omrzí, stejným stisknutím. Pohádky jsou každému darovaný prostor pro fantazii a snění. A snění, jak kdysi velký spisovatel, Arnošt Lustig zopakoval slova Alberta Einsteina, „… je nejkrásnější vlastnost mezi hvězdami.“
A zkušenost pohádkového snění není skryta v princeznách, princích, dracích a nad nimi vítězících bohatýrech, ale v obyčejném přání být součástí světa, kde i malý má právo být velkým a možná největším, pokud pochopí rozměr dobra a zla a rozdíl mezi nimi.
Světa úcty k druhému a pokory před tím co dokázal a umí.
Světa, krásného tím, že přes všechny šlendriány a snahy velkých i malých hlupáků, je vždy nakonec pravda pravdou, statečnost statečností a že lež, i kdyby krásnější a zdánlivě neporazitelná, nakonec prohraje.
Výtvarný svět pohádkových příběhů vytvářejí ilustrace dvou ilustrátorek, kazašské Anel Bekbas a české Helgy Hrabincové. Obě výtvarná vidění jsou zdánlivě odlišná, ale jen do chvíle,
než si čtenář uvědomí, že vlastně všechno ono pohádkové krásno se rodí z reality nás obklopujícího okolí, lidí, zvířat a krajiny. A tento moment je základní. Protože dokážeme-li se podívat na zvířata, věci i lidi, na krajinu i oblohu a ozdobit je svojí fantazií, nemusíme se bát o osud planety Země.
Závěrem bych rád uvedl část textu prof. Petera Júzy, bývalého velvyslance Slovenské republiky v Kazachstánu:
„Kniha Pohádky kazašské stepi je živé a poutavé převyprávění kazašských dějin, je to jejich precizní převyprávění a má nepopsatelné kouzlo.
Jazyk pohádek je měkký a krásný. Jsou v něm slova o radosti, dobru, spravedlnosti…a ty se nezapomínají.
Když tyto stepní pohádky osloví děti v Čechách i na Slovensku, pak je osloví na celý život.
Pohádky jsou totiž věčně živé a vracejí se mezi nás i těmito texty, svojí důmyslností, duchaplností, nadáním a tvořivostí. A mají v sobě vzácný dar, odevzdat a nechat prožít každému osobně konkrétní příběh bez rastru čímkoli a kýmkoli vnucovaného pohledu.“
Pohádky kazašské stepi jsou pohádkami velké, krásné země, jsou jejím odkazem dětem i dospělým. Tak o této kráse čtěme a vyprávějme druhým …