Miroslav Svítek, Ladislav Žák: Životaschopnost a žití…

1.6.2024 Svetozár Plesník

… životaschopnost je vějíř možností závisejících na komunikaci, variabilitě a uzavřenosti prostředí.

…žití je unikátní skutečností, která tohoto vějíře možností našeho prostředí dovede využívat.

Miroslav S v í t e k

Ladislav Ž á k

Předkládaná esej o životaschopnosti a žití se zaměřuje na hledání způsobu, jak být životaschopný ve světě, který je stále plnější a komplexnější. Variabilita a změny našeho prostředí jsou skutečné, neakademické, pociťované jak lidmi, tak i ostatními organismy na celé planetě v přírodním i kulturním prostředí. Jde nejen o rostoucí počet lidí, jejich skupin, skupin těchto skupin, a jejich kvalitativně vzrůstající mobilitu a komunikační potenciál. Svět je stále plnější nejen lidmi, jejich skupinami a skupinami skupin, ale i nesčetnými artefakty, jako jsou výsledky stále intenzivnější materiální produkce, stejně jako ideofakty, jako výsledky duševní činnosti lidí, a rovněž ekofakty, což je pojem, pod který lze zahrnout vedlejší efekty jako odpad pocházející z lidské produkce artefaktů i ideofaktů.

Na prvním místě je třeba si uvědomit rozdílné podmínky životaschopnosti individuální, skupinové či kolektivní nebo institucionální. Zatímco individuální životaschopnost je určena především mírou poznání prostředí jednotlivcem a jeho individuálními schopnostmi uspokojit své potřeby a zájmy, kolektivní životaschopnost, počínaje dvojící či trojící a konče počtem jedinců v pásmu tzv. Dunbarova čísla, je jednak dána schopností členů kolektivu vzájemně komunikovat své potřeby a zájmy, koordinovat a kooperovat činnosti směřující k jejich naplnění, ale především koprodukovat užitečné hodnoty a statky, které dokáží uspokojit jejich potřeby a zájmy v maximální možné míře. Kolektivní životaschopnost má i druhý rozměr, a tím je životaschopnost kolektivu v jeho prostředí, tedy i mezi ostatními kolektivy. Vývoj kolektivu ke kolektivu kolektivů má samozřejmě i další vývojovou fázi, kdy úlohu jednotlivce přebírá kolektiv a dostáváme se až k životaschopnosti kolektivu kolektivů, a dalších nadstavbových skupin kolektivů atd. Myšlenka elementu, tříd a třídy tříd je spojena s osobností britského matematika a filozofa Bertranda Russella.

Tam, kde je, díky počtu zúčastněných jedinců, komunikace, koordinace a kooperace natolik obtížná a neefektivní, že by koprodukce byla nemožná, nastupují společenské a politické instituty, kterým lidé svěřují část odpovědnosti za kvantitu a kvalitu koprodukce, mimo jiné za její hospodárnost, efektivitu a spravedlivou dělbu. Základem všech společenských institutů jsou pravidla, kterým se jednotlivci v širším společenství podřizují, ideálně bez ohledu na jejich společenské postavení.

Na druhém, ale nikoliv měně důležitém místě, je otázka zdrojů, jejich spotřeby, ale předevšímschopnosti jejich tvorby. Životaschopnost, zejména její pilíř, který nazýváme reprodukcí, je na zdroje neobyčejně náročný[1], ať již jde o reprodukci biologickou, sociálně ekonomickou nebo duchovní. Zdroje můžeme dělit na přírodní, strukturální a také emocionální. Zdroje přírodní jsou přímé, ale i nepřímé, tedy ty, kde dochází k přepracování přímých zdrojů prostřednictví produkce. Dnes jsou klíčovým přírodním zdrojem svého druhu odpady, tedy materiály, které člověk vrací do přírody, často způsobem, který ohrožuje jeho životaschopnost ve všech jejích podobách. Zdroje strukturální jsou ty, které mají svůj původ v podobě konkrétního společenského uspořádání a mají vliv zejména na její efektivnost. Jde například o strukturu vlastnictví, politický systém nebo míru a kvalitu reprodukce spravedlnosti a bezpečnosti v dané společnosti. Často opomíjené jsou emocionální zdroje, zejména konzumace emocí vlastních i cizích, individuálních i kolektivních. Veškeré tyto zdroje jsou na sobě svým způsobem závislé a jsou společně všudypřítomné v každé situaci, kdy si pokládáme otázku po stavu, dynamice a zejména funkčnosti životaschopnosti.

Je třeba mít na paměti, že samotná životaschopnost ještě neznamená, že daný jednotlivec, společenství nebo společnost nemohou být zničeny nebo zbaveny života. Jde pouze o „conditio sine qua non“ tedy podmínkou nutnou, ovšem nikoliv postačující. Životaschopnost představuje potenciál, možnost, která je nám nejen dána prostředím, ale kterou můžeme průběžně utvářet a rozvíjet, podobně jako rozvíjíme náš talent.

Položme si obecnou otázku: Co vlastně znamená žít…?!? Jeden z předchozích esejů [1] se dotýkal otázky: Co je život…?!?, ale život jako systém je jedna věc a jeho fungování, tedy samotné žití, je věc druhá. Bez pochopení žití se nelze zabývat životaschopností. Oba pojmy jsou vzájemně propojeny a jsou do určité míry vzájemně podmíněny. Biologie učinila v poslední době pokrok v odpovědi na otázku žití na úrovni buněčné, ať buněk prokaryotních nebo eukaryotních. Ale umíme popsat něco, co lze nazvat žitím…?!?

Tuto otázku je možno podobně jako u životaschopnosti zodpovědět na různých úrovních uspořádání života. Nejde jenom o úroveň buněčnou s protonovými řetězci procházejícími buněčnými membránami, které představují zdroj energie pro život. S určitou nadsázkou lze říct, že život je reprezentován i volným elektronem, který hledá své místo. Život si zřejmě sahá do mikrosvěta nejen pro zdroje [2], ale rovněž pro určení orientace [3].Další inspirací k lepšímu pochopení vztahů mezi mikro a makrosvětemposkytuje například zkoumání tzv. kvantových teček[2], za něž byla udělena v roce 2023 Nobelova cena za chemii.

Pokud hovoříme o mikrosvětě a makrosvětě ve spojení s naší myslí, jak to učinil Robert Penrose ve své knize Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl [4], nabízí se otázka, proč jsme z nám blízkého makrosvěta, ve kterém dokážeme efektivně popisovat pozorovatelné zákonitosti pomocí přírodních zákonů, vydělili mikrosvět, ve kterém se tyto zákonitosti našim přírodním zákonům poněkud vzpírají. Přitom víme, že existuje také svět velkých rozměrů, který můžeme nazvat třeba megasvět, jež je s přírodními zákony makrosvěta podobně na štíru jako mikrosvět. Například víme, že v kosmologii ztrácí smysl koncept třírozměrného prostoru a je redukován pouze na jediný rozměr, který reprezentuje vzdálenost objektů. Nikdy nesmíme zapomenout, že všechny tyto světy jsou námi vytvořené modely a že stále zůstáváme v předpokoji skutečné, nikoliv objektivní reality.

Pokud přijmeme myšlenku tří, a nikoliv dvou světů, pak se nabízí možnost hledání jejich analogie v různých společenských i vědeckých kontextech. Možná nám to umožní odvodit nějaké univerzální pravidlo určující hranice poznání našeho světa. Je to svět uchopitelný našimi smysly, nebo je to svět popsaný námi vytvořenými přírodními zákony nebo je to úplně jiný svět…?!? Je to svět uchopitelný naší zkušeností, naším vědeckým poznáním nebo naší fantazií…?!? Co v nich představuje životaschopnost, samotný život a co v nich znamená žít…?!?

Práva a pravidla

Lidská společenství vždy byla, jsou a budou utvářena sítí duálních vztahů jejích příslušníků. Jiné, než dvojrozměrné sítě nemohou v trojrozměrném prostoru ani existovat. Podoba těchto vztahů, které tvoří vzájemně se ovlivňující a komunikující dvojice, které v síti paralelně probíhají, jsou určující pro výslednou podobu společnosti. Obecné sdílení čehokoliv je též realizováno v rámci této pestré a informačně bohaté vztahové sítě, která je základním pohledem na problematiku životaschopnosti.

Právní normy odrážejí určitou společenskou praxi a zkušenost, která předpokládá, že dané jednání, které má být pravidlem nebo zákonem popsáno, je uznáno jako legitimní nebo nelegitimní. Pak se teprve otevírá cesta k jeho popisu právním jazykem, který se po příslušných, většinou ústavních procedurách stane součástí legislativy, která ho učiní zákonným, nezákonným nebo protizákonným.

Právo, jako soubor pravidel a zákonů může mít mnoho podob. Máme právo přírodní, vycházející z tradic, rodových nebo kmenových zvyklostí. Z něj vychází právo přirozené a na něj navazuje právní pozitivismus, který ve své extrémní podobě říká, že zákonem lze upravit prakticky jakékoliv lidské jednání. Je však třeba připomenout, že existuje určitá tenze mezi legitimitou a legalitou, která je jedním z klíčových zdrojů společenského pohybu. Je důležité si položit otázku, jak dané jednání vzniklo a jak za daných podmínek dosáhlo své legitimity. Je patrné, že proces směřující k legitimitě nebo nelegitimitě, je postaven při využití platné legislativy především na osobní odpovědnosti jednotlivce.

Povšimněme si, že nejen v našem národním, ale i v evropském kontextu, je patrné hledání univerzálních norem, které chtějí regulovat to, co ještě nebylo poznáno, a dokonce i to, co nebylo ani objeveno. Klasickým příkladem je pokus o regulaci umělé inteligence, o které zatím málo vědí i špičkoví odborníci, a už se na půdě EU připravuje její regulace. Mnozí jsou přesvědčeni, že před EU svět ustrne v němém úžasu a tyto regulace se stanou žádaným vývozním artiklem. Skutečnost je opačná. Světu jsou tyto právní exhibice „ex cathedra“, tedy ze křesla, z katedry nebo od stolu či stolce, celkem vzato jedno.

Právní jazyk zná pojem vyšší moci, force major nebo také vis major, který je už ze své podstaty poněkud méně jemný a více přesný než jazyk obecný. Je to dáno tím, že popisy jevů a událostí v právním jazyce mají sloužit jako návod k jednoznačnému rozhodování v rámci platné legislativy. Již v půlce let šedesátých vědci z Oxfordu pod vedením profesora Harta došli k závěru, že ani obecný jazyk není schopen zachytit možné životní situace a zcela přirozeně nemůže být ani právní jazyk schopen popsat všechna pravidla. Naše prostředí, ze kterého pocházejí veškeré jevy, události a procesy, které ovlivňují naše životy, je zcela určitě něčím, čeho jsme součástí a co nás přesahuje.

Současné postavení vědy ve společnosti není dáno jenom skutečnými výsledky pokorné, skromné a slušné vědy, která pomáhá měnit svět, zvyšovat životaschopnost a zlepšovat život. Často je poznání poškozováno politickou a společenskou objednávkou, jejímž výsledkem jsou výroky vědců jako arbitrů a věrozvěstů jediné správné pravdy, povolaných ji zjevit lidu v nejrůznějších formách. Tato pseudovědecká pravda má podobně neotřesitelné postavení jako bylo dříve postavení boží pravdy, zjevené preláty všeho druhu, nebo jediné správné pravdy marxismu-leninismu, zjevené stranickými tajemníky. Věrozvěsti jediné pravdy boží, vědecké, komunistické nebo jiné správné pravdy jsou si podobní jako vejce vejci, a až v nižších úrovních se liší podle dresu, sutany, pláště či obleku. Věrozvěsty obecně spojuje pýcha, že vědí nejlépe, co je pro lidi dobré a jsou připraveni jim to jakýmkoliv způsobem vtloukat do hlavy. Věrozvěsty nacházíme všude kolem sebe v hojném počtu a někteří z nich postupně přerůstají vespasitele.

Na druhou stranu je zapotřebí říct, že být, a především se cítit věrozvěstem nebo spasitelem, není vyhrazeno ani těm bystřejším, schopnějším a ani těm bohatším. Vzpomeňme si jenom, kolik zaručených informací o Covid-19 a jeho budoucím vývoji bylo veřejně prezentováno a co se posléze dozvídáme, kdo všechno selhal a co mělo být vykonáno jinak.

Zákonitosti, zákony a nahodilosti

Důležitou roli při utváření životaschopnosti v daném prostředí hraje rozlišování mezi událostmi a jevy, které v něm probíhají a které jsou pojmenovány jako zákonitosti a nahodilosti. Schopnost rozeznat zákonitosti od nahodilostí včetně jejich popisů v rámci pravidel nebo zákonů je nejen pro životaschopnost, ale především pro samotné žití a životy jednotlivců i lidských skupin, velmi důležité.

Stejně tak je důležité pochopit rozdíl mezi samotnou událostí nebo jevem a jeho popisem, který se nazývá pravidlo nebo zákon. Stále častěji se setkáváme s nepochopením toho, co tyto jednotlivé pojmy znamenají a jaký je mezi nimi rozdíl. Přírodní zákon je tedy pouhým jazykovým nebo matematickým popisem zákonitosti jako projevu objektivní reality. Pokud bychom chtěli předložit konkrétní ukázku tohoto nepochopení, bude to věta, že příroda se řídí přírodními zákony. Každý z nás podobnou větu už slyšel a mnozí z nás, bohužel, i od svých učitelů. Ukažme si ilustrativní příklad tohoto rozdílu, který se dá nazvat „ztraceno v překladu“.

V posledních letech se rozvinula diskuse na téma známého prvního Newtonova zákona: „Těleso setrvává v klidu nebo v přímočarém rovnoměrném pohybu, pokud na něj nepůsobí vnější síly“. Od smrti Isaaca Newtona uplynuly stovky let a my si toto znění po desítky generací pořád opakujeme, ukládáme do paměti, interpretujeme a používáme ho v praxi. Dlužno podotknout, že s úspěchem a nenarazili jsme při jeho užívání doposud na nic, co by nás mělo varovat, že je někde chyba. To je také hlavní důvod, proč se obsahem překladu tak dlouho nikdo nezabýval.

Jestliže si však položíme otázku, jakou přírodní zákonitost měl genius Newton na mysli, když ji popisoval tímto přírodním zákonem, dojdeme k podivuhodnému sporu. Toto znění zákona říká, že existuje zákonitost, že na těleso nepůsobí vnější síly, a to právě v případě, kdy je těleso v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu. Víme ale, že takový stav prostě nastat nemůže, protože vnější síly působí vždy a všude a doslova na cokoliv. Je zcela nepochybné, že Newton to věděl také, dokonce lépe než kdokoliv jiný v jeho době. Připomeňme si jeho gravitační zákon, který by byl s jeho prvním pohybovým zákonem v rozporu. Prostá otázka tedy zní: Proč by Newton formuloval přírodní zákon, který svým zněním vyvrací sám sebe…?!?

Začala se tedy zkoumat podoba původního znění prvního pohybového zákona a zjistilo se, že problém nastal v prvotním překladu z latinského textu Newtonových Principií do tehdejší angličtiny. Překlad vznikl z pera matematika Andrewa Motteho v roce 1729, tedy pouhé dva roky po Newtonově smrti. Je tedy nabíledni, že se k němu Newton už vyjádřit nemohl. Byl to Daniel Hoek, profesor filozofie, který upozornil na možnou chybu v interpretaci prvního Newtonova pohybového zákona, respektive na možnou nesrovnalost v prvotním anglickém překladu.

Isaac Newton psal stejně jako většina tehdejších vědců svá díla v latině. Originální znění zákona tedy zní: „Corpus omne perseverare in statu suo quiescendi vel movendi uniformiter in directum, nisi quatenus illud a viribus impressis cogitur statum suum mutare“. Andrew Motte jej přeložil jako: „Every body perserves in its state of rest, or of uniform motion in a right line, unless it is compelled to change that state by forces impressed thereon“. Ďábel tkví v detailu a tím detailem je slovíčko quatenus, které bylo přeloženo jako pokud není, ale ve skutečnosti značí: pokud je. Tato zdánlivá maličkost je velmi podstatná, protože než aby zákon popisoval, jak si objekt udržuje svou hybnost, pokud na něj nepůsobí žádné síly, najednou ukazuje, že každá změna v pohybu tělesa je způsobena vnějšími silami. První zákon tedy můžeme přeformulovat takto: „Kdykoli se změní rychlost nebo směr tělesa, je tato změna vždy způsobena silou“. To nejen dává Newtonovu prvnímu pohybovému zákonu nový smysl, ale především se tímto zněním popisuje daleko širší a obecnější přírodní zákonitost, která platí pro jakákoliv tělesa: pro galaxie, hvězdy, planety, stejně jako pro elementární částice.

Po roce 2000 byla Newtonova Principia mathematica přeložena do angličtiny znovu. Opravou drobného významového posunu v překladu slova quatenus byl vrácen původní význam jednomu ze základních zákonů fyziky. Nelze se oprávněně domnívat, že by se fyzika v dějinách ubírala jinými cestami, kdyby k této chybě v překladu nedošlo. Oprava spíše mění náš pohled na význam a roli samotného zákona, který tak popisuje skutečný, a nikoliv nedosažitelný a ideální pohyb tělesa. Tento příklad je pro nás velkou výzvou, abychom se více a častěji soustředili na podobu zákonitostí, které mají být přírodními zákony popisovány.

Přejděme nyní od vztahu zákonitostí a zákonů ke křehkému a nestálému vztahu mezi zákonitostí a nahodilostí. Schopnost rozlišit zákonitost a nahodilost je základní podmínkou životaschopnosti, protože nahodilosti přinášejí do našeho života nové příležitosti. Základním rozdílem mezi zákonitostmi a nahodilostmi je skutečnost, že zákonitosti jsou v prostředí imanentně přítomné, bez ohledu na to, zda je známe nebo ne. Pokud je odhalíme, pak se na jejich přítomnost a projevy můžeme svým způsobem spolehnout. O jejich poznání a pojmenování je možné opřít vědeckou teorii i životní praxi. Nahodilosti jsou naproti tomu přítomné pouze nahodile a na jejich přítomnost se nedá prakticky ani teoreticky spolehnout. Jejich projevy lze s určitou opatrností pojmenovat jako transcendentní.

Pojmy imanentní a transcendentní jsou mnohovrstevnaté, komplexní a rozhodně nejsou absolutní. Často jsme svědky toho, že se ve své poznávací činnosti mýlíme nebo ještě nemáme k dispozici dostatek pozorovacích a experimentálních nástrojů. Může se ukázat, že to, co se zdá být nahodilostí, se může při hlubším poznání ukázat jako součást již známé zákonitosti. Podobně se může ukázat, že zákonitost, o které bylo napsáno mnoho vědeckých pojednání, a dokonce se o ní opírala praxe, se ukáže jako zákonem špatně popsaná nebo dokonce neexistující.

Hezkým příkladem je Black-Scholesův vzorec, kterým byla v sedmdesátých letech minulého století popsána zákonitost oceňování opcí a jiných finančních derivátů. Jeho autoři za něj obdrželi v roce 1977 Nobelovu cenu za ekonomii. Praxe finančních trhů na přelomu tisíciletí však ukázala, že taková obecná zákonitost neexistuje. Často je to praxe, která je prubířským kamenem poznávání zákonitostí. Nejsmutnější na takovém konfliktu mezi vědou a praxí jsou situace, kdy se začnou ozývat hlasy typu běda praxi. Tehdy můžeme hovořit nikoliv o vědeckém poznání, ale o dogmatu, slepé víře, indoktrinaci a ideologickém vedení světa.

Záměna nebo směšování zákonitostí a nahodilostí muže přinášet celou řadu značných potíží, z nichž vědecký omyl patří k těm méně nebezpečným, protože celá věda je postavena na hledání vlastních chyb a slepých uliček. Připomeňme si svéráznou podobu výsledků skinnerovských pokusů s holuby, kteří si v izolaci spojili přísun potravy s nějakou svou pozicí a chováním. Po skončení pokusů byli holubi nacházeni v nejrůznějších polohách nebo opakovaných pohybech. Šlo nejen o záměnu příčiny a důsledku, ale především o vytvoření iluze v holubím mozku, spočívající v tom, že na jejich určitém chování závisí přísun jejich potravy.

Dalším příkladem jsou záznamy, kdy ještě dlouho po druhé světové válce bylo možné na tichomořských ostrovech pozorovat domorodce, jak sedí s kokosovými skořápkami na uších u bedýnky, ze které kouká bambus nebo liána zavěšená na palmu. Viděli totiž, že když američtí vojáci takto seděli u vysílačky, přiletěla letadla a shodila jim zásoby potravin. Svého času mělo toto chování název cargokult.

Stále platí, že doposud nemáme přehled o tom, co jsou základní prvky našeho prostředí. Typickým příkladem může být hypotéza o temné hmotě a energii, která říká, že aktuálně lze zkoumat jen 4 % našeho prostředí. Ať je tomu jakkoliv, vlivu zákonitostí prostředí nelze uniknout bez ohledu na to, zda jsou či nejsou námi popsány. Pravidla naproti tomu porušovat lze. K tomu slouží individuálně svět příležitostí, kde lze pravidla systematicky porušovat či měnit, zejména pokud je odhalen jejich rozpor s nějakou zákonitostí.

Svět nahodilostí nevyžaduje systematickou nebo vzájemnou komunikaci, ale je světem jednorázové ad hocakce postavené na krátkodobé interakci, kterámá na jednotlivce i society pozitivní i negativní vliv. Jednotlivci prostřednictvím tohoto světa získávají nadhled a zjištění,že pravidla jejich society nejsou jediná možná a zvyšují tím svůj tvůrčí potenciál. To může znamenat významný přínos i pro jejich vlastní societu, ale na druhé straně vliv takových jednotlivců může narušovat systém pravidel původní komunity.

Nepochybně platí, že svět zákonitostíje nejen globální, ale zahrnuje veškeré naše prostředí, zatímco svět pravidel má tendenci být lokální. Stejně tak platí, že zatímco svět zákonitostí ovlivňuje celou lidskou komunitu, svět pravidel je světem ohraničených lidských skupin a svět příležitostí je výrazně individualizovaný. Svět zákonitostí je z pohledu času věčný, zatímco svět pravidel je dočasný a svět příležitostí je světem okamžiku. Jinými slovy můžeme mluvit o světechdeterminace, konvence a kontingence.

Odpovědnost a regulace

Vezměme si modelový příklad regulování umělé inteligence. Mnozí se radují z nově vzniklé směrnice, jak se zase podařilo věčným nespokojencům a hledačům nových světů zatnout tipec. Jsou to podobní hlídači jediné pravdy, kteří upálili na Květinovém trhu v Římě Giordana Bruna za výrok: „Přece si nemyslíte vážení církevní otcové, že by Bůh ve své dokonalosti stvořil než tento jeden nedokonalý svět“. Představa o světech, které nemohou ovládnout, protože jim nerozumějí, je jejich noční můrou. Tahle noční můra jim velí odstranit všechno a všechny, kteří by jim tuto možnost připomínali. Jak řekl Giordano Bruno svým soudcům: „Vy, kteří mě odsuzujete k smrti, máte větší strach než já, jenž smrt podstupuji“.

V polovině 15. století se začal v Evropě z tiskárny Johanna Gutenberga v německé Mohuči šířit knihtisk. Nešlo o úplnou novinku, ale o syntézu dosud známých postupů, které měly potenciál nahrazovat opisování textů na pergamen. Gutenbergův knihtisk znamenal doslova informační průlom a předurčil nebývalé společenské změny. Je přirozené, že pouhé tušení změny vyvolalo mezi tehdejšími církevními, světskými i univerzitními elitami vzrušené debaty o obavách ze změny s významnými společnými dopady.

Byla to obava ze ztráty monopolu na šíření informací. Hrůza z toho, že by kdokoliv mohl šířit svobodně své myšlenky prostřednictvím knihtisku, kdy jediným omezením by byla jeho cena, byla oprávněná, protože již ve dvacátých letech 16. století celá polovina tištěných textů v Evropě obsahovala myšlenky Martina Luthera a německé reformace. Český reformátor Jan Hus podobnou možnost neměl, skončil na hranici v Kostnici a jeho opisované spisy byly spáleny.

Dále to byla snaha využít knihtisk ke zvýšení tlaku na věřící a jejich manipulaci ve prospěch jediné pravé katolické víry. Proto jednou z prvních německých tištěných knih se stala kniha Kladivo na čarodějnice Malleus maleficarum. Šlo o návod, jak pronásledovat nejen čarodějnice, ale především potírat odlišné, církvi a státu nebezpečné názory, nebo jak vyslýchat, mučit, a nakonec upalovat nepohodlné lidi včetně zabírání jejich majetku.

Dnešní debata o umělé inteligenci nese podobné znaky jako tehdejší debata o knihtisku. Na straně jedné jsou to obavy ze ztráty moci nebo spíše pocitu moci. Na straně druhé jde o hledání nových způsobů, jak posílit moc pomocí umělé inteligence. To, co jedni pokládají za dobré, ti druzí pokládají za špatné. Podstatné je, že bez ohledu na tyto debaty se umělá inteligence, stejně jako před několika staletími knihtisk, stává stále více součástí našich životů a záleží jenom na nás, zda bude dobrým sluhou nebo zlým pánem.

Současná situace zřejmě spěje k tomu, že Američané ji budou vyvíjet, Číňané vyrábět a Evropané regulovat. V mnoha aplikacích by pro začátek stačilo, aby základním principem regulace umělé inteligence bylo důsledné uvádění skutečnosti, že dané dílo bylo vytvořeno s její pomocí. Postačí prostá písmena AI, jako součást prezentovaného artefaktu nebo ideofaktu, stejně jako jsme si zvykli na písmena PP, která označují skrytou reklamu v podobě product placementu. Další regulace mohou vznikat až na základě získaných praktických zkušeností.

Při těchto úvahách je zajímavé zmínit, že pravoslaví a východní křesťanství jako celek nejen neupalovaly sobě nepohodlné lidi, byť ani zde neměli odpadlíci, ať již praví nebo domnělí, na růžích ustláno. Pravoslaví se k přelomovým otázkám, jako byl postoj ke knihtisku, stavělo s větším pochopením, tolerancí, nadhledem a jasnozřivostí něž katolictví. Podobně východní křesťanství přistupuje k řešení zásadních rodinných a osobních otázek. Nesnaží se složité otázky řešit cestou kánonů a dogmat, ale cestou osobní odpovědnosti nejen představitelů církve, ale i samotných věřících.

Dnešní vyspělé technologie jsou neoddělitelné od odpovědnosti všech lidských bytostí, které jsou s nimi, jakkoliv spojeny. Odpovědnost je kvantitativně i kvalitativně různorodá, její míra je různá, ale každá odpovědnost je nedílnou součástí celkové lidské spoluodpovědnosti. Dílčí odpovědnosti, stejně jako souhrnná spoluodpovědnost se neustále vyvíjí, rodí, kolabuje a odchází spolu se svými nositeli. Buďme si vždy vědomi, že není větší odpovědnosti, než je odpovědnost osobní. Žádná jiná societa nemá tolik osobnostního obsahu jako lidský jedinec. Žádná kolektivní odpovědnost nemůže nahradit odpovědnost osobní.

V poslední době existuje tendence přenechat tuto odpovědnost technickým prostředkům, zejména počítačům, algoritmům a v neposlední řadě i umělé inteligenci. Jde o logický kolaps, protože tyto prostředky nemohou řídit procesy, které je stvořily. Jde sice o velice populární představu, že se lidé zbaví své odpovědnosti za technologie tím, že ji předají jiným technologiím, ale ve skutečnosti jde o faktickou rezignaci na stanovování účelů a cílů. Dříve se říkalo varovně, že účel světí prostředky. Dnes se potýkáme s opačným pojetím, že prostředky určují účely nebo cíle a často je, bohužel, už ani nepotřebují. Právě tyto poněkud zvracené logiky otevírají před technologiemi netušené perspektivy a možnosti jejich zneužívání.

Citlivost a komunikace

Představme si naše prostředí jako komplexní systém, na který působí různorodé vlivy. Rozpoznat, co je mezi těmito vlivy tím důležitým jevem, hodným prvořadé pozornosti, je svého druhu uměním, které je postaveno na znalostech a zkušenostech. Matematika, jako jazyk modelování systémů, umožňuje exaktní přístup, který nabízí zkoumání systémové citlivosti neboli, jak se systémy chovají a reagují na různé vstupy nebo změny v jejich parametrech.

V matematickém smyslu je citlivost obvykle vyjádřena jako derivace nebo gradient funkce výstupů systému ve vztahu k jeho vstupům nebo parametrům. Výsledky exaktního matematického modelování mohou být často v rozporu s tím, co nám říkají dosavadní znalosti či zkušenosti. To neznamená, že máme jedno nebo druhé zavrhnout. Naopak, správný přístup je, že výsledky obou nebo více postupů se obohacují navzájem, a to platí i tehdy, pokud je nakonec některý z nich potlačen.

Analýza citlivosti je proces identifikace a hodnocení, jak různé nejistoty ve vstupních proměnných ovlivňují samotné výstupy. Citlivostní analýza je často využívána při návrhu systémů, aby se zajistilo, že výsledné řešení není jen optimální, ale také stabilní a málo citlivé na různé změny prostředí. Lokální metody citlivostní analýzy zkoumají, jak malé změny v jednom vstupním parametru ovlivňují výstupní proměnnou, zatímco ostatní vstupy zůstávají konstantní. Globální metody citlivostní analýzy zkoumají vliv celého rozsahu možných hodnot každého vstupního parametru na výstupní proměnnou. Tyto metody jsou vhodné pro systémy s nelineárními vlastnostmi nebo tam, kde interakce mezi více vstupy mají významný dopad na výstup.

Fyziologická citlivost může určovat, jakým způsobem organismy reagují na stresové faktory a do jaké míry jsou schopné tolerovat nebo se adaptovat na nepříznivé podmínky. Genetická citlivost zahrnuje variabilitu v genetické výbavě populací a jednotlivců ovlivňující jejich schopnost adaptovat se na změny prostředí. Populační a demografická citlivost odkazuje na faktory, jako jsou míra reprodukce, smrtnost, migrační vzory nebo struktura populace včetně schopnosti reagovat na environmentální změny. Změna klimatu, jako je oteplování, změny srážkového režimu a extrémní klimatické události, mohou mít významný dopad na životaschopnost některých druhů, zejména na ty, které jsou závislé na konkrétních klimatických podmínkách nebo mají omezenou schopnost migrace.

Základní charakteristika životaschopnosti bez ohledu na ostatní vlivy úzce souvisí s funkcí vzájemné komunikace, která má vliv na chování i jednání každého člověka jako jednotlivce, člena society i příslušníka živočišného druhu. Komunikace vytváří soubor pravidel, kterými se dané uspořádání řídí. Pokud je člověk popisován jako normativní tvor, pak libovolná societa je nepochybně vždy normativní skupinou. Platí, že pravidla jejího fungování a podoba vzájemných vztahů jejích příslušníků jsou pro její popis důležitější než její samotní účastníci.

Je důležité si uvědomit, že zákonitosti, pravidla i nahodilosti či příležitosti jsou součástí prostoru důvodů. Prostor důvodů, někdy takédiskurs neboparadigma,lze popsat jako myšlenkový, a tedy svým způsobem virtuální a na realitě nezávislý, časoprostorově omezený model prostředí, který je používán k jeho popisování, poznávání, a hlavně ke zdůvodňování různých hypotéz v našem prostředí. V této souvislosti vytváří prostor důvodů bezprostřední bázi pro rozhodování a jednání lidí, protože jim dává to podstatné, tedy důvody. Důvody se mohou vyčerpat v čase, doslova mohou lidi omrzet, nebo s ohledem na svou validitu, mohou přestat fungovat, protože prostředí se změnilo a v neposlední řadě mohou být překonány i zevnitř.

Morálka a etika

V rámci lidského druhu je třeba věnovat zvláštní pozornost pojmům morálka a etika. Morálka se týká souboru osobních nebo společenských přesvědčení, hodnot a principů, které určují, co je správné a špatné chování. Je to systém norem, který je obvykle založen na kulturních, náboženských nebo společenských tradicích. Etiku lze pojmout jako systematický přístup k porozumění a řešení morálních dilemat.

Člověk je nevyhnutelně morálně uvažující tvor, ale jakmile v debatě naznačíme, že si nejsme jisti, jestli se bavíme s morálně přijatelným člověkem, je tím debata narušena. Někdy jdeme v moralizování tak daleko, že své partnery vystavujeme obavám, že jejich svobodná volba je vyloučí ze slušné společnosti nebo mainstreamu. Niklas Luhmann[3] psal o metodologické dehumanizaci společnosti. Zní to strašidelně, ale paradoxně nám toto odlidštění zajistí respekt i svobodu. Co taková dehumanizace znamená? Že na společnost nepohlížíme jako na sumu lidí, ale pouze na výsledky jejich komunikace. Ale není to právě člověk, který komunikuje s druhými lidmi…?!? Žádné slovo při komunikaci nereprezentuje samotné individuum, ani žádný jeho nejvlastnější problém. Individuum je doslova nevyslovitelné, a tak to má zůstat, protože v tom tkví naše svoboda.

Když komunikujeme na úrovni jednotlivých společenských subsystémů, třeba na úrovni práva, musíme svoji jedinečnou kauzu přeložit do obecně nahlédnutelného a pro právo srozumitelného jazyka. V komunikaci není přítomna osoba s konkrétní minulostí, svými záměry a zvláštnostmi. Je třeba vytvořit tezi, která nikdy nebude zcela ztotožnitelná s konkrétní osobou a jejími zájmy. Lidský jedinec sice dává zvnějšku komunikaci základní ráz, ale jeho individuum nesmí být transformováno do konkrétního obsahu komunikace. Zní to složitě, avšak vyznění je vlastně banální. Říká se tím: „Odsuzujme výroky, nikoli lidi“.

Morálka nehledí na výroky, hned se sápe po celém člověku. Je-li někdo špatný člověk, obtížně se nám bude postulovat, že to bude dobrý lékař, politik nebo učitel. Morálka má jasno. Ale za jakou cenu? Problém je dvojí. Za prvé není jasné, kdo je to špatný člověk a za druhé se v otázkách dobrého a zlého člověka dost často pleteme, přinejmenším stejně často jako v jiných soudech. Moralizování ničí komunikaci mimo jiné i proto, že je zdrojem nenávisti. Nenávidět lze jen nepřesně – jakmile toho vidíme víc, začneme pochybovat. Proto si nenávist nerozumí s myšlením. Existuje „dobrá“ nenávist? Nebo aspoň „srozumitelná“ nenávist? Není nenávist občas občanskou povinností? Bertolt Brecht na to má odpověď, jež dosud nebyla překonána. Tváří v tvář nacistickému Německu se budoucím generacím omlouval za svou nenávist: „I nenávist k nízkostem pitvoří rysy. I hněvem nad bezprávím hrubne náš hlas. Ach, my, kdož jsme půdu chtěli připravit laskavosti, sami jsme nemohli být laskaví. Vy však, až všechno bude tak daleko, že člověk člověku bude pomáhat, vzpomeňte na nás shovívavě.“

Neexistuje právo chovat se k tomu, koho nenávidíme, jako k někomu, kdo je nenávidění hodný. Lidskost tkví ve vhledu, že důstojnost neztrácí ani největší darebák. Je to myšlenka, která tvoří linii mezi civilizací a jejím pádem. Vytrácí se respekt, který je spjat s retrospekcí a odstupem. Respectare znamená zpětné prohlížení, sledování z odstupu. Jinými slovy, chceme-li vyhodnotit druhého člověka, potřebujeme odstup, a to i od jeho tváře, podoby a všeho souvisejícího. Chybí-li nám odstup, nevymezujeme se vůči obsahu vzájemné komunikace, ale vůči konkrétnímu člověku.

Důvěra a důvěryhodnost

Jedním z klíčových komponent životaschopnosti je důvěryhodnost. Vytváření atmosféry důvěry v našem prostředí souvisí s kvalitou komunikace. Pokud máme hledat základní prvek komunikace, pak ho lze nejsnadněji nalézt tam, kde dochází k navazovaní nových komunikačních spojení a vzniku nové kvality důvěryhodnosti. Takové navazování vztahů často probíhá za značné nejistoty, v atmosféře počáteční nedůvěry a vzájemné neznalosti. Zpočátku jde o symbolickou komunikaci v tom smyslu, že její podstatou je nalezení jakékoliv podoby společné řeči, která teprve přináší možnosti nějaké shody, včetně shody na tom, že se nelze dohodnout. Až pak se sáhne k jinému druhu komunikace, včetně násilí, nebo se prostě komunikace do budoucna vyloučí. Bohužel ve stále plnějším světě je možnost vzájemně se vyhnout nejen fyzicky, ale i virtuálně, stále složitější. Na druhé straně je násilí považováno za méně a méně efektivní, přesto však zůstává důležitým komunikačním symbolem.

Předpokladem jakékoliv důvěry je porozumění. Připomeňme si složité období československé vlády národního porozuměnív prvním pololetí roku 1990, které bylo charakterizováno neustálým hledáním, nastolováním a obnovováním důvěry. Porozumění můžeme definovat jako nalezení určitého společného jazyka v podobě splynutí horizontů poznání, které každá, jakkoliv odlišná entita nebo jedinec díky svému jazyku nebo komunikační výbavě přirozeně má. Uvnitř horizontu poznání leží prostředí, ve kterém existujeme, které si každá entita svým poznáním osvojila. Teprve průnik těchto žitých prostředí při současném splývání horizontů poznání představuje možnou formu soužití nebo dokonce spolupráce. Pokud se naopak horizonty poznání nemohou přes veškeré úsilí ani dotknout, je snaha o porozumění marná.

Dalším elementem komunikace je poselství, kterým můžeme zkusit vstoupit do konverzace s odlišnými jedinci. Je to nejmenší první krok, který může napáchat na životaschopnosti minimální škody. Takový krok včetně jeho důsledků nelze naplánovat, jde o pokus-omyl, někdy hop nebo trop.

Jednou z obecnějších metod komunikace je staré dobré jak ty mně, tak já Tobě, tedy „tit for tat“. Máme tu ale i křesťanstvím nastavenou druhou tvář a islámské, když nepozvedneš ruku, budeš mému srdci blíž. Nelze ale určit, v jakých dávkách a rytmech tyto reakce použít. To může ukázat až vyjednávací praxe, která by měla být zpočátku bez pravidel, které by se měly postupně vynořovat. Právě vynoření, a dokonce stabilizace jakýchsi pravidel komunikace, je podstatným předpokladem pro dosažení vzájemného porozumění.

Každý, kdo někdy připravoval nějaké setkání, ví, že skutečně nejobtížnějším žánrem je volná debata a zejména její zahájení. Nabízí se teze pravidla ukáže debata jako analogie okřídleného rčení, že plán ukáže boj. Je ovšem obtížné udělat onen první krok, a to nejen po stránce psychologické, ale i po stránce obsahové. Mám to být já nebo ten druhý…?!? Mám ukázat dobrou vůli nebo hrozit…?!? Mám zachovávat lhostejnost…?!?

Učinit první krok je z hlediska kvantitativního v dnešní době potřebnější a užitečnější než kdykoliv před tím, ale z hlediska kvalitativního je to obtížnější než v minulosti. Současná společnost, která stojí na tržním i netržním soupeření individuálních výkonů lidských jedinců je atomizovaná, lidé se vzájemně vnímají jako konkurenti. Proto se cítíme navzájem být ohroženi každý každým, což je podobenství hobbesovského světa všech proti všem, kde lidé jsou lidem vlky. Je přirozené, že v tomto stavu obklíčení nepřáteli, nám tolik podobnými a přitom neznámými, jsou morální zábrany v nás přirozeně napjaty a naplno fungují naše obranné imperativy. Aby byla prolomena vzájemná nedůvěra, musí se obě strany daleko více a intenzivněji snažit prezentovat dobré úmysly. Ještě nikdy nebylo na Zemi tolik lidí sobě fyzicky tak blízko, a přitom lidsky tak daleko.

Vzhledem ke klíčovému postavení prvního kroku komunikace v obtížné situaci se můžeme pokusit o následující shrnutí: „Elementem komunikace je takové poselství, které zahajuje komunikaci nebo konverzaci s odlišnými nebo obávanými jedinci nebo entitami a jako odpověď na něj utváří spolu s ním / s nimi dříve nebo později základ určitého porozumění, které může nebo nemusí směřovat ke vzájemnému uznání a dohodě nebo dokonce ke shodě“. Je to element toho, na čem stojí nejen jednotlivé životy, ale samotná životaschopnost komunikujících.

Takto popsaný element komunikace nabízí a dává formu, obsah a smysl stále častějšímu a nevyhnutelnějšímu setkávání odlišných nebo ostražitých jedinců a entit. Integrita je komunikace a žití společných hodnot, kde leader má vytvářet prostředí důvěry pro tyto hodnoty. Podobně jako Higgsův boson umožňuje utváření struktury vesmíru, tak element komunikace umožňuje utváření společenských struktur. Možná je to příliš odvážná alegorie nebo spíše alegorická zkratka nebo dokonce legendární oslí můstek. Vždyť setkávání lidí, pokud možno tváří v tvář, a s ním spojená přímá konverzace, je zatím jediný fenomén, který stojí proti procesu viktimizace druhých. Hledání podstaty logodegradibility včetně komunikačních schopností tlumit a řešit konflikty, je jedním z klíčových úkolů dnešní, až příliš konfrontační doby.

Sdílení a pohostinnost

Pojem sdílení má velké množství významů, ale v obecné úrovni představuje druh komunikace, ve které se dva nebo více subjektů shodují na využívání určitých hodnost, jejichž nositeli mohou být artefakty, ideofakty nebo ekofakty. Zjednodušeně lze říct, že my, živáčci, včetně nás, lidí, můžeme sdílet cosi hmotného, stejně jako nehmotného, potřebného, stejně jako nepotřebného.

Žijeme ve světě, ve kterém žije 8 miliard lidí. Poprvé je na světě více lidí, než kolik jich kdy zemřelo. Většina teoretických prací, na které se neustále odvoláváme a podle nichž vzděláváme nové generace, bohužel vznikala v dobách, kdy na celém světě nebyla ani miliarda lidí. Máme na mysli například Immanuela Kanta, Voltaira, Erasma Rotterdamského, Jana Ámose Komenského nebo Jeana Jacquese Rousseaua a mnohé další. V době Karla Marxe a velkých teorií sociální spravedlnosti to byla asi miliarda a půl. Teprve v roce 1960 dosáhlo lidstvo tří miliard lidí, tedy necelých dvou pětin současného stavu.

Plocha země určená k obývání se nijak podstatně nezměnila a z toho nevyhnutelně plyne, že se lidé potkávají mnohokrát častěji, než tomu bylo v nedávné minulosti. Jsou proto čím dál tím častěji nuceni vzájemně komunikovat. Málo zaplněný svět byl většinově světem prosté přímé verbální i nonverbální komunikace. Drtivá většina lidí neuměla číst ani psát a ani neměla potřebné znalosti ke složitější přímé komunikaci. V zásadě se dalo říct, že většina komunikace se vedla o sdílených věcech od krajiny, přes společné pastviny až po obecní drobnosti.

Svět se nezaplnil zdaleka jenom lidmi. Od doby, kdy nás lidí byla jedna miliarda, stouplo neobyčejně dynamicky naše bohatství. Příjmy lidí se v průměru času zdesetinásobily, což je jev, který nemá v dějinách lidstva obdoby. Jak řekl na počátku této doby Adam Smith: „Každý člověk může sledovat své vlastní zájmy svoji vlastní cestou na liberálním základě rovnosti, svobody a spravedlnosti“. To přineslo neobyčejný rozvoj svobodného myšlení a možností realizace nápadů, rozvoje výroby i spotřeby. Lidé jsou proto v nebývalé míře obklopeni důsledky tohoto boomu, který doprovází svoboda měnit své prostředí pomocí nových myšlenek, které dávají stávajícímu světu a jeho uspořádání nový smysl.

Nicméně uplynulá dvě staletí ukázala, že nejvíce toho bylo zanedbáno v přípravě lidí na novou kvalitu jejich soužití na poněkud více zaplněné planetě. Měli bychom se proto lépe naučit potkávat se, vzájemně komunikovat a z těchto setkávání získávat pro sebe maximum možného. Předpokladem by ovšem mělo být, že sami máme co nabídnout a víme, jak takovou nabídku učinit. Zvláštními produkty, které nesou vlastnosti artefaktů, ideofaktů i ekofaktů a v současnosti zaplňují svět tou měrou, že začínají být charakteristickým rysem naší doby, jsou infofakty. Jsou to nejen data a informace, ale zároveň veškeré digitální stopy, které zanechává vlastní realita a její virtuální podoba v kyberprostoru. Význam kyberprostoru spočívá také v tom, že je zároveň kvalitativně novým místem možného setkávání, metaversem. Pomocí infofaktů lze vytvořit v metaversu nezávislé identity, tzv. avatary, a významně tak rozšířit možnosti vzájemné komunikace a interakce. Prostřednictvím speciálních avatarů lze připravovat lidské jedince i jejich skupiny na kvalitativně nové sociální a hospodářské procesy v kyberprostoru.

Vedle darwinovských, skinnerovských, a především popperovských nebo gregoryovských monopersonálních jazykemkomunikujících i nekomunikujících bytostí se objevují nové bytosti multipersonální, které v krizové situaci dokážou obětovat jednu nebo i více svých virtuálních identit, aby si zachovaly svůj unikátní život v realitě. To představuje celou řadu kvalitativně nových etických dilemat bezprostředně spojených se stále častějšími interakcemi s umělou inteligencí, její efektivností a produktivitou.

Možnost sdílení čehokoliv spočívá v nabídce kohokoliv s ním něco sdílet. Touto nabídkou druhé zveme do prostoru své působnosti. Jde o akt pohostinnosti, což se samozřejmě neobejde bez komunikace. Pohostinnost je jednou z možných reakcí na přirozené právo každého člověka nabídnout svou společnost druhému. Je na místě poznámka, že jde o reakci v dnešním světě obecně velmi žádoucí. Hlavní přednost pohostinnosti spočívá ve spolehlivém sítu, které dokáže oddělit prosté příchozí s nabídkou společnosti od více nebo méně skrytých agresorů. I proto jde o adaptivní chování a jednání, které snižuje rizika a hrozby přicházející z vnějšího i vnitřního prostředí společnosti. Příkladem může být pohostinnost na základě čisté a otevřené lidskosti, která postrádá atributy přirozené plachosti i pudu sebezáchovy a blíží se praktickému duševnímu i fyzickému sebeobětování se příchozím. Jiným případem je na druhé straně škály odosobněné vytváření prostorů pro příchozí, což se dnes dá nazvat turistickým byznysem.

Je patrné, že pohostinnost může být placená přímo penězi, ale obecně platí, že sdílení je zbožím, tržní komoditou. Vztah usedlíků a příchozích je vždy svým způsobem utvářen jednáním ve stylu „něco za něco“. Je skutečností, že jak nabídka pohostinnosti usedlíků, tak nabídka společnosti příchozích jsou svého druhu zbožím. Nabídka pohostinnosti je poptávkou po přiměřeném rozšíření znalostí a různorodosti životního způsobu u usedlíků. Nabídka společnosti příchozích je poptávkou po jejich přijetí usedlíky.

Parazitismus a symbióza

Soustřeďme se nyní na situaci, kdy komunikující jsou spolu úzce propojeni nejen svou komunikací, ale i fyzicky. Odborníci hovoří nejen o symbióze, která má obecně kladnou konotaci, ale také o parazitismu, který naznačuje, že jeden z komunikujících je škůdce toho druhého. S rozvojem poznání je stále patrnější, že mezi hodnými a zlými symbionty je vztah zdaleka ne tak jednoznačný, jak se předpokládalo. Stále poznáváme nové a nové důsledky symbiotických vztahů a obecně se ukazuje, že ti hodní nejsou tak hodní a zlí nejsou tak zlí, jak se předpokládalo.

Můžeme si to ukázat na příkladu vývoje názorů na viry. Obecně se viry pokládají za neživé, protože nejsou schopny samostatné reprodukce.Té jsou viry schopny jenom v závislosti na hostitelské buňce. Položme si otázku, kdo nebo co je schopno samostatné reprodukce bez závislosti na jiných buňkách, tedy buňkách nesoucích jinou DNA…?!? Lidské tělo se skládá asi z 50 biliónu buněk s lidskou DNA, ale aby to celé fungovalo jako mnohobuněčný eukaryotní organismus, odhaduje se, že je k tomu nezbytný až desetkrát početnější buněčný koktejl s tisíci dalšími přísadami, především různých druhů baktérií. Na jejich existenci a fungování je systém složený z buněk s lidskou DNA zcela závislý.

Je nevyhnutelné poukázat i na případy, kdy vzájemná komunikace vede k tomu, že jeden z komunikujících se stane součástí toho druhého nebo je jím dokonce pohlcen. Jde o endosymbiózu. Jeden z příkladů až přespříliš úzkého soužití dal název titulu Lewise Thomase Buňka, medúza a já [11], kde se autor zabýval otázkou vnímání vlastního já u živáčků, kteří vstupují do úzkých symbióz nebo dokonce endosymbióz, ve kterých se stávají více nebo méně těmi druhými. Jsou ustrojeni proto, aby se setkali, navázali komunikaci a stali se na sobě závislými. Postupně už nemohou jinak, protože bez vzájemné závislosti by zahynuli. Každý živáček od viru, přes baktérie medúzy a plže, až po člověka má toho svého druhého či druhé, bez kterého či kterých nemůže existovat.

Existují příklady, kdy komunikace vede až ke splynutí a vytvoření něčeho nového. Může nás napadnout například fúze právnických osob, ale existuje také příklad, který je zdrojem stávající podoby života na zemi. Jde o eukaryotní buňku, úžasnou evoluční inovacistarou asi dvě miliardy let, která je podle aktuálně přijímané teorie Billa Martina, výsledkem endosymbiózy. Zdá se vysoce pravděpodobné, že eukaryotní buňka vznikla splynutímdvou reprezentantů prokaryotních domén, bakterie a archeonu, přičemž bakterie se stala součástí archeonu a následně mitochondrií kvalitativně zcela nové eukaryotní buňky.

Aktuální teorie říkají, že podobná endosymbióza proběhla v evoluci minimálně čtyřikrát[4]. Podruhé k tomu došlo asi před miliardou let, když se sinice spojila s komplexní buňkou za vzniku chloroplastu, tedy organely[5], která provádí fotosyntézu. Tak vznikly zelené rostliny. Další úplné endosymbiózy byly zaznamenány při fúzi bakterie a sinice, čímž vznikla specializovaná organela schopná vázat dusík. Vědci tuto bakteriální strukturu objevili od tropů až po Severní ledový oceán, kde všude váže značné množství dusíku. K této endosymbióze došlo asi před 100 milióny let. A asi před 60 miliony let se další sinice spojily s amébou a vytvořily jinou fotosyntetickou organelu zvanou chromatofor, načež evolucí vzniklo několik druhů prvoků.

Variabilita a možnost

Variabilitu můžeme v češtině pojmenovat různě. Je to pestrost, různorodost, environmentalisté hovoří o mozaikovitosti. V každém případě variabilita prostředí představuje pro živáčky a jejich žití možnost. Možnost, šance, příležitost, východisko, schopnost, potenciál, eventualita, přijatelnost a bůh ví, kolik ještě synonym má v češtině tento pojem. A to nemluvíme o rozličných kontextech v různých jazykových mutacích. Pojem „možnost“ je samozřejmě oblíbeným rejdištěm filozofů, a proto budiž řečeno, co uvádí slovník filozofických pojmůod Jiřího Olšovského [5]:

„Pojem vyjadřující bytostný základ, podmínky směřování vývoje skutečnosti, jež ještě neexistuje. Prvotní možností je pohyb zjevování skrytosti v neskrytost, pohyb vcházení jsoucna do zjevu, možnost jevení vůbec, počátek světa, univerza; příchod něčeho nového. U Aristotela je sám pohyb dán přechodem z možnosti do skutečnosti. Pro S. Kierkegaarda, M. Heideggera aj. je skutečnou možností člověka možnost svobody. Ryzí existence se může pronikat do nekonečnosti. Máme tak možnost tázat se po nás samých, po našem vlastním bytí, vnímat a nacházet své možnosti, otevírat se svým nejvlastnějším možnostem. V pravé existenciální podobě se člověk probouzí ke svým možnostem.“

Neuškodí se také podívat do světové literatury, třeba na Steinbeckův román Na východ od ráje, který se točí kolem slova timšel, které v hebrejštině znamená: můžeš, máš možnost. Příběh opravdového člověka Borise Polevoje, přináší poselství o vztahu vůle a možnosti, že když člověk chce, opravdu mnohé může. Existuje bezpočet citátů jako Mardenovo Slabí lidé čekají na příznivou příležitost, silní si ji vytvářejí, nebo Čapkovo: Neúspěch je nevyužít příležitost, úspěch je zneužít příležitost. Tyto moudra lze shrnout do teze: „Když už něco je, pak to nutně bylo a stále ještě je možné“ a podobným způsobem lze i vyjádřit pocit svobody: „Když nemusím dělat to, co nechci a nechci dělat to, co mohu“.

V knize Roberta Fulghuma Možná ano, možná ne je opět text věnovaný slůvku timšel. Zmiňuje se poslední biblický rozhovor mezi Jehovou a Kainem, kde Jehova říká, že Kain může možná by měl nebo dokonce musí nad zlem zvítězit. To podstatné je, jak se slovo timšel překládá a vykládá. Jsou lidé, věřící i nevěřící, kteří pokládají výklad slova timšel za jeden z nejobtížnějších úkolů, které před nás studium bible klade, ale zároveň za klíčové rozcestí, za kterým bible může být chápána buď jak dogma, nebo jako kniha hlásající mírný pokrok v mezích možností, nebo jako kniha o klíčové roli svobodné vůle pro utváření tohoto světa a jeho možností. Stále více nás to přivádí k důležitému poznání, že ve svých životech konec konců kráčíme v rámci možností daných naší životaschopností po cestách námi vyvolených, a nikoliv nám přisouzených.

Charles Darwin byl génius, který poprvé od časů presokratiků Anaximandra, Hérakleita či Tháleta přišel s ucelenou teorií, kterou se věda doposud pokradmu snaží spoutat do redukcionismu nebo různých statistik. Zakladatelé moderní vědy byli hluboce věřící křesťané, kteří neměli problém se stvořením a Stvořitelem, a tak i sama věda nese ve svém metodologickém založení hluboký vztah k rovnováze, stabilitě, k výchozím stavům a návratům k nim. Jen ono ekvilibrium neurčuje Bůh, ale přírodní zákony, které jsou neměnné, nějak a někým dané, a jen Bůh ví, kdy a kde v minulosti vznikly.

Je důležité si uvědomit dobový kontext karteziánského dualismu, který byl vyjádřením dávné tiché dohody z počátků osvícenství o tom, že, obrazně řečeno, vědě bude ponecháno tělo, zatímco církvi zůstane péče o duši a její zkoumání. Podobným způsobem byl vytvořen poněkud nešťastnýdualismus hmoty a mysli. Karteziánský dualismus strašil a stále ještě straší v akademickém světě, jak o tom svědčí vystoupení Gregory Batesona [6] před Výborem pro metody vzdělávání a obsah jeho memoranda členům řídícího sboru Kalifornské univerzity.

Vyjednávání a nerovnováha

Je obtížné přijmout myšlenku, že svět kolem nás je v každém okamžiku výsledkem sjednané dohody všech, kteří do toho mohou mluvit. Jde o vyjednávání po vertikále i horizontále. Vyjednávají navzájem mezi sebou jak složité, tak jednoduché struktury, účastní se ho aktuální pohledy, různorodé vize budoucnosti, ale i získané zkušenosti z minulé praxe. Vyjednávání probíhá i po liniích, které doposud neznáme. Nejde o nic předem určeného, co by splňovalo předpoklady statistických metod.

Přírodní výběr není výběrem z předem daného, ani není postaven na vítězích a síle, jako stigmatu pravdy a spasení, ale na spolupráci. Darwinův výraz „struggle“ je bližší svým významem pojmu „spoluusilování“ než pojmu „boj kdo z koho“. Vše je v ustavičném úprku od rovnováhy, která je často vědeckým zaklínadlem a cílem snažení. Většina modelů, které stojí na pojmu rovnováhy nebo dynamické rovnováhy, je sice dobře pochopitelná, ale víceméně těžko použitelná. Klasickým příkladem je tržní rovnováha.

Uvedené poznatky vedou k závěru, že klíčový zdroj životaschopnosti, a to nikoli pouze biologické, ale rovněž společenské a kulturní, spočívá ve variabilitě prostředí. Jinými slovy, životaschopnost spočívá v počtu a odlišnosti možností, které se v prostředí vyskytují. Možnost je v tomto kontextu třeba vnímat jako zdroj pohybu, což by odpovídalo aristotelovské definici pohybu od možnosti ke skutečnosti. V dnešním kontextu lze konstatovat, že změna je definována jako pohyb mezi dvěma úrovněmi různorodosti souboru možností podle toho, zda dochází k uspořádávání, tedy ke změně v souladu, nebo dezorganizaci, tedy změně v rozporu s různými kritérii. Jde o redukci a produkci možností.

Představme si různorodost možností počínaje souborem produktů, ze kterého vybírá nákupčí supermarketu. Různorodost možností pokračuje na úrovni zboží v regálech supermarketu, ze kterých zákazník naplňuje svůj košík a následně různorodosti možností na úrovni plného košíku, ze kterého manželka vybírá skladbu večeře. Konečně, strávník sní jen něco. Jde o čtyři různá třídění, čtyři různé systémy kritérií, tedy čtyři různé struktury informací, které redukují různorodost souboru možností na vstupu do konečné podoby různorodosti na výstupu. Zároveň produkují touto redukcí nové vstupní různorodosti či poptávky pro nová třídění. Jde o čtyři navazující gradienty různorodosti souboru možností, kde výstup jednoho je vstupem následujícího s různou trajektorií přechodu, podle toho, jaká kritéria výběru v něm jsou momentálně uplatňována.

Daleko obtížnější je představa, jak lze podobně vědomou činností dosáhnout různorodosti souboru možností nikoliv organizací, ale dezorganizací. Teoreticky je věc jasná, jednoduše řečeno, jde o zvyšování počtu prvků buď tvorbou nových, nebo porušováním a dělením stávajících vazeb v existujících prvcích. Zvyšuje se počet bifurkací, které jsou obvykle zmiňovány při samovolném rozpadu řádu a jeho postupném přechodu podle principů deterministického chaosu. Zároveň jde o schopnost hledání nových vazeb, nebo vznik nových struktur. Ani představa rozebírání a znovu odlišné skládání stavebnice, například Merkuru nebo Lega, za přispění nově nakoupených odlišných i totožných dílků se nezdá intuitivně správná.

Promyšleně dezorganizovat je zřejmě daleko obtížnější než promyšleně organizovat, protože dezorganizační procesy jsou vysoce náchylné k pádu do pozitivní zpětné vazby a lavinovitě se šíří daleko častěji než procesy organizační. U makrostruktur to vnímáme zřetelněji než v kvantovém mikrosvětě, protože o světě Planckových rozměrů toho víme zatím velmi málo. Řečeno jinými slovy, emergence chaosu je častější než emergence řádu. Dosažení synergických efektů je obtížnější než dosažení efektů dynergických. Možná to souvisí se směřováním systému k vyšší entropii podle druhého termodynamického zákona. Na čem ovšem záleží zcela určitě, je způsob třídění, uspořádání filtru a samozřejmě, pokud existuje, záleží též na osobě třídiče. Praotcem třídičem je známý Maxwellův démon[6] se všemi potřebnými znalostmi.

Optioversita

Pro zjednodušení by bylo dobré si nějak pojmenovat různorodost souboru možností. Některé autority používají výraz varieta, ale ten je příliš ukotven jak v biologii, kde má význam poddruhu, ale také v matematice, kde se stal názvem pro konkrétní algebraický objekt. Jako možný neologismus zkusme zavést pojem optioversita. Jde o latinskou složeninu. Latinsky je optio volba či možnost a (di)versita je různorodost. Pokud přijmeme předpoklad o optioversitě prostředí společně s komunikací jako spolutvůrcích životaschopnosti, otevírají se před námi nové možnosti, jak lépe analyzovat naše prostředí.

Možnost je něco obecného, omezeného jen svým cílem, zatímco příležitost je možnost spjatá s konkrétními subjekty, kterým se naskýtá. Na počátku této řady stojí čistá možnost, která je singularitou, kategorií, tajemstvím. Zatímco příležitost, jako možnost něčeho pro někoho, už je pluralitou. Opět se ukazuje, že naše prostředí zná jen tři číslovky jeden, dva a moc. Přeneseně řečeno, příroda počítá jen do tří a tím pro nás utváří možnost třídit naše prostředí na svět pocitů bez informace, svět informace lineární a konečně svět informace nelineární.

Připomeňme si gramatiku skoro všech jazyků, ve kterých je obvykle akcentován singulár a plurál, ale v zásadě je i v menší míře připojen duál. V češtině to jsou typicky výrazy jako oba, obě, ale například řečtina je na duály velmi bohatá. Některé primitivní jazyky znají rovněž jen výrazy pro jedno a pro pár a vše ostatní už je moc. Římské právo definuje, že kolektiv tvoří tři osoby tres faciunt collegium. Dva jsou rada, tři jsou zrada je jinou podobou vyjádření zásadního kvalitativního přechodu mezi párem a kolektivem.

Zdůrazněme, že před lídry stojí úkol rozšiřovat optioversitu prostředí, protože to mohou vykonávat jen a jen oni. Je to jejich přirozenou povinností a odpovědností. Znamená to, že bychom měli vybírat a volit takové vůdce, kteří nám dávají možnosti a příležitosti, a nikoliv jen něco konkrétního. Nedávat ryby, ale umění, a snad i technologii rybolovu. Antoine de Saint-Exupéry to vyjádřil: „Chceš-li postavit loď, nesmíš poslat muže, aby sehnali dřevo a připravovali nástroje, ale nejprve musíš ve svých mužích vzbudit touhu po nekonečných dálkách otevřeného moře.“ Je to právě touha a úroveň poznání, kvalita znalostí a dovedností, které nám umožňují lépe rozeznávat možnosti a příležitosti obsažené v našem prostředí.

Možnosti jsou nejčistší formou potenciálu nebo také kapitálu, který je v daném prostředí ukrytý. Kapitál je singularitou, kategorií, tajemstvím nejen z teologického hlediska, jak naznačuje i název knihy Hernanda de Sota Mystérium kapitálu [12]. Podstatou kapitálu není jeho fyzický nosič, ale možnosti s ním spojené, které pro jednotlivé účastníky trhu vytváří příležitosti, které se skládají ve složitý pluralitní systém vlastnictví. Pokud bychom hledali duální vztah, je v tomto kontextu reprezentován majetkem, který má svého majitele a už není předmětem trhu.

Možnostem jsme dlužni vždy. Nikdy nemůžeme říct, že jsme je všechny dokázali identifikovat, důkladně posoudit a vybrat pro naše žití ty nejvýhodnější. Nikdy nejsme schopni možnostem vrátit vše, co nám nabízí. Naším osudem zůstává ve vztahu k možnostem negativní saldo, ale je důležité se alespoň snažit, aby případná ztráta byla co nejmenší.

Patříme mezi bytosti, kterým se dává příležitost obětovat „nějakou možnost“ namísto nás samých. Takovým bytostem se podle některých autorit říká popperovské. To nám, lidem, a zřejmě i dalším organismům, u kterých to zatím neumíme s jistotou určit, umožňuje snadněji přežít než bytostem, které musí jednu z nabízených možností vždy prožít, což bývá často jejich posledním životním aktem – těm se říká skinnerovské, nemluvě o bytostech, pro které možnost vlastně neexistuje, takovým se podle stejného rozdělení říká darwinovské. Otázkou zůstává, jak nazvat organismy, které dokážou svým možnostem obětovat životy svých bližních, a to v zásadě v libovolném počtu. Snad hitlerovské nebo stalinské…?!?

Termín „obětovaná možnost“ nebo „obětovaná příležitost“ má i jinou souvislost než jenom podíl na definici popperovské bytosti. Jedna z ekonomických teorií pojednává o „nákladech obětovaných příležitosti“ a poukazuje na to, co nás stojí naše rozhodování a volba mezi různými možnostmi. Podle této teorie nás naše rozhodnutí stojí minimálně tolik, kolik bychom byli získali z nejhodnotnější alternativy. Termín „ekonomický zisk“ tak zahrnuje nejen náklady „explicitní“ na realizaci, ale i náklady „implicitní“ na obětovanou příležitost.

Optioversita jako charakteristika prostředí otevírá některé další myšlenky. Například, že čím je větší poměr optioversity přežití nebo přetrvání k optioversitě smrti nebo zániku, tím je bezpečnost a zároveň udržitelnost daného systému větší. Přirozeným principem je, že optioversita řídicího systému musí být podobná optioversitě řízeného systému, a navíc musí být řídicí systém schopen absorbovat odebranou neuspořádanost z řízeného systému. Jinými slovy, řídící systém by měl umět vstřebat i případné externality řízeného procesu. Dále se nabízí teze, že bez optioversity se prostě nelze obejít, což odpovídá myšlence W. Asbyho o nezbytné varietě [10].

Má-li cokoliv přežívat a adaptovat se, musí jeho prostředí obsahovat alespoň minimální optioversitu. Čistě deterministická uspořádání nemohou přežít ani přetrvat. Otázkou zůstává, zda mohou být replikována nebo dokonce, zda se mohou reprodukovat…?!? To lze přeneseně aplikovat i na otázky míry demokracie politických uspořádání – od anarchie, přes liberální demokracii až k nejrůznějším formám totality. A nejen to. Rozdílný stupeň optioversity je jednou z klíčových charakteristik pro rozdíl mezi městem a venkovem a odpovídá i na otázku rozdílného množství inovací, vznikajících v obou prostředích. V neposlední řadě si připomeňme proinovativní prostředí s vyšší optioversitou lokálních přechodů, ekotonů, a dobových transgresí.

Hranice a rozhraní

Kniha vídeňského filozofa Paula Konrada Liessmanna Chvála hranic: kritika politické rozlišovací schopnosti [7] upozorňuje na důležitost různých hranic, rozhraní a mezí životaschopnosti politických a společenských celků. Řada myšlenek o principech kulturní evoluce má své kořeny v evoluci biologické. V roce 1957 zazněla následující slova Petra Mitchella: O organismu nemohu uvažovat bez jeho okolí…Z formálního hlediska bychom měli obojí pokládat za rovnocenné subsystémy, mezi nimiž membrány či rozhraní zachovávají dynamický kontakt, který je odděluje i spojuje zároveň. Jde o svého druhu definici pojmu prostředí, kdy vše je součástí svého prostředí a nic není větší než své prostředí, které je uspořádáním nerovnováh. Jak organismy v doméně přírodní evoluce, tak organizace v kulturní evoluci, dělí prostředí právě na dvě části. Mitchellova teze říká mimo jiné, že to, na čem záleží, je právě membrána nebo rozhraní, přes které komunikují variabilní části prostředí.

Peter Mitchell věnoval problematice rozhraní mezi jednotlivými částmi prostředí podstatnou část své vědecké dráhy. V šedesátých letech vyslovil svou chemiosmotickou hypotézu, ve které šlo o to, že celý život na buněčné úrovni používá redoxní chemické reakce k vytvoření protonového gradientu napříč membránou. Díky tomuto gradientu, který představuje základní podobu komunikace mezi buňkou a jejím okolím, funguje život, díky němuž žijeme. Mitchellův model [9] se týká přednostně buněčné úrovně života, ale je aplikovatelný na celou řadu oblastí včetně kulturní evoluce a umožňuje každému z nás, klást si celou řadu velmi jednoduchých, ale důležitých otázek.

První otázka se týká uzavřenosti. Rozděluje rozhraní, na které jsme narazili, skutečně naše prostředí na dvě části…?!? Tvoří uzavřenou entitu s jejím vnitřním a vnějším prostředím…?!? Odpověď se zdá být triviální, ale není tomu tak vždy. Uzavřenost je kvalitativním předpokladem pro porozumění životaschopnosti. Někdy narazíme na situaci, jev nebo objekt, které se z hlediska uzavřenosti tváří velmi nepravděpodobně, ale musíme mít stále na paměti, že to může být dáno také tím, že nejsme schopni poznat, uvědomit si nebo pochopit komplexnost celého systému. Vlastní uzavřenost organismu je neoddělitelně spojena s uvědoměním si sama sebe neboli vědomím. Uzavřenost organizací je spojena s nejrůznějšími deklaracemi, které bychom měli být schopni pojmenovat nebo právně popsat, například zákonem o statní hranici.

Další otázkou je, zdali rozhraní, na které jsme narazili, patří entitě, která je nadána vědomím a vlastními zájmy, nebo nikoli. Komunikace s entitou bez vědomí a vlastních zájmů je kvalitativně odlišná oproti komunikaci s prostředím, které používá sebeuvědomění. V prvním případě jde pouze o možnost používat prostředí jako zdroj. Ve druhém případě však hrozí přímá konfrontace s jinými zájmy.

Otázka uzavřenosti je úzce spojena se skrytostí. „Fýsis kryptesthai fílei“ je řecké úsloví, o kterém byly za dva a půl tisíce let popsány tuny papyru, pergamenu či papíru a vytvořeny gigabity textů všeho druhu. Tato presokratická teze, která je připisovaná Hérakleitovi z Efesu, společně s jeho „panta rhei“ tvoří takřka nerozlučnou dvojici. Překladů obou řeckých zlomků jsou minimálně desítky, použijme například: „živé vychází potají“ a „vše plyne“. Pro zájemce o podrobnější pohled na otázku skrytosti odkazujeme na knihu Pierra Hadota Závoj Isidin s podtitulem Esej o dějinách ideje přírody [8].

Skrytost je spojena s autenticitou, která je úzce propojena s autonomií a tím i životaschopností. Je namístě poznámka, že dnes je jednou z klíčových představ o jedině správném světě právě otevřenost. Jde o pseudohodnotu vzniklou v rámci kulturní evoluce především západní civilizace, která nemá oporu v reálném světě.

Otevřenost, průhlednost, průsvitnost neboli transparentnost jsou v reálném světě spíše symbolem smrti a zániku všeho živého. Transparentní mohou být snad jenom náramkové hodinky a jiné mechanismy vytvořené člověkem. Nic skutečně autentického a tvůrčího nemůže být transparentní. Usilování o společenskou transparentnost je ve skutečnosti usilováním o zničení její autenticity. Uzavřenost ovšem neznamená izolovanost. Naopak, životaschopnost závisí na různých podobách komunikace, kterou je možné přes rozhraní vést. Tato komunikace má jediný účel a tou je harmonizace prostředí ve vnějším i vnitřním okolí rozhraní a samozřejmě v rozhraní samotném.

Závěr

Příčina je skrytá. Důsledek je však všem viditelný…

(Publius Ovidius Naso)

Jak bylo v textu mnohokráte zdůrazněno, důležitou charakteristikou prostředí je jeho variabilita. Tři prostředí, tedy prostředí vnější, prostředí rozhraní a prostředí vnitřní, samozřejmě nejsou navzájem bez společných částí, protože by docházelo k jejich nežádoucí izolaci. Stejně tak nemohou být tato tři prostředí navzájem příliš podobná, protože by tento stav směřoval k něčemu, co by se dalo nazvat termodynamickou smrtí, při které se vzájemná variabilita blíží nule. Mezi identickými prostředími může komunikace probíhat jen velmi omezeně, protože předpokladem této komunikace jsou nerovnováhy jako zdroje nejrůznějších toků, včetně materiálních, informačních a energetických.

Při našich úvahách o životaschopnosti se nemůžeme vyhnout tomu, že na životaschopnost nahlížíme z různých uhlů pohledu, v různých kontextech a v různých měřítcích. Výsledkem takového přístupu je poznání, že životaschopnost má fraktální charakter. Na každé své úrovni je závislá na variabilitě různých prostředí, na podobě uzavřenosti jednotlivých rozhraní a na komunikaci, která mezi těmito prostředími může probíhat.

Zvykněme si, že zdravý rozum nás může podržet v mnoha životních situacích, ale na všechno nestačí. Musíme být připraveni na situace, že nefunguje, co má podle zdravého rozumu evidentně fungovat. Krásným příkladem jsou nejrůznější paradoxy, o které není v našem světě nouze. Například ten Braessův[7]nás vyvádí z omylu, že stavba nové dopravní infrastruktury vždy nutně vede k urychlení dopravního proudu. Někdy může být efekt úplně opačný a je třeba nové dopravní cesty zavřít, aby se dopravní situace zlepšila.

Jistě mohou existovat jiné přístupy, argumenty a na nich postavené další modely. Náš přístup se snaží o jednoduchost, obecnost a použitelnost při posuzování životaschopnosti nejen živých organismů, ale především různých organizací vytvořených člověkem. Schopnosti a dovednosti posoudit stav a vývoj životaschopnosti v našem prostředí včetně životaschopnosti sebe sama, jsou pro úspěšné přežití organismu nebo trvání a fungování organizace klíčová. V konečném důsledku je komplexním vyjádřením životaschopnosti konkrétního jednotlivce, druhu nebo skupiny doba trvání. Poznání minimální soudržnosti všech atributů životaschopnosti včetně jejich dynamiky v multidimenzionálním prostoru [13] umožňuje aktivně snižovat pravděpodobnost zániku organismů či organizací nebo dokonce zvyšovat pravděpodobnost jejich rozkvětu.

Sebelepší text, ať již vědecký nebo umělecký, týkající naší existence, nemůže nahradit žití samotné, včetně našeho prožívání a životem získaných zkušeností, které jsou ze své podstaty nesdělitelné. Z pohádek známe rčení: To se nedá ani slovem vypovědět, a ani perem vypsat. Na čem všem záleží naše žití a životaschopnost musíme objevovat a prozkoumávat především životní praxí. Na druhou stranu, trocha teorie nikoho nezabije a rozhodně neuškodí o tomto tématu více přemýšlet a uvědomovat si různé pohledy na problematiku životaschopnosti. Neboli, nebe přeje připraveným a štěstěna odvážným.

Teoreticky i prakticky je dobré se připravovat na nejrůznější situace a nebát se něčeho nového. J. F. Kennedy to vyjádřil slovy: „Změna je zákonem života. Ti, kdož se dívají pouze na minulost a přítomnost, zcela určitě zmeškají budoucnost.“ Je proto nutno nové situace neustále zkoušet a zdokonalovat se vlastními chybami a omyly. Nejúspěšnější lidé v životě byli často ti, kteří něco zkoušeli a neuspěli, zkoušeli a zase neuspěli. Ale ve své snaze nikdy nepřestali.

Úspěch znamená, že hledáme nové nápady a zkoušíme nové věci. Když zkoušíme něco nového, měli bychom to dělat v takovém měřítku, abychom mohli případný neúspěch přežít. Učme se ze svých chyb za pochodu.Neúspěch je cenný jen do té míry, do jaké zlepšuje budoucnost a posiluje naši víru a naději v úspěch. Co nás nezabije, to nás posiluje. Nikde není dáno, jak velká chyba nebo omyl jsou ty fatální. Řečeno slovy dramatika Samuela Becketta: „Zkusil jsi to. Nepodařilo se. Zkus to znovu. Znovu selžeš. Selži lépe.“

Ani ten největší objev nebo dokonce nové paradigma nemůže nic změnit na tom, že si potřebujeme v každém okamžiku poradit s nejrůznějšími životními situacemi. To bohužel nejde pomocí slov, ale prostřednictvím činů. Kdysi někdo moudrý to shrnul do rčení: „Viděli jste rolníka, aby zasadil a sklidil pomocí slov. Ne, velké věci se dějí potichu a beze slov“.

Všichni máme společné dvě události, byli jsme zrozeni a zemřeme. Ten skoro zanedbatelný okamžik mezi tím patří pouze nám a našemu žití.Řečeno slovy Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Nebo slovy Marka Twaina: „Neodpoutávej se od svých snů. Zmizí-li, budeš stále existovat, ale přestaneš žít.“

Žijme proto naplno, sdílejme krásy všedních i nevšedních okamžiků s odvahou, vírou a nadějí pro sebe i pro druhé. Latinské sibi et posteris, znamená sice sobě a budoucím, ale v širším významu můžeme hovořit o blízkých napříč prostorem i časem. Přátelství a lásku k lidem nikdo nesdělí, pokud ji nemá v sobě, aneb ne pouze cesta, ne pouze její cíl, ale komunikující a spolupracující spolucestující.

Přežijme a užijme si společně dnešní den a vytrvejme v tom až do konce…

Reference

[1] Svítek M., Žák L.: Za zrcadlem, 2021

https://www.researchgate.net/publication/356814526_Behind_the_Mirror_Za_zrcadlem

[2] Pross A.: What is life? How Chemistry becomes Biology, Oxford Landmark Science, 2016.

[3] Al-Khalili J., McFadden J.: Život na hraně, Vyšehrad, 2019.

[4] Penrose R.: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta, 1999.

[5] Olšovský J.: Slovník filosofických pojmů současnosti, Vyšehrad, 2018.

[6] Bateson G.: Mysl a příroda-nezbytná jednota, Malvern, 2006.

[7] Liessmann K.: Chvála hranic: kritika politické rozlišovací schopnosti, Academia, 2014.

[8] Hadot P.: Závoj Isidin: Proměny pojmu přírody, Vyšehrad, 2010.

[9] Lane N.: Záhada života: Proč je takový, jaký je, Argo / Dokořán, 2022.