Žák Ladislav: Kdo nedával pozor na základce…
Praha 8. dubna 2024
Je to nedávno, co se objevil na internetu rozhovor Danem Bártou. Na otázku, která se týkala podoby starého a nového světa mimo jiné uvedl:
Kdo včera nedával pozor na základce, ten je dnes ztracen ve vlnobití šumu, už jen tak nepropluje, už se jen nesveze, jako to šlo dřív, kdepak. Zešílí v bídě…
… a o pár řádků níže citoval Stanislava Lema:
Už dlouho se ví, že to takhle dál nejde, ale ono to kupodivu pořád ještě jde…
Skoro synchronně se v médiích objevily výsledky průzkumu čtenářské gramotnosti provedeného Českou školní inspekcí. V textech o jeho výsledcích se mimo jiné píše:
Ani základní úrovně čtenářské gramotnosti nedosahuje podle školní inspekce téměř čtvrtina páťáků. U žáků devátých tříd základních škol se jedná o 17 procent, u žáků druhých ročníků středních škol je to asi pětina. Vyplývá to ze zprávy České školní inspekce, která se problematice věnovala v minulém školním roce. Testování se zaměřilo například na schopnosti žáků pochopit záměr autora, vyhledat informace a rozhodnout, zda je text důvěryhodný. Necelá třetina žáků testovaných ročníků v základních školách dosáhla minimální úrovně čtenářské gramotnosti, u žáků druhých ročníků středních škol to bylo 29 procent. Zjištění jsou podle inspekce nepříznivá i proto, že porozumění textu a schopnost umět s ním pracovat je důležitá nejen pro studijní úspěchy, ale i pro uplatnění na pracovním trhu. Ve všech testovaných ročnících mají nedostatečnou úroveň častěji chlapci než dívky, zároveň dosahují slabších výsledků žáci z horšího socioekonomického zázemí, tedy třeba z chudších a méně vzdělaných rodin. Vliv rodinného zázemí na výsledky žáků v českých školách ukazuje více analýz inspekce, poukazují na ně i mezinárodní průzkumy…
Člověk, který má průměrné vzdělaní, alespoň zbytkový pud sebezáchovy a nekouká mu parte z kapsy, by si měl s hrůzou uvědomit, že se na něj a celou společnost řítí opravdu, ale opravdu velký problém. Když si k tom přičte skutečnost, že nikoliv zanedbatelná část mladých lidí mezi 20 a 30 lety věku ani nestuduje ani nepracuje a nehodlá na tom nic měnit, pak mu to obraz budoucnosti určitě nezlepší.
Ale tohle naše politiky nezajímá. Jejich starostí je, zda Jaroslav Bašta nemá vrátit náhrady nebo zda Cyril Svoboda je ještě vůbec lidovec, když promluvil do jakéhosi serveru Voice of Europe, který byl vládou z čista jasna prohlášen za proruský. Podobné kádrují údajně proruského slovenského zvoleného prezidenta a srovnávají Českou republiku s Protektorátem a Slovensko se Slovenským štátom. Ani učitele to zjevně netrápí. Pro ně je důležitější systematicky a na hranici vydírání rodičů usilovat o vyšší platy, nehledě na katastrofální výsledky jejich práce.
Ministerstvo přichází s jakousi asi tak desátou reformou školních rámcových plánů, aniž by z nesourodého blábolu páně ministrova bylo patrné, o co mu vlastně jde. I člověku ducha poněkud mdlého je jasné, že ke vzdělávacímu procesu by měla znovu přistoupit výchova, která od něj byla oddělena v nových, jistě lepších časech. Výchova k úctě k druhým, k odlišným názorům, jejich nositelům, ke schopnosti komunikovat, koordinovat a kooperovat s druhými. Výchova ke schopnosti řešit spory nenásilně, umět se dohodnou a ze sporu něco společně získat. Výchova k obyčejné lidskosti, jak psal Karel Čapek, k člověčenství.
Pokud jde o vzdělání, pak by mělo být jednoznačně zaměřeno na schopnost a dovednost neustále se učit nové věci. Nikoliv učit se, učit se, učit se do zblbnutí a po malé přestávce nanovo, ale jenom učit se učit nové věci, pochopit dopad inovací a zvládat nové technologie po celý život. To musí být těžiště úsilí učitelů a včera bylo pozdě. U nás ovšem schází odvaha cokoliv rozumného udělat a spíše se zaměřujeme na to, aby se rodilo více dětí, aniž by zaznělo že nevzdělaných blbců mohou být příslovečné milióny, ale společnosti a jejímu fungování to způsobí jenom násobně větší problém, než jaký máme dnes. Platí zde ono příslovečné, že dnešní problémy nejsou ničím proti těm, které přijdou, když ty dnešní nebudeme řešit…
Závěrem bych jenom rád připomněl, že politici mají velký problém s tím, jak naznačit lidem, že by se měli začít podílet na obranyschopnosti země. Bojí se toho, že lidi znepokojí, že budou označeni za šiřitele strachu a válečné štváče. Obranyschopnost naší země se blíží nule, protože nejde o to, kolik dáváme na vojenský rozpočet, kolik nakoupíme jakých zbraní a kolik peněz při tom rozkrademe. Jde o to, kolik lidí bude v případě konfliktu schopno nebo dokonce ochotno zemi a své blízké bránit. A nejen to, kolik z nás je schopno čelit třicet let po faktickém rozpuštění vojsk a celého systému Civilní obrany čelit různým katastrofám.
Zavedení civilní obrany nebo ochrany do školních osnov je vnímáno jako návrat totality. Ani válka, která zuří ve vzdálenosti v řádu tisíce kilometrů od nás už více než dva roky, nepřiměla politiky k ničemu, co by posílilo obranyschopnost země a jejího obyvatelstva. Mimo školy by se mohla obnovit spolupráce s AČR, PČR a HZS, která by měl širší společenský dosah než dnešní Aktivní zálohy. Péče o partnerství v NATO nestačí. Například Finové dokázali připravit stavbu tří stovek střelnic pro výcvik obyvatelstva. Budou jich mít tisíc, což je polovina stavu z přelomu tisíciletí…
Nejde o to lidi strašit, jde o to jasně lidem říct, že když se nebudeme učit se učit nové dovednosti, nejen ty obecné, ale i ty konkrétní pro resilienci, obranyschopnost a životaschopnost země i lidí samotných, tak ti z nás, co se učit nebudou, nezešílí v bídě, ti prostě zahynou první…