Žák Ladislav: Válka a mír…

Praha 26. března 2024

Tahle dvě slova nejsou jenom slovním spojením připomínajícím titul světoznámého literárního díla… Jsou, kam až lidská paměť sahá, obsahem celé řady diskusí, které jsou vedeny, bohužel, spíše v duchu vzájemné agrese nejen vůči odlišným názorům, ale co je horší, i vůči jejich nositelům. Když se díváme kolem sebe na vzájemné výpady všech těch chciválků a chcimírů, uvědomujeme si tu úžasnou bídu mysli, jak se říkávalo, Biafru ducha, která se kolem nás rozprostírá. Válka a mír nejsou diskrétní pojmy, nevztahuje se na ně pravidlo vyloučeného třetího, mají širokou a rozmanitou šedou zónu. Jsou si podobnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Válka i mír jsou projevem základního stavu společnosti, společenského pohybu, jehož podstatou je boj a spor, který je otcem všeho, jak před půl třetím tisíciletím napsal Hérakleitos z Efesu. Klid znamená smrt, konec, zánik všeho…

Přiznám se, že jsem chtěl něco chytrého a snad i moudrého napsat, ale pak jsem si vzpomněl na dva citáty od dvou opravdových mistrů pera, kteří se na rozdíl od mnoha jiných mistrů pera účastnili válečných událostí na obou březích La Manche.  

Tím prvním je Winston Churchill ve svém druhém válečném projevu 4. června 1940…  

A i když veliké lány Evropy a četné staré a slavné státy upadly nebo snad ještě upadnou v moc gestapa a celého toho krásného ústrojí nacistické vlády, my necouvneme a neselžeme. Naše úsilí neustane ani neochabne. Půjdeme až do konce, budeme se bít ve Francii, budeme se bít na mořích a oceánech, budeme se bít s rostoucí důvěrou a s rostoucí silou stále ve vzduchu, budeme hájit svůj ostrov, budiž cena jakákoli, budeme se bít na březích, budeme se bít na přistávacích plážích, budeme se bít na polích a v ulicích, budeme se bít na návrších; nikdy se nevzdáme, a i když, v což ani na chvíli nevěřím, byl by tento ostrov nebo veliká jeho část podmaněny a kdyby hladověl, pak naše říše za moři, ozbrojená a chráněná britským válečným loďstvem, by pokračovala v zápase, až z vůle boží vystoupí Nový svět v celé své moci a mohutnosti na záchranu a osvobození světa Starého.

Druhým je Antoine de Saint-Exupéry, který v té době létal jako válečný pilot nad skoro porobenou Francií. Citát je z povídky Válečný pilot…

Je jeden základní zákon: Nelze naráz změnit poražené vítěze. Mluví-li se o armádě, která nejprve ustupuje a pak vzdoruje. jde tu jen o zjednodušené vyjádření, neboť jednotky, které ustoupily a které teď svádějí boj, nejsou tytéž. Armáda, která ustupovala, už nebyla armádou. Ne že by ti muži nebyli hodni vítězství, ale proto, že ústup zpřetrhá všechna pouta, hmotná i duchovní, která lidi navzájem poutala. Ten souhrn vojáků, které nechají prosáknout do zázemí, se nahradí čerstvými zálohami, jež tvoří organický celek. Ty zastaví nepřítele. Pokud jde o prchající jednotky, posbírají se a uhněte se z nich nová armáda. Nejsou-li však žádné zálohy, které by bylo možno vrhnout do boje, nedá se první ústup napravit.

Jen vítězství váže. Porážka nejen že odděluje člověka od lidí, ale odděluje ho i od sebe samého. Jestliže uprchlíci nenaříkají nad Francií, která se hroutí, tedy jen proto, že jsou poraženi. Jen proto, že Francie je poražena, ne kolem nich, ale v nich. Naříkat nad Francií by už znamenalo být vítězem.

Takřka všem, těm, kdo ještě vzdorují, jako těm, kdo už nevzdorují, se tvář poražené Francie ukáže až později, v hodinách ticha. Každý se dnes vyčerpává nějakou všední drobností, která se vzpouzí nebo hroutí, porouchaným kamiónem, ucpanou silnicí, zadřenou páčkou plynu, nesmyslným úkolem. Známkou zhroucení je, že úkol se stal nesmyslným. Stal se totiž nesmyslným sám čin, který se staví proti zhroucení. Neboť všechno je teď rozpolceno samo v sobě. Nenaříkejme nad porážkou jako celkem, ale nad jednotlivým předmětem, za nějž máme odpovědnost, který jediný je hmatatelný a který se porouchal, Hroutící se Francie je už jen jediná záplava částic, z nichž žádná nemá tvář; ani tento let, ani ten kamión, ani ta silnice, ani ty zatracené páky plynu.

Porážka je zajisté smutné divadlo. Nízcí lidé v ní odhalí svou nízkost. Plenitelé se projeví jako plenitelé. Všechny instituce se zhroutí. Jednotky mají už po krk hnusu a plahočení a rozpadávají se v absurdnu. Všechny tyto důsledky porážka v sobě zahrnuje jako mor morovou hlízu. Ale kdyby auto rozdrtilo tu, kterou jste milovali, kritizovali byste ji, že je ošklivá?

To zdání viny, které propůjčuje obětem, to je skutečná nespravedlnost porážky. Jak by v porážce mohly být oběti, přísné plnění povinností, tvrdost k sobě, bdělost, když Bůh, jenž rozhoduje o osudu bojů, na ně nebral zřetel? Jak by v ní mohlo být vidět lásku? Porážka ukazuje bezmocné velitele, zhroucené lidi, pasivní davy. Často tu opravdu byla lhostejnost, ale dokazuje taková lhostejnost sama o sobě něco? Stačilo, aby proskočila zpráva o obratu Rusů nebo o americkém zásahu, a hned to změnilo lidi. Hned je to spojilo ve společné naději. Taková zvěst pokaždé všechno vyčistila jako závan mořského větru. Není správné soudit Francii podle projevů zhroucení,

Francii je třeba soudit podle její ochoty k oběti. Francie přijala válku proti pravdě logiků. Říkali nám: „Němců je osmdesát miliónů. Nemůžeme za rok vytvořit těch čtyřicet miliónů Francouzů, kteří nám chybějí. Nemůžeme změnit naši obilnou zem v uhelnou. Nemůžeme doufat v pomoc Spojených států. Proč by nám zálusk Němců na Gdaňsk měl vnutit povinnost ne zachránit Gdaňsk, to je nemožné, ale spáchat sebevraždu, abychom se vyhnuli hanbě? Co je na tom hanebného mít zem, která vytváří více obilí než strojů, a stát tu jeden proti dvěma? Proč by měla ta hanba Padnout na nás a ne na svět?” .Měli pravdu. Válka pro nás znamenala zhroucení. Ale bylo tedy nutné, aby Francie odmítla válku, měla-li si ušetřit porážku? Nevěřím tomu Francie se instinktivně cítila stejně, a proto ji takové výstrahy neodvrátily od této války. Duch u nás převládl nad rozumem.

Život vždycky smete formulky. Porážka se možná přes svou ohavnost ukáže jako jediná cesta k obrodě. Vím dobře, že musíme odsoudit k záhubě jedno semínko, má-li vyrůst strom. Přijde-li první čin odporu příliš pozdě, je vždycky ztrátový. Ale je probuzením odporu. Snad z něho vyroste strom jako ze semínka.

Francie sehrála svou úlohu. Znamenalo to pro ni nabídnout se k rozdrcení, neboť svět smlouval, místo aby spolupracoval nebo bojoval, a vidět, jak ji potichu na čas pohřbívají. Když se jde do útoku, musí být nutně v čele lidé. Ti skoro vždy zahynou. Ale je nutno, aby první padli, má-li vůbec dojít k útoku.

To také byla úloha, která u nás převažovala, protože jsme se bez iluzí smířili s tím, že postavíme jednoho vojáka proti třem a naše rolníky proti dělníkům! Odmítám, aby nás soudili podle ohavnosti porážky! Budeme toho, kdo podstupuje nebezpečí, že uhoří za letu, soudit podle jeho spálenin?

Také on ztratí krásu…

Nebudu ty úryvky mistrů pera komentovat, nebudu laskavým čtenářům popisovat své interpretace a možné konotace s dnešní dobou. Ponechávám na každém, ať si je vytvoří sám, pokud o to bude mít zájem. Snad by bylo jenom dobré, kdybychom před tím, než se halasně vyslovíme k takovým závažným otázkám jakými je vztah války a míru v obecné i konkrétní rovině, vzali v úvahu názory těch, kterých se bezprostředně týkají…