Ladislava Chateau: Patrná ztráta věrohodnosti

Praha 16. března 2024

 Eli Beneš, Nepatrná ztráta osamělosti, Akropolis 2023, 507 str. 

V loňském roce vydalo nakladatelství Akropolis literární debut Eliho Beneše, rozsáhlý román Nepatrná ztráta osamělosti. Už sama obálka, černá pevná vazba s nablýskaným titulem, je nepřehlédnutelná. Skromnější grafická úprava by však lépe odpovídala obsahu. Už proto, že příběh se odehrává těsně po skončení druhé světové války a autor se v něm vrací k židovskému tématu. Literární postavy jsou převážně mladí lidé, přeživší koncentráky, lágry i bitvy druhé světové války. Hlavním protagonistou je Petr Stein, chlapec židovského původu, který byl spolu se svojí rodinou zavlečen do Auschwitzu. Po strastiplné cestě, vyhladovělý a vyčerpaný se vrací do rodné Prahy. Navrátilec, podobně jako mnoho jiných, se potýká s velkým zklamáním a nezdary. Byt, kde Steinova rodina původně žila, obsadil už jiný nájemník. Petr denně vysedává na nádraží a marně čeká na návrat ztracených rodičů. Nikdo se nevrací.  Vše je o to bolestnější, že jarní Praha jásá, oslavuje vítězný konec války, zatímco on nenachází pevný bod, je sklíčený, nejistý a depresivní. Nerozumí lidem, se kterými se setkává, svět mu připadá cizí, zmatený a vzdálený.  Petr Stein je cizincem ve vlastní zemi.    

Autor románu je zároveň i vypravěčem příběhu, ke čtenáři často promlouvá v ich formě. Děj se odvíjí ve dvou rovinách, Petr Stein vypravuje děj minulý i současný, promítá si svoji nedávnou chmurnou minulost do své přítomnosti, obě roviny se v knize prolínají. Stejně jako on trpí i jiní z jeho okolí, čím však byli všichni ještě nedávno blíže smrti, tím silněji nyní touží po návratu do normálního života. Minulost je pronásleduje, ale zároveň už musí řešit i svoji budoucnost. Válka přece zmařila jejich původní plány i naděje.

Beneš ve svém románu navozuje atmosféru poválečných poměrů právě z pohledu této mladé generace, která obtížně hledá porozumění a společnou řeč. Čas ale běží, vznikají nové citové vazby, nová přátelství. Petr se seznámí s Ilse, drobnou štíhlou atletkou, která mu sotva dosahovala pod bradu. A která našla dočasný útulek v Lublaňské ulici, bývalém sirotčinci pro židovské děti. Ve vzájemném cituplném vzplanutí je přece jen minulost za ostnatým drátem pronásleduje méně. Románové postavy navzdory surovým ranám a ponížení pomalu vstřebávají minulé přítomným, touží po lásce a po důvěrném sblížení. Ne každému se to podaří, jedna z postav dobrovolně ukončí svůj život, jiná se uzavře do vlastního světa, jiní emigrují.  

Autor ve své knize vytvořil četné dialogy, které mladí lidé mezi sebou vedli nebo mohli vést a v nichž postupně vyvstávala jejich minulost, osudy a charaktery. Atmosféru poválečné Prahy reflektuje Beneš jejich promluvou a tématy, kterými žili ve svých provizorních bytech, ubytovnách i jinde. A tady je autor nápadně nevěrohodný. Čau je v roce 1945 anachronismus, oblíbené pozdravy této generace zněly těpéro, těpic i tě vidím, nádhero…, být grogy je totéž, člověk byl tehdy vyřízenej, byl v koncích atd. atp.; hezká holka, žena nebyla ještě kočka, ale fešanda, štramanda, hezká žába, šťabajzna i kost. I debil je pozdějšího střihu, nejčastěji znělo a zní dodnes ty vole. Značné pochybnosti vyvolává v textu nadužívaný výraz šukat. Zatímco co tys šukal, já se modlil. „Nešukal jsem“. „Jo“, přitakala, „teda ne. Nemůžeme.“ „Šukat“.“ „Šukat,“ opakovala po mně… Ve zmíněné době to slovo v češtině odkazovalo k drobným domácím pracem či těkání v malém prostoru, než k souloži. Nejčastější zhrublé výrazy se sexuálním obsahem zněly sklátit, vojet, obtáhnout, píchat, dokonce i dát někomu. Slova a obraty mají magickou funkci, jsou výmluvné, dokážou nejlépe postihnout dobu a její esprit, dokonce i svého autora. A ten, když na několika místech důkladně popisuje sexuální zážitky a praktiky, mohl jít – řekněme – více s dobou, ve které se jeho příběh odehrává.  Shakespearovi hrdinové nemusí samozřejmě mluvit jako jejich autor, ale s dobou po druhé světové válce je to jinak, její pamětníci jsou našimi rodiči, prarodiči, přáteli. Nejde tedy o  dobu až tak historicky vzdálenou, abychom ji nemuseli alespoň trochu respektovat, ať se nám to líbí, nebo ne!    

Nevěrohodně zní i výrok o rudoarmějcích, kteří rabují, o Rusech a hodinkách ve smyslu, že Rusové kradou hodinky, zvláště přežili-li mluvčí koncentrák osvobozený Sověty… Ani postesk na str. 256, že mluvčí není zrovna fanda do sovětských filmů, nezní ze stejného důvodu přesvědčivě, odkazuje spíše k době po únoru 1948, do té doby nebyla kina zahlcena sovětskou filmovou produkcí. Podobné výroky neodpovídají bezprostřední poválečné realitě. A svojí banalitou spíš unavují.  Obdiv k Rudé armádě a ke Spojencům byl krátce po osvobození zcela bezmezný, a nejen u přeživších židovského původu. A zdaleka nejen v Československu, ale ve všech osvobozených zemích; mnoho přeživších židovského původu věřilo, že nový komunistický systém už nikdy antisemitismus nedopustí.   

Věcí zkreslujících tuto dobu je v knize více, jmenuji jen namátkou během předfilmu – dávali Aktuality-lidi vesele a nahlas švitořili (str. 101), ale v roce 1945 běžel Týden ve filmu a následujícího roku ho na stříbrném plátně vystřídaly Československé filmové noviny, netrvaly dlouho, skončily v roce 1953. Na straně 113, když Petr Stein prošvihl první rozhlasové vysílání o pohřešovaných, nemohl přeladit na Dvojku, kde hrál symfonický orchestr k památce Lidic. Rozhlasová stanice, později Dvojka zahájila vysílání až 10. března 1952, kdy vznikl Národní okruh Praha. Pravidelná rozhlasová relace na ČsRo, pomoc repatriačním akcím a osvobozeným vězňům, začala ale vysílat hned 10. května 1945 (Od mikrofonu k posluchačům, z osmi desetiletí českého rozhlasu, kolektiv autorů, pod vedením Evy Ješutové, vydal Český rozhlas 2003). V roce 1952 – jak plyne z románu – byl hlavní hrdina už dávno v Izraeli… Petr Stein přece opustil Československo a za dramatických okolností se vydal do Palestiny, kde se setkal se svojí láskou Ilse Pollakovou…

Ondřej Horák si na stránkách Lidových novin v sobotní příloze Orientace ze dne 7. září 2023 položil otázku, zda generace, která válku nezažila, může vůbec ještě nabídnout umělecký pohled, jenž bude ještě přínosný. Zároveň v souvislosti s Nepatrnou ztrátou osamělosti Eli Beneše vyslovuje domněnku, že jde o kompoziční a stylistickou extravaganci. Nelze nesouhlasit. Nelze se ubránit dojmu, že románový debut Eliho Beneše přináší obraz  navrátilců z pekla druhé světové války jen jako převyprávění z druhé ruky, a navíc místy skutečně působí jako patrná ztráta věrohodnosti.

Pracovní chvat? Uspěchanost? Jisté je, že autorovi nelze upřít vypravěčskou obratnost, některé scény zachytil čtivě, patrně nejzdařilejší je poslední část, která vypráví o jeho obtížné cestě do Palestiny. Celý zmáčený jsem se plazil po čtyřech na písečnou pláž. Tak jsem v Palestině, šalom, pozdravil jsem, zatím je tu mokro a temno, snad to tu bude lepší, jak jsem si svůj příjezd vůbec představoval? Vlastně ani nevím.

Ať už je to jakkoli, Nepatrná ztráta osamělosti rozhodně není nejlepší česky psaná próza o holocaustu, jak čtu na sociálních sítích. Toto tvrzení spíše napovídá, že autor počítal s tím, že  znalost díla Arnošta Lustiga, Oty Pavla, Františka R. Krause, Ericha Kulky, Jiřího Weila a Norberta Frýda upadla už v zapomnění… 

 Foto: Václav Mašinda