Ladislava Chateau: Po stopách arcibiskupa Kohna
Praha 2. února 2024
Jiří Kamen, Splín arcibiskupa Kohna, Argo, 2023
Snad každý čtenář a posluchač rozhlasu se už setkal se jménem prozaika Jiřího Kamene, dlouholetým redaktorem rozhlasové stanice Vltava a nositelem ceny Novinářská křepelka. Zájem odborné literární kritiky a čtenářský ohlas získal už svým prvním životopisným románem Toulavý kůň, o osudu malíře a divadelníka Emila Artura Longena (1982), velkou pozornost vzbudil i jeho Hugo (2004), příběh kontroverzního básníka Sonnenscheina (2004) a jeho knížka Báječný svět hub (2017) figuruje dokonce v přehledu TOP 20 nejlepších titulů non-fiction literatury za posledních deset let.
Loni na sebe Jiří Kamen opět upozornil, vyšel jeho zatím poslední román Splín arcibiskupa Kohna, působivými černobílými ilustracemi doprovodil Jan Macúch. Pro úplnost hned dodávám, že na obálce není Kohnův portrét, ale podoba Lva XIII., dvě stě padesátého šestého papeže katolické církve.
Hlavní postavou románu je Petr Kříž, novinář ve středním věku, který nepochybně nese autobiografické rysy svého autora. Přicestoval do Izraele na pozvání Hanuše Weigla, českého Žida, který se už před mnoha lety usadil v Palestině. Kříž a Weigl se setkávají poprvé. A právě jeho izraelský přítel je tím, kdo inspiruje Petra Kříže, aby se vydal po stopách olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna, jehož dědeček Jákob už kdysi konvertoval ke katolictví. Kohn studoval nejprve ve Strážnici, maturoval v Kroměříži, a v Olomouci vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře. Odjakživa vynikal, řečeno dnešními slovy, manažerskými schopnostmi; zajímal se o umění i charitu, a byl i štědrým mecenášem. Důvodem, proč jeho dědeček konvertoval ke katolictví, byl patrně tehdejší zákon, který měl regulovat počet židovských rodin v habsburské monarchii. V Olomouci se však roku 1893 stalo něco dosud zcela nevídaného: 8. listopadu 1893 olomoucká kapitula Theodora Kohna, nešlechtice, Čecha židovského původu, zvolila arcibiskupem. Weigl, kterého už dlouho ta kauza zajímá, hned Křížovi sděluje, že oKohna se zajímají i dnešní rabíni a často o něm píší ičasopisy.
Román Jiřího Kamene se odvíjí v několika rovinách, historické údaje a události jsou většinou obsahem kapitol s názvem Hráči,zatímco kapitoly tučně vytištěné a s názvem Pátrači jsou věnovány Petru Křížovi a jeho výzkumu, odkrývání málo známých i zcela neznámých okolností života záhadného Theodora Kohna. Uvedené kapitoly se vzájemně prolínají a střídají. Autorovi se podařilo – přes hlubokou propast času – podrobně a beze spěchu vypovědět o Kohnovi patrně vše v mezích možného. Jeho osobnost líčí tak, jak se mu jeví. Jiří Kamen má lehkou ruku, jeho díla bývají svérázná, nepostrádají humor ani smysl pro absurditu. Od samého počátku má čtenář pocit napětí, pocit, že v příběhu něco nesedí, že je v něm skryto jakési tajemství, předtucha, možná manipulace s fakty a důkazy!? A má pravdu, kniha je napínavá, téměř na každé stránce se čtenář setká s nějakým tajemným absurdním detailem. Kamen však umí překvapit a často vzápětí vše rozuzlí zcela všedně.
Kromě toho i tentokrát projevil Jiří Kamen velkou schopnost empatie, vyjádřil mučivé Kohnovy strasti a úzkosti pod stálým politickým tlakem, není divu, stál na jednom z nejvyšších postů katolické hierarchie. V románu Splín arcibiskupa Kohna jeho autor zdaleka nepátrá jen po historických faktech jeho života, ale usilovně hledá i hluboko skryté pravdy, důvody a emoce, které jeho protagonistu trýzní a postupně ovlivňují i jeho chování. Není vyloučeno, jak Kamen místy nepřímo naznačuje, že arcibiskup trpěl silným pocitem převahy, ale i velkou úzkostí. Nakonec se stal povýšeneckým a nedůvěřivým. A čím dál častěji propadal melancholické sklíčenosti, splínu. Na jednom místě si hlavní hrdina Petr Kříž klade otázku, proč a od kdy začal Kohn chodit ozbrojený, a v nejrůznějších převlecích rychle přejížděl z místa na místo?! Arcibiskup, který musí ustavičně čelit politickým intrikám a nepřátelství vídeňského dvora, stále více chybuje. A to posiluje jeho nepřátele i kritiky. Kamen má nepochybně pravdu, když nechá svého hrdinu Kříže konstatovat: Kohn patřil do té skupiny lidí, kteří na cestě vzhůru nechybují, ale když se jejich vzestup zastaví, znejistí a chybovat začnou. Umí dosáhnout vrcholu, ale udržet ho, to už je nad jejich síly. Autor tak připomněl dávnou známo pravdu, že člověk často zapomíná, že co se jednou osvědčilo jako dobré, nemusí zůstat dobré stále a navěky. Konh ve své psyché patrně ještě dlouho pokračoval v dřívějším zaměření, a to se mu stalo osudným.
Události nezadržitelně spěly ke smutnému konci, jemuž mohl zabránit jen arcibiskup Kohn, kdyby ovšem včas pochopil a uvědomil si své chyby. Mohl se ještě s Římem dohodnout, že vše napraví. Jenže arcibiskup odmítl, nebyl s to náležitého pokání a už vůbec nechtěl slibovat Římu, že se polepší. A tak začala Vídeň hledat pro Olomouc jiného pastýře,jak se v knize dočteme. Bývalý olomoucký arcibiskup zemřel 3. prosince 1915. Ve své poslední vůli odkázal velkou část svého jmění na zřízení univerzity v Olomouci. A pro úplnost Jiří Kamen ještě uvádí, že Kohn neuvažoval o okamžitém zřízení univerzity, částka zhruba 1 600 000 K měla být úročena a zvýšena o příspěvky a dary církve a měšťanstva. K praktickým krokům se mělo přistoupit později.
V románu vystupuje velice mnoho dalších známých i méně známých postav a konsekvencí, o kterých by rozhodně stálo zato se zmínit podrobněji, jmenuji jen namátkou ministra školství Habrmana, F. X. Šaldu, Růženu Svobodovou, J. S. Machara, jeho nepřiznanou dceru Evu Ebertovou a mnoho dalších. Všichni, byť i nepřímo s příběhem arcibiskupa Kohna nějak souviseli. Nebo souviset mohli!? Tolik odboček by byl už ale jiný text.
A podobně jako příběh arcibiskupa Kohna končí záhadně i román Jiřího Kamene, přesněji literární příběh Jiřího Kříže. Jednoho dne se na Seznamu objeví zpráva, která zvláště v dnešních dnech zní skoro přízračně, že izraelská policie zatkla občana s českým a švýcarským občanstvím Petra K., který pobýval v lázních na břehu Mrtvého moře. Petr K. byl dopoledne před třemi dny monitorován na jordánském břehu. Obědval týž den ve svém hotelu v Izraeli. Jeho pas ovšem ležel po celou dobu v hotelové recepci. Izraelská policie zjišťuje, jak se dotyčný dostal přes moře do Jordánska a zpět. Zřejmě použil dosud neznámé vznášedlo.
Jedno je jisté, Jiří Kamen v závěru své knihy Splín arcibiskupa Kohna naznačuje, že stejně jako tehdy, tak i dnes existují kdesi v pozadí temné síly, které nechtějí, aby byla odkryta jistá tajemství, aby záhady byly jednou provždy vysvětleny. A ten, kdo ví nedovoleně mnoho, by se měl raději držet stranou. Neotřesitelně totiž platí, že každá významná osobnost existuje ve dvojí podobě, živoucí a archivní. A v té poslední je jednou provždy vedena její složka. Dvě tváře, často rozdílné.