Ze švadlenky ze dne na den továrnicí: příběh eŽeny 2023 Evy Šedinové by vydal na knihu
Praha 16. února 2024
Kabelky z její továrny milují ženy v Čechách i zahraničí, přesto jen málokdo zná skutečný příběh odvážné dámy, která za nimi stojí. Tragická událost postavila Evu Šedinovou do čela společnosti, kterou její manžel zprivatizoval. Čerstvá vdova s dvěma malými dětmi a žádnými zkušenosti s řízením podniku se ale nevzdala a po více než třiceti letech fungování předává firmu ELEGA své dceři.
„Mít továrnu na kabelky“, to zní jako sen nejedné ženy. Jak se takový sen plní?
Máte pravdu, je to jako pracovat v ráji. Mít možnost vidět, co naše dámy na dílně dokážou, to jsou hotová kouzla. Jsem na ně velmi pyšná. Ale jak se takový sen plní? Celý svůj život jsem zasvětila kabelkám. Začínala jsem jako švadlena a později mistrová v národním podniku Gala. Později byl můj manžel jeden z ředitelů Třebechovické pobočky, kterou zprivatizovali a stal se tak jedním z majitelů této firmy. Bohužel zanedlouho zemřel a já jsem stála před rozhodnutím, zda to celé jeho snažení vzdát, anebo se postavit do čela tak velké firmy bez zkušeností s vedením firmy. Riskla jsem to, protože jsem věřila, že nikdo by se o firmu a toto dědictví nepostaral tak jako já. Nechtěla jsem svěřit firmu do cizích rukou a jsem dodnes ráda, že jsem to neudělala.
Vy jste se tedy zničehonic ocitla v pozici majitelky podniku, ale zároveň jste měla doma malé děti. Jak na toto období vzpomínáte? Co pro vás bylo nejnáročnější?
Ano, v té době jsem měla dvě děti a byla na všechno sama, dnes sama nevěřím, že jsem to ustála, ale myslím, že jsem to ustála se ctí. A nejnáročnější? Bylo to rozhodnutí, co po smrti manžela udělat a jak to vše zvládnout. A také přesvědčit banky, aby i ony v mou práci věřily.
Jaké rady byste předala ženám, které začínají podnikat nebo se k tomu teprve odhodlávají?
Nebudu jim tvrdit, že je to snadné, není. Přeci jen my, matky, máme mnohem těžší výchozí bod. I když si pro děti zajistíme kvalitní hlídání, tak jakmile je dítě nemocné, nedokážeme úplně vypnout a jet v „pracovním módu“. Stejně tak, když se děti trápí ve školce, škole, stále to máme v hlavě. Naopak ale zase cítím, že do svého podnikání dáváme více svého srdce a vášeň.
Nyní vaše pomyslné žezlo postupně předáváte vaší dceřii. Čím je podle vás specifické podnikání s rodinou? Jistě to není jako mít klasické zaměstnance.
Jak jsem říkala, svůj život jsem zasvětila kabelkám a představa, že bych dala ELEGU cizím lidem, mě děsila, proto jsem šťastná, že jsem si vychovala ve své nejstarší dceři Ditě následovnici. Nikdy jsem ji do ničeho nenutila, a vlastně to přišlo samo od sebe. Když se rozhodovala, kam půjde na střední školu, tak v Třebechovicích ještě fungovala škola, kde vystudovala návrhářství kabelek. Ve firmě pracuje téměř dvacet let a cítím, že už má dost zkušeností na to, aby převzala vedení. Stále tu však pro ni budu, abych jí mohla poradit. Jsem sice už v důchodu, ale ve firmě jsem téměř denně, nedokážu sedět doma a neřešit, co se ve firmě děje.
Za těch 20 let jsme samozřejmě měli spoustu neshod, ale musím říct, že všechny z firmy beru jako rodinu. Většina zaměstnanců u nás pracuje desítky let, tam už si člověk vybuduje intenzivní vztah. Prožili jsme si spolu to dobré i zlé, takže vím, že se na celý tým mohu spolehnout.