Ladislava Chateau:  Oživení ztracených stop

Praha 4. prosince 2023

Václav Fiala, Umělecký Londýn, průvodce po stopách spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků a bohémů, NLN, 2023, str. 741

I když cestování hrálo v mém životě důležitou roli, nerada cestuji. Loučení s místy mne zraňuje podobně jako s lidmi. Nerada opouštím místa s vědomím, že se tam už nevrátím. Stísňuje mne bloudění mezi památkami i provoz ve velkých městech. A navíc v posledních letech mne stále více provází pocit, že nové místo, kde právě jsem, neznamená většinou žádné velké zlepšení ve srovnání s místem, odkud jsem přicestovala. Prázdné skříně hotelových pokojů ve mně často vyvolávají jen pocit prázdnoty a samoty. Nejraději jezdívám jen tam, kde mám nějaké želízko v ohni…

O to raději mám knihy cestopisné, místopisné. A přede mnou právě leží krásná, výpravná kniha Václava Fialy Umělecký Londýn. Po uměleckých toulkách Paříží, Vídni a Benátkách, vydalo nakladatelství NLH také jeho Londýn, literárně panoramatický pohled na britskou metropoli. Nakladatelský počin hodný obdivu.  

Václav Fiala, vášnivý cestovatel, na svých toulkách systematicky sleduje stopy významných osobností a na pozadí historických událostí také jejich životní osudy. Umělecký Londýn je tak průsečíkem slavných umělců, politiků a míst, kde žili. Musím přiznat, že právě zmíněný způsob poznávání je mi nejbližší. Franz Kafka, cituji z paměti, říkával, že Goethe dokázal pozorovat jinak, než je dnes zvykem, protože cestoval dostavníkem. Kafka měl na mysli, že ten, kdo cestuje dostavníkem, lépe proniká do krajiny, je to sice pomalejší, ale pozorování je soustředěnější, než kdyby uháněl vlakem… Co by asi Kafka řekl dnešní době, která žije podle hesla čas jsou peníze; čas i peníze možná máme, hlubšího poznání se nám nedostává. Cestování se změnilo na jakousi pseudoturistiku.  Pozorných a citlivých cestovatelů je čím dál tím méně.  Vnímání každé země, města i krajiny bývá samozřejmě velice subjektivní, s každým místem je možné se seznamovat různě, jinak je vnímá literát, stavitel nebo malíř. Jedno je však jisté, že s charakterem a kulturou evropských měst, z kterých většina z nás pochází, jsme jednou provždy spojeni.

Václav Fiala je právník, vystudoval UK, paragrafy a soudní síně však brzy opustil, neznámá místa, umění, památky a tištěné slovo se stalo jeho osudem; působil v Památkové péči Pražského hradu, byl také šéfredaktorem nakladatelství právnické literatury, a v posledních letech se věnuje vydávání literárních průvodců po evropských metropolích. Ve svém zatím posledním díle sleduje umělecké epochy britského impéria, počínaje vládou Tudorovců, přes dramatické 17. století a občanskou válku, jež vyvrcholila popravou Karla I. S lehkostí sobě vlastní popsal i jedno z nejtěžších období, které Londýn zažil a přežil, dobu druhé světové války. Nedávná léta dvacátého století popisuje v kapitole Soho, věnované londýnské vzrušující čtvrti, kde bývalo více než sto padesát nočních klubů a prostitutky zde čile vykonávaly své nejstarší řemeslo na světě. Ale odjakživa to bylo i místo londýnské bohémy a parády. Dnešní Soho je stále pestrá čtvrť, jen původní lidové podniky vystřídaly elegantní bary, restaurace, kluby a obchody jsou ještě početnější, než kdysi.

V této kapitole autor také vtipně popisuje ječící dav a hysterii, která se zmocňovala diváků, zejména fanynek při koncertech slavných Beatles. V tomto kontextu působí Londýn, jako město, kde si každý může utrhnout své vavříny…

A o něco dál nám zase autor vypravuje o historii hotelu Ritz, který osm let po stejnojmenném pařížském hotelu, otevřel v Londýně král hoteliérů Cesar Ritz. Elegantní a útulný dům na Piccadelly byl za války místem, kde Edvard Beneš pořádal obědy, aby získal pro svoji exilovou vládu. V Ritzu se natáčely i filmy, jmenuji jen namátkou Noting Hill, který v režii Rogera Michellapřišel do kin v roce 1999.A poslední měsíce svého života zde trávila i Margaret Thatcherová, britská politička, které její tvrdá neústupnost vůči svým politickým protivníkům vynesla přezdívku Železná lady.  Na závěr se nemohu nezmínit o francouzském impresionistickém malíři Claudu Monetovi, v roce 1904 zde fenomenálně zachytil budovu londýnského parlamentu při západu slunce, budovu zahalenou v pověstné londýnské mlze. Bez ní by obraz nebyl tak krásný, s oblibou říkával slavný malíř.  A se smyslem pro humor v kapitole I. Greenwich nám Václav Fiala se smyslem pro humor popsal epizodu z románu Josefa Conrada Tajný agent, ten se pokouší vyhodit Královskou observatoř do vzduchu. Jenže chyba lávky, agent zakopne o kořen, a vyhodí do vzduchu sám sebe… Paradox, který dokáže vymyslet jen velký romanopisec.  

Ať chceme nebo ne, v knihách milujeme především napětí, tajemství i pokušení. Kniha Umělecký Londýn nutně vyvolává pocit, že Londýn je nenapravitelně záhadná metropole, kde všeho je až příliš; metropoli plnou tajemství, jaká řeší jen detektivky. Především je ale četba  Uměleckého  Londýna pozoruhodným způsobem setkání s městským organismem i oživení ztracených stop. Fialovo dílo se tak nepochybně vtiskne do nitra každého čtenáře. A ten se pak vydá do Londýna nejen, aby přišel na jiné myšlenky a procvičil si jazyk, ale aby toto město také skutečně poznal…