Antonín Rašek: Druhé pohlaví? Nebo jednou první?

Praha 2. prosince 2023

Chce-li někdo psát na téma druhé pohlaví, nemůže se vyhnout historicko-filozofickému dílu Simone de Beauvoir, publikovaném pod stejným názvem. A to nejen proto, že je obvykle uváděna mezi prvními deseti knihami, které n Jde o analýzu údělu ženy a obhajobu jejích práv. Je významná pro svou nadčasovost dodneška, jakkoli některá tvrzení byla následnými sociálními, psychologickými a fyziologickými výzkumy překonána.

Aktuálnost tématu roste tím více, čím nebezpečněji je západní svět ohrožován některými etniky, náboženstvími a ideologiemi, které postavení ženy degradují. Hrozba je o to vážnější, jakou cestu jsme v emancipaci žen urazili. Neměla by proto být přehlížena tato teze: „Vyobrazení světa, jako svět sám, je výtvorem muže; popisují jej z jejich vlastního úhlu pohledu, který zaměňují s absolutní pravdou.“ Logicky je to k zamyšlení primárně pro muže. Problémem ale zůstává a zůstane, že lidská existence je biologicky a historicky určená a příroda ani dějiny žádným garantem společenské spravedlnaosti.

Nevím proč, ale mně po desítkách let od přečtení této knihy zůstal v paměti jediný autorčin výrok: „Žena má právo na sperma muže.“ Hledal jsem tento výrok na internetu v češtině, ale nenašel. Jistě to platí pro manželské vztahy. Ale mně to zůstalo v paměti pravděpodobně proto, že některé ženy si přivlastňují toto právo, vědomě i nešťastně, také mimo manželství. A tak podle jednoho výzkumu je ve Velké Británii každé čtvrté až páté dítě nemanželské; podobně je tomu i v jiných západních zeních.

Dochází i k opačným absurdním případům. Jednomu bělošskému páru ve Švýcarsku se před lety narodil černoušek. Manžel okamžitě požádal o neuznání otcovství a rozvod. Jenže manželka byla stoprocentně přesvědčena o tom, že s nikým jiným než s manželem nespala, leda by do ní vstoupil Duch Svatý. DNA poté prokázala něco jiného a rodokmen poté afrického předka. Podobně jako údajně u Alexandra Sergejeviče Puškina. Žena ve Švýcarsku vztah s manželem kvůli podezření z neprokázané nevěry definitivně ukončila.

Je také známo, že většinou něčím přitažlivý muž bývá zaskočen nečekanou prosbou ženy, která s ním chce mít dítě, aniž by požadovala jakoukoli povinnost k němu i k ní. Těm, co se to stalo, a vyslyšeli té žádosti, dobře vědí, jak je to v mnoha případech nejednoduché.

Zprvní obecné si dodnes pamatuji hezkou básničku od Josefa Hory:

Zase sedím v teplé síni,

v klíně chovám přítelkyni,

první knížku dětských let,

bože, jak je krásný svět.

Krásné je, co obdivujem,

ostrovy, k nimž z dálky pluje,

písmenka, jež slabikuje,

všechno je tak modrojasné,

a ta malá hlava žasne

nad věcmi a písmenky

v prvním světle myšlenky.

Nevím proč, možná je v tom něco příznačného, ale já jsem až donedávna tu přítelkyni chovanou v klíně, nikdy nespojoval s knihou, jakkoli jsem ženy zprvu nejvíc od mládí poznával z umění, zejména z prózy a z poezie.

Kdybych hledal příklady, tak z Okouzlené duši Romaina Rollanda, z Hrůz lásky Jeana Dutourda a Medojedek Roberta Ruaka. A mám-li uvést alespoň jednu autorku, poté nejspíš francouzskou spisovatelku Margueritu Durasou. Její romány Anglická milenka a Milenec jsem vnímal asociativně jako protiklad románu Abbé Prévosta Manon Lescaut, jak jinak než v básnickém a dramatickém převyprávění Vítězslava Nezvala. Převaha francouzských jmen by neměla překvapit. Jde-li o lásku, kde jinde hledat, než ve Francii? Kde jinde „umřít pro krásu“? Když mě ve dvaašedesátém, minulého století pozvala francouzská Unie středoškolských učitelů se skupinou mladých lidí na Riviéře do šperkařské dílny, vzpomněla si jedna dívka, že tu pracuje jedna kontrolorka, která mluví česky. Když ta atraktivní dáma přišla, byla schopná ze sebe jen vypravit jen dvě slova: „Milačku, nespi!“  

Rollandovu romantickou Okouzlenou jsem četl po jeho románu Jan Kryštof. Hrdinka prvního románu Annetta Rivierová z bohaté francouzské rodiny odmítne sňatek s mužem, se kterým otěhotněla, a rozhodne se stát i za cenu zchudnutí svobodnou matkou. Teprve po čase jsem se dozvěděl, že touha mít dítě jen pro sebe vedl u některých romantických dívek a žen k nápodobě, stejně jako Goethova novela Utrpení mladého Werthera ke spáchání sebevraždy z nešťastné lásky k Lottě. Tereza Štampachová o tomto textu napsala bakalářskou práci pod názvem „Utrpení mladého Werthera jako výraz paradigmatického systému německé kultury 18. století.“

Kdyby chtěl někdo napsat cosi dobového a humornějšího o nápodobě, mohl by zvolit mánii tetování, kterého se zbavuje stejně těžce jako vlastní minulosti. V sarkastickém pojetí by autor možná těžko našel něco příznačnějšího, než jak si členové české vlády v čele s premiérem postupně nechali narůst vousy. Předchůdci našich současných politiků se pro změnu nechávali zlákat mladšími příslušnicemi druhého pohlaví nebo si ničili kariéru dosud neprožitou variantou erotické a sexuální kultury. Stalo se to i tématem mého románu Femme fatale, jak je těžké poté s některými ženami žít a stejně tak se s nimi rozejít, někdy i proto, že o svém partnerovi toho až příliš vědí. Atraktivním ženám volícím tuto snadnější cestu, nejspíš nedochází, že dosavadní manželky jejich kořisti musely při podpoře svých mužů dosáhnout vrcholové kariéru někdy projít životním putování mnohem strastiplnější.

Možná se tak někteří politici s podobným osudem mohli přiblížit osudu hrdiny psychologického románu Jeana Dutourda Hrůzy lásky o milostném poměru stárnoucího významného poslance Robertima k mladé sekretářce Solange. V určitém věku by měla být povinná četba jako terapie. „Každý milostný poměr má své mělčiny a úskalí. Obratný kapitán se jim vyhne.“

Medojedje inteligentní africká šelmaz čeledi kunovitých, která údajně při střetu s jiným zvířetem i lovcem zaútočí nejdříve na jeho přirození. Odtud původ názvu Ruarkova románu Medojedky. Je to životní příběh novináře a spisovatele Aleca Barra o válkou, alkoholem a lovem podnícené vášni milovat stále nové a nové ženy, které se mu jeví jako egoisticky uvažující bytosti, lovící muže jako sví sexuální nebo materiální objekty.

Při mnoholetých diskusích o právní formě vztahu různých pohlaví se v souvislost se soudním jednáním o kauze poslance TOP 09 Dominika Feriho aktuálně dostala do popředí problematika sexuálního násilí a znásilnění. Ve sladké Francii se s tímto násilím setká 244 tisíc žen. Převážilo mínění, že rozhodující při souhlasu se sexuálním aktem je souhlas obou partnerů. Je to prezentováno jako nový přístup, i když nemohu necitovat myšlenku kamarádky mé dcery a autorky románu Psychopat Kateriny Kaltsogiannové: „Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu dovolím.“ Neměli by si to někteří lidé pověsit nad postel nebo si to alespoň zapamatovat? Zvláště ti, na něž se hodí slova Lva Nikolajeviče Tolstého: „Muž spatřivše ženu ihned s ní soulož v mysli své.“ Ačkoli nemuset neustále na ženy je pro zdravého muže nemyslitelné,

 Na druhém pozitivním pólu nelze nezaznamenat, jak rychle roste počet žen s vysokoškolským vzděláním a spolu s tím i jejich podíl na veřejném životě. Vrátím-li se k Simone de Beauvoir, zatím přesto ve světové politice má rozhodující slovo mužské pohlaví. Nezdá se, že k prospěchu národů, spíše naopak. Jednou by se proto druhým pohlavím mohli stát muži.