Milan Syruček: Velmistr tajné diplomacie – stoletý Henry Kissinger – skonal

Praha 30. listopadu 2023

Poprvé jsem se s tímto zcela výjímečným americkým politikem setkal v Praze někdy v roce 1962 či 1964, už se přesně nepamatuji, když byl pozván Ústavem pro mezinárodní vztahy, aby zde přednesl přednášku. To nikdo z nás netušil, s jakým mimořádným člověkem jsme se setkali. To už byl americkým občanem – do USA se přestěhoval s rodiči v roce 1938 z Německa, kde se narodil ve Fürthu, a do USA prchali před hitlerovským režimem. Ve Spojených státech vystudoval, stal se postupně univerzitním profesorem, až to dotáhl na poradce dvou prezidentů a ministra zahraničí, ač předtím ministerskými úředníky pohrdal – dával přednost tajné diplomacii, s jejíž pomocí řešil nejsložitější světové otázky své doby.

Tak se například na podzim v roce 1973, v době izraelsko-arabské války, každý den setkával na obědě se sovětským velvyslancem Anatolijem Dobryninem, aby spolu řešili, jak docílit toho, aby obě velmoci – USA a SSSR – nebyly do tohoto konfliktu zataženy. Obvykle jejich setkání začínalo slovy: ,,Milý Toljo, my vám asi zítra budeme muset vyhlásit válku.´´ Dobrynin oponoval: ,,Drahý Henry, to my vám budeme muset vyhlásit válku.´´ Výsledkem samozřejmě bylo, že zajistili, aby jejich země do války nevstoupily.

Nejodvážnější jeho rozhodnutí bylo, když po zvolení Richarda Nixona prezidentem byl jmenován jeho poradcem a jako první akt v této funkci byl snad nejodvážnější čin té doby: návštěva Pekingu a navázání amerických vztahů s Mao Ce-tungovým režimem, což si v tehdejší době ani největší optimista nedovedl představit.

Kissinger mi o tom pověděl, když jsem se ho zeptal, zda v jeho životě byla alespoň jedna noc, v níž kvůli politice nemohl usnout. Přiznal se, že to bylo noc v Karáčí, právě předtím, než měl nastoupit do čínského letadla, které pro něj přiletělo, aby ho odvezlo do Pekingu. Jak mi řekl, vůbec netušil, jak bude přijat, zda vůbec nezmizí v nekonečné čínské říši, aniž by kdo o tom věděl. Jeho let se uskutečnil ráno v půl šesté a jeho náhodným svědkem byl zpravodaj BBC, který se po flámu po letišti potuloval. Uviděl čínské letadlo a muže s vyhrnutým límcem kabátu, který do něj nastupoval. Zeptal se jednoho ze zaměstnanců, kteří letadlo připravovali k odletu, kdo že to je.

,,Přece Kissinger.´´

Zpravodaj poslal o tom zprávu do své londýnské centrály. Když ji však dostal na stůl právě úřadující novinář, jen nad ní zakroutil hlavou: ,,To se asi náš kolega pěkně opil a měl vidiny, to přece není možné´´, pomyslel si a zprávu hodil do koše. Za několik hodin poté si rval vlasy, když vyšla oficiální zpráva o Kissingerově návštěvě Čínské lidové republiky.

To nebylo jediné překvapení, které Kissinger svou tajnou diplomacií připravil. Při jiné z nich jsem dokonce sehrál určitou roli. Bylo to v roce 1969, když jsem byl na pozvání šéfa státu – to byl jeho oficiální titul – Norodoma Sihanuka v Kambodži. O dva roky předtím měl Sihanuk světovou premiéru svého filmu Začarovaný les, pro nějž napsal scénář, režiroval ho a příslušníci jeho rodiny v něm hráli hlavní role. Zašel jsem za ním  do lóže a udělal velký rozhovor. Byl jsem zřejmě jediný, který za ním, i bez předchozího ohlášení, přišel s žádostí o interview. Rozhovor vyšel v Mladé frontě, kambodžské velvyslanectví ho zřejmě přeložilo a poslalo Sihanukovi. A na základě toho mě princ pozval do Kambodže a týden mě po své zemi provázel, včetně návštěvy jedné z pěti továren, které jsme tam vybudovali.

Na závěr mé návštěvy mi sdělil: ,,Oficiálně budete tři dny v Angkor Wattu, ale neoficiálně přiletí pro vás na naše vojenské letiště americká cesna a odveze vás do Saigonu,Američané po vás cosi chtějí.´´

V Saigonu mě auto odvezlo do sídla CIA a tam mi sdělili: ,,Víme od našich agentů v Hanoji, že máte přátelské styky s prezidentem Ho Či Minem, premiérem Pham Van Dongem a dalšími vietnamskými činiteli. Chtěli bychom na Vás, abyste u nich zjistili, že když se jich Kissinger diplomatickou zeptá, zda budou souhlasit se zahájením tajných rozhovorů o ukončení války, odpověď bude kladná. Kdyby měla být záporná, otázku by nepoložil, aby se nezdiskreditoval.´´

Zaletěl jsem tedy do Hanoje letadlem mezinárodní kontrolní a dozorčí komise, zašel jsem do zahradnického domku v komplexu královského paláce, kde Ho Či Min žil a už předtím jsem ho párkrát navštívil. Od něj a dalších vietnamských představitelů jsem se dověděl, že odpověď bude kladná. Tak jsem to také tlumočil americkému velvyslanci po návratu do kambodžské metropole. A skutečně v srpnu v Paříži se uskutečnilo první z řady tajných setkání Kissingera s Le Duc Thoem, vietnamským představitelem, než 27. ledna 1973 byla v pařížském hotelu Majestic podepsána dohoda o ukončení války a odchodu amerických vojáků. Samozřejmě jsem tam nechyběl a stala se mi tam kuriozní příhoda. Když jedna ze sekretářek konečně netrpělivě čekajícím novinářům vynesla rozmnožený text dohody, proklouzl jsem k ní dopředu a získal poslední list, který držela. V tom mě kdosi kousl do ruky, v níž jsem text dohody držel. Chudák, na něj se už nedostalo. A přitom to byl novinář z britské BBC! Samozřejmě jsem mu ho pak zapůjčil a on se mi omluvil a objednal koňak, aby se odvděčil.

To byl jeden z největších Kissingerových úspěchů – vždyť na vietnamském bojišti se vystřídalo deset milionů amerických vojáků. Byla to první válka, kterou mohli Američané sledovat  v televizi a ta porážka, to byl jeden z největších šoků, které Amerika zažila, dokonce v přímém přenosu.

Kissinger se rád stýkal s novináři a organizoval tiskové konference. Líbilo se mi, jak se nás jednou zeptal: ,,Má někdo otázku pro mou odpověď?´´ Bohužel jsme nevěděli, jakou.

Na závěr bych chtěl připomenout jeden z našich rozhovorů, když jsem se ho zeptal, co považuje za největší problém současného světa. Odpověděl mi: ,,To, že politici řeší během několika hodin problémy, jimiž se vědci za bývají tolik let. Bohužel však vědci nejsou politiky.´´