Milan Syruček: z Bratislavy obohacen Zlatým Biatcem

Praha 15. října 2023

Právě jsem se vrátil z Bratislavy,  kde jsem z rukou Dr. Petera Kasalovského za Neformálne ekonomické forum Hospodárský klub – Medzinárodný mierový výbor byl vyhlášen laureátem letošní výroční ceny Zlatý biatec za rok 2023.

V textu se uvádí, že je to vyznamenání za celoživotní novinářskou tvorbu a spisovatelské počiny ve prospěch porozumění mezi národy, za osobní účast na řešení krizových situací ve více státech světa a vojenských konfliktů mezi státy, stejně jako za spoluúčast na formování nového myšlení v Československu, v Evropě i v dalších regionech světa v zájmu vyšší kvality společnosti a všestranné spolupráce a za vytrvalou snahu napomáhat rozvoji naší civilizace.

Zlatý Biatec je od svého založení v roce 1993 nejvyšší poctou členů sdružení za činy v hospodářské, společenské, vědecké, školské, kulturní, zdravotnické a sportovní oblasti a také za příkladně konané v zájmu mírového života a pokroku v kvalitě vztahů mezi národy a jejich státy.

Tak to doslova zní v dokumentu o jeho udělení. Až jsem se červenal při jeho čtení, to vše jsem podle mého názoru ani nevykonal. Ale ve slavnostním sále jednoho z Pálfyových paláců, zaplněném do posledního místa, jsem se pokusil za to odvděčit přednáškou o rusko-ukrajinských vztazích, v současné době válečných, na základě mých osobních zkušeností, které jsem v těchto zemích získal. Vždyť jsem rok pracoval v Komsomolské pravdě, kde byl tehdy šéfredaktorem tohoto deníku s nákladem 20 milionů Adžubej, zeť Nikity Sergejeviče Chruščova. Tak mě jako jediného cizince v  redakci uvedl i do Chruščovovy rodiny. Se synem Sergejem jsem byl alespoň po skype ve styku až do jeho smrti vloni v červnu. Od roku 1991 žil totiž v USA, na washingtonské univerzitě přednášel historii a získal americké občanství.

S touto známostí a s legitimací Komsomolky v kapse jsem tehdy nejen objel téměř celý tehdejší Sovětský svaz, ale především jsem se dostal do míst, kam nemohli ani ruští občané, pokud tam nežili a nepracovali. Například do Norilska, nejsevernějšího města světa za Polárním kruhem, kde se dobýval kobalt, nikl a další vzácné kovy. Město s téměř 300 000 obyvateli postavili političtí vězni v roce 1935, ale jakmile se v těch dvou letních měsících věčně zmrzlá zem na povrchu rozmočila, město v ní téměř zmizelo. Postavili ho znovu, s betonovými pilíři v hloubce do 20 metrů a místo přízemí se proháněl chladný vzduch. K dolům jsem jel třicet kilometrů dlouhým sněhovým tunelem, protože by jinak nestačili uklízet závaly sněhu. Tak jsem v Bratislavě představoval na základě vlastních zkušeností Rusko, na jehož teritorium by se vešlo 341 slovenských republik.

 Stejně tak jsem jim představoval Ukrajinu, kde jsem prožil 18 let – nejen, že jsem se tam oženil, ale také spoluzakládal deník Dělo a uváděl na padesát českých a slovenských firem. Hledal jsem jim partnery, zajistil akreditaci a další už záviselo na nich. Nemám prostě rád, když někdo hovoří o něklom a něčem tím autoritativněji, čím méně dotyčnou osobu, zemi či problém poznal.

To jen na vysvětlenou toho, co bylo součástí mého ocenění, jednou z částí mé novinářské i nenovinářské práce – například sondáže u nejvyšších vietnamských činitelů, když mě požádal Henry Kissinger, který věděl, že se s nimi přátelím, abych vysondoval, zda by souhlasili se zahájením tajných rozhovorů o ukončení války. Jak víte, skutečně v Paříži začaly a skončily americkým odchodem.

To vše a mnohé jiné se mi hlavou promítlo, když jsem Zlatého Biatce v Bratislavě přijímal před zaplněným sálem a poté se ještě s mnoha účastníky bavil. To poté bylo po vystoupení dětského tanečního a pěveckého souboru, tak byla ta nálada slavnostní.