Milan Syruček: Jak jsem prožil srpen 1968

Praha 19. srpna 2023

K 55. výročí naší okupace

Léto bylo horké a sluníčko nám pálilo do redakčních oken. Naštěstí dost krátce, okna našeho zahraničního oddělení Mladé fronty vedla do slepé uličky, kterou se vedle hotelu Palace procházelo do pasáže Práce a na Václavák. Bohužel jsme kromě stěny moc z hotelu neviděli. To pár let předtím naše oddělení sídlilo na druhé straně, s okny směrem k Černé růži. Byla vidět protější pavlač a na ní, či respektive ve dveřích vedoucích z bytu na pavlač, se velmi často předváděla jedna známá herečka v Evině rouše. Ona o tom věděla, když se zapomněla ukázat, zavolali jsme ji telefonem a tak nám zpříjemňovala ty chvíle, které nám jinak šéfredaktor ztrpčoval. Brzy se to stalo celoredakční atrakcí, někdo přinesl dalekohled a někdo z oddělení navrhl, ať za pohled vybíráme. Určitě bychom si vydělali víc než na honorářích.

Ale to už je pryč, je začátek srpna roku 1968 a práce až nad hlavu.

Najednou zaťuká na mé dveře dívenka menší postavy, ale s velice suverénním vystupováním. Představila se a podala vizitku. Jméno jsem zapomněl, ale pamatuji si přesně, že byla z amerického listu Washington Post. Tyto noviny byly ve světě proslavené tím, že měly blízký vztah k vládním kruhům, washingtonskému Bílému domu a tudíž i přesné informace.

Řekla mi, že ji posílají za mnou z amerického velvyslanectví. Do Prahy ji její šéf vyslal proto, aby  referovala o vstupu sovětských vojsk do Československa. Má to být v brzké době, ale neznala přesné datum.

„Nevíte to náhodou přesněji?“ zeptala se mě tak samozřejmě, jakoby se ptala na cestu z Václaváku na Příkopy.

Nechal jsem si otázku zopakovat,  nebyl jsem si jistý, zda jsem dobře porozuměl. Proběhla přece bratislavská schůzka s celkem pozitivními výsledky, skončilo i do nemožna se protahující cvičení armád Varšavské smlouvy na našem území. To, co mi americká novinářka sdělila, bylo pro mne stejně šokující, jako by mi kolega Veselý tvrdil, že v Praze přistanou Marťané.

Přes veškeré mé argumenty o nemožnosti takového zásahu mi však opakovala svoje. A že to datum potřebuje znát, protože má-li dost času, odskočí si do Jugoslávie vykoupat se v moři. Uznával jsem sice tento fakt jako silný argument, ale kvůli tomu by sem asi nějaká vojska nevstupovala.

Takže jsme se rozešli, aniž bych ji pomohl vyřešit její dilema. Dodnes nevím, zda u toho moře byla. Ale všichni víme velice dobře, že Washington Post měl pravdu. Dokonce to věděl s větším předstihem, než uvádějí oficiální dokumenty té doby, které tvrdí, že Brežněv přijal konečné rozhodnutí až po Ulbrichtově návštěvě Karlových Varů.

Škoda, že jsme tehdy neměli jiný dalekohled, do budoucna. Stačil by nám menší, vždyť se jednalo o rozdíl necelého měsíce. Jak naivní jsme byli! To jsem si uvědomil zejména poté, kdy v Praze v noci 21. srpna přistávaly antonovy s náklady tanků, ale na druhé straně západních hranic nevzlétlo ani jedno letadlo. Sloužil jsem předtím u protivzdušné obrany státu a znal jsem, že když na naší straně startovalo jedno jediné vojenské letadlo, vzlétlo na druhé straně také jedno. Platilo to i opačně. Teď sem přilétaly desítky antonovů a na nočním nebi nad Mnichovem byl klid. Velení NATO vědělo, že si jen socialistický tábor uvnitř svých hranic vyřizuje své účty.

Karlovarská schůzka

Ve čtyři hodiny ráno 13. srpna mě probudil telefon.

„Chceš být na schůzce našeho vedení s Ulbrichtem? Tak nasedni do auta a jeď do Karlových Varů,“ zněla lakonická informace z Dubčekova sekretariátu. Následovalo upřesnění adresy, kde se schůzka bude konat.

Nasedl jsem do cortiny a ujížděl ranním rozbřeskem do našich nejpopulárnějších lázní, které už zažily tolik schůzek státníků, politiků, básníků, lidí nemocných i zdravých jako řípa, kteří sem nejezdili jen pít vodu, ale především si dát pořádný doušek z poháru života.

Tahle schůzka se však vymykala obvyklým rituálům. V podstatě nebyla předem ohlášena, vše se domlouvalo na poslední chvíli. A nesla se v napětí větším, než existuje před vyhlášením filmových cen. A přece se na ní filmovalo víc, než kdekoliv jinde.

Začalo se, myslím, už v osm hodin. Na místě bylo celé předsednictvo ústředního výboru strany. Proti nim seděl jako jediný řečník, byť také s doprovodem, šéf východoněmeckých komunistů. Jeho přísná tvář se zdála být ještě přísnější, bradka trčela výhružně vzhůru, jako varovně vztyčený ukazováček.

Nevím už přesně, zda jsem tam byl jediný novinář, ale jednání bylo jinak uzavřené, seděl jsem v rámci naší delegace. Přesto mě Ulbricht poznal: “Á, mladofrontovní revizionista,“ poznamenal, když mě míjel. Snad mi i podal ruku, také už nevím.

Ze schůzky si pamatuji hlavně to, že tam probíhaly především dva monology – Dubčekův a Ulbrichtův.

Pak jsme všichni jeli na karlovarské letiště a počkali, až odletí Ulbrichtův speciál.

Poté se všichni shromáždili v salonku, přinesli koňak a rozhýbaly se jazyky. Tolik veselí mezi politiky nepamatuji.

„To jsme mu to nandali!“ překřikoval jeden druhého. Všichni se smáli jako žáci při vybíjené, když se jim podaří vybít míčem všechny protihráče.

Na tento okamžik jsem si později mnohokrát vzpomněl. Jak naivní jsme měli politiky! Cožpak Ulbricht přiletěl do Karlových Varů proto, aby se našimi propagandisty nechal přesvědčovat o tom, jak kouzelné je i v srpnu pražské jaro? Cožpak tento největší dogmatik mezi dogmatiky by vůbec pochopil, co jsme chtěli vyjádřit „socialismem s lidskou tváří“? Ten sem zaletěl pouze z toho důvodu, aby znovu uslyšel, co chtěl slyšet. Ihned referoval Brežněvovi: že Češi a Slováci jsou i po bratislavské schůzce nepoučitelní, nic nepochopili z toho, co jim ostatní soudruzi říkali, před čím je tak důrazně varovali. Proto Varšavská smlouva nemá jinou možnost, než jim to znovu vysvětlit mocí. Zbraněmi.

Tohle měli naši politici postřehnout. Nevím sice, k čemu by jim to pomohlo, stejně by je možná zatkli a odvezli, ale měli třeba hledat jinou taktiku, či alespoň varovat ostatní. Nehýřit iluzí, ale posuzovat všechny informace skutečně s nadhledem. Být přesvědčen o své pravdě ještě neznamená, že jste o ní přesvědčili i ty druhé. Ulbrichtova návštěva byla tím posledním varováním. Nikdo to tak nepochopil.

Tak nás ta hodinka veselí stála dvacet let truchlení.

V ilegalitě

Domů jsem se vracel z redakce až po půlnoci. Měl jsem ten den službu vedoucího vydání a tak jsem musel počkat až na první signální výtisk, který jsem podepisoval. Ještě jsem nestačil zalehnout do postele, když se ozval telefon.

Volali mi z naší filiálky v Ostravě, kde se rovněž tiskla Mladá fronta.

„Milane, co máme dělat, pod okny nám jedou sovětské tanky.“

Za chvíli se s podobnou zprávou ozvala i naše filiálka v Brně.

To už jsem zase tahal z garáže auto, abych odjel do redakce. Cestou jsem na temném nebi viděl a ještě lépe slyšel sovětské antonovy mířící k Ruzyni. Přijel jsem natolik včas, že jsem ještě stačil zadržet odcházející tiskaře a zbývající redaktory. Všichni už tu zprávu slyšeli a během krátké doby se z domova vraceli další.

Rozhodli jsme se udělat nové vydání. Bude sice jen pro Prahu, Brno a Ostravu, ale lepší je něco dělat, než sedět s rukama v klíně. Objevil se i první šéfredaktor Mladé fronty z pětačtyřicátého Jaromír Hořec. Nejsem si jistý, zda si sebou také přivezl tu pistoli, s níž prý tehdy v květnu zabavoval německý Prager Zeitung, aby němečtí sazeči vysázeli první českou Mladou frontu (dodnes zuří jeho spor s Mirkem Hladkým, kdo vlastně měl tu pistoli a kdo tiskárnu obsadil). Vysvětlili jsme mu, že se poměry poněkud změnily, nejde o německou okupaci, které jsme se tehdy chtěli zbavit, ale o chystanou sovětskou okupaci, jíž nechceme připustit.

Žhavily se telefony, poslouchal rozhlas jako hlavní zdroj nejčerstvějších informací a konečně ráno, asi kolem šesté, jsme vyjeli nové vydání. S prohlášením předsednictva ÚV KSČ a vlády proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a s našimi komentáři a také prvními reportážemi z pražských ulic.

Pak jsem odjel domů, měl jsem za sebou téměř čtyřiadvacetihodinovou službu, snad nejvypjatější v mém životě. Kolegové mi ještě stačili zatelefonovat, abych se v žádném případě nevracel zpátky do redakce. Poté telefony zmlkly, spojení bylo přerušeno. Ti, co zůstali, měli problém dojít si i na záchod. Čerství okupanti se hrabali ve stolech, čert ví, zda mezi nimi nebyli také ti, které naučili česky.

V té době jsem bydlel na Zbraslavi. Když jsem se asi hodinku prospal, žena se ani neptala, co budu dělat, příliš dobře znala mou letoru, a tak jen poznamenala: „Na Zbraslavi je taky tiskárna.“

To byl nápad! Tiskly tam sice převážně jen svatební oznámení a smuteční parte, ale svým způsobem se o parte jednalo. Zašel jsem tam a zjistil, že nejenže mají normální sázecí stroje, ale také jsou ochotni prakticky okamžitě tisknout alespoň velké letáky, bude-li text a pomohu-li sehnat papír.

Zavolal jsem svému příteli Jirkovi Voroneckému, jenž v té době pracoval jako technický ředitel Vranských papíren, aby mi sehnal nějaký papír. Pravda, ve Vraném nad Vltavou se specializovali na ubrousky, ale naše slova jsme nechtěli servírovat jako na ubrousku. Jirka však přislíbil, že papíru bude dost. Skutečně byl a dokonce na každý den jiné barvy.

Ještě jsem se nenaobědval a už jsem měl partu ochotných spolupracovníků. Především moji kamarádi z dětství Láďa Brkl a Dušan Procházka, ale i další, kteří se dobrovolně hlásili, jen čekali na přidělené úkoly. Většinou to nebyli novináři, Láďa projektoval mosty, Dušan byl chemikem ve Výzkumném lesnickém ústavu, ale v dané situaci to vůbec nehrálo roli.

Tak jsme zahájili výrobu ilegálních novin. Mezitím předseda národního výboru, bývalý kapitán pohraniční stráže Vožniak, zburcoval radotínskou Jankovku, aby dodala auta na rozvoz po jižních a západních Čechách. Těžko připomenout všechny, kteří pomohli. Za osm, devět dní jsme vydali několik desítek tisíc těchto novin s velkým nápisem Mladá fronta. Poslední vydání bylo o moskevském protokolu.

A pak jsem se vrátil do pražské redakce a setkal se s kolegy, kteří se mezitím činili na podobném ilegálním vydání MF, ale v Legerově ulici, kde byla rovněž tiskárna. Ostatně, po celou dobu jsem byl s nimi v kontaktu, posílali k nám na Zbraslav spojku v osobě Jirky Táborského. Chudák, když přijel poprvé, nemohl mě najít, nikdo z místních mu nechtěl prozradit, kde bydlím, ačkoliv manželka pracovala v místní škole jako učitelka a znal nás každý, i zatoulaný pes. Dokonce jsem po tu dobu měl ochranu – ujal se jí místní příslušník SNB a střežil mě tak důkladně, že málem Jirku zavřel, když se na mě moc vyptával. Teprve po důkladné prověrce jeho novinářského průkazu se Jirka dostal ke mně, do tiskárny ho však nepustili.

Zatímco jsme se domlouvali, co ještě proti okupantům napsat, ti v pomačkaných uniformách hledali pod stromem nedaleko od nás spadlé hrušky, aby zahnali žízeň a hlad. Vždyť jsme přece v letácích vyzývali obyvatele, aby okupantům nepodali „ani hlt vody, ani sousto jídla“. Jejich logistika dokonale selhávala. Na Zbraslavi hledali ještě starý, předválečný most, který byl dávno stržen a vedle něj vyrostl nový. Otevřeli jej při Závodu míru v roce 1964 a tak se dosud nazývá, byť se tu už nikdy poté žádný závod nejel.

A ten závod s beznadějí v osmašedesátém měl v konečném souhrnu pro nás jen roli poražených.

Muži  v pozadí – či v popředí?

To jsem popsal závěr pražského jara, které skončilo v srpnu 1968. V té době jsem se dobře znal se Sašou Dubčekem, s nímž jsem se přátelil – stejně jako s jeho otcem Štefanem – už od roku 1964, když jsem několikrát navštívil kirgizskou komunu Interhelpo, kterou jeho otec zakládal a Saša do ní odjížděl v roce 1925 jako čtyřletý. Poté jsem s oběma mluvil, abych jim referoval, co z jejich slavné komuny zůstalo či se zachovalo (o této komuně stejně jako o dalších píši v závěru knihy). Byla to část jejich života a proto byli velmi zvědaví na její současný stav. Toto přátelství mi umožnilo, že mě Dubček zval na různá – i tajná jednání, kde mě vždy představoval jako svého poradce. Nemám právo je všechny popsat, ale přece jen bych chtěl alespoň uvést méně či zcela neznámé zmínky o některých okamžicích a lidech, kteří představovali tehdejší politické špičky. Je zajímavé, jak se lidé měnili. Například Kriegel a Smrkovský byli v únoru 1948 zakladateli dělnických milicí, tedy jedni ze strůjců komunistického zvratu, aby o dvacet let později představovali nejradikálnější křídlo politických změn. K nim patřil i tehdejší ministr vnitra Josef Pavel, předválečný komunista, absolvent moskevské leninské školy, příslušník interbrigády ve španělské občanské válce, dokonce velitel praporu, během války příslušník naší armády, v únoru 1948 velitel Lidových milicí a poté poprvé ministr vnitra. Podílel se na poúnorových represích, v SNB získal hodnost generála, ale sám byl v roce 1951 zatčen (ve škole ministerstva vnitra ve Slapech) a o dva roky později ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 25 let vězení. Odseděl si však jen dva roky a poté okamžitě nastoupil do mezinárodního oddělení ústředního výboru ČSTV (tělovýchovy a sportu). Do vrcholné politiky se vrátil v onom osmašedesátém a jak jsem uvedl, do stejné funkce. Jenže poté jí byl zbaven, vyloučen ze strany a zemřel v roce 1973.

Podobnou stranickou a životní cestu absolvoval i Josef Smrkovský. Členem KSČ se stal už v roce 1933 a od roku 1937 byl v Brně krajským tajemníkem strany. Za války se aktivně podílel na protiněmeckém odboji, Němci dokonce vypsali odměnu na jeho dopadení. V únoru 1945 se stal místopředsedou České národní rady a právě on inicioval rozhodnutí požádat Vlasovce, aby opustili Prahu a dál nepodporovali povstání, protože ji měla osvobodit Rudá armáda. Po válce byl jmenován náměstkem ministra zemědělství a generálním ředitelem Československých státních statků a také poslancem Národního shromáždění. Avšak v roce 1951 byl zatčen, mučen, ale nepřiznal se k ničemu z toho, zač ho obviňovali. Odsouzen byl na 15 let, ale po čtyřech ho propustili. Nabídli mu místo předsedy JZD v Pavlovicích u Dubé, z něhož učinil vzorové družstvo. V roce 1963 jej však opustil, účastnil se veřejného života jako poslanec a byl jmenován ministrem – jak on sám žertem říkal – lesů, vod a strání (narážka na sbírku básní S. K. Neumanna), tedy zemědělství. Po šesti letech od rehabilitace byl v dubnu 1968 zvolen předsedou Národního shromáždění a stal se spolu s Dubčekem, Svobodou a Černíkem jedním z hlavních strůjců pražského jara. Lidé ho poznali jako bouřlivého řečníka na všech veřejných shromážděních.

Pařížské jaro

V únoru 1968 přijel za mnou na Zbraslav šéfredaktor Miroslav Jelínek s návrhem, abych se stal šéfredaktorem Mladé fronty. On se cítil zkompromitován jedním prohlášením Antonína Novotného na pravidelné poradě šéfredaktorů, když prohlásil: ,,Děláš to dobře, Mirku.´´ Společně s manželkou jsme mu to rozmluvili, já i proto, že jsem se bál jako čert kříže dostat se mezi tzv. nomenklaturní kádry, z nich už cesta zpět k novinařině nevede, leda k úplnému vyhazovu. A já se tělem i duší cítil novinářem, to byl celý můj život, přiznám se, často i na úkor rodiny. Chtěl jsem být všude, kde se něco zajímavého dělo, stýkat se se státníky, na vlastní oči zažít nejzajímavější okamžiky světové politiky. A místo toho bych měl denně číst obtahy stránek, buzerovat ostatní kolegy, chodit na porady a poslouchat cizí příkazy? Stačilo, že jsem byl vedoucím zahraničního oddělení a i to se mi podařilo časem opustit a stal jsem se volným komentátorem a reportérem, podřízeným jen šéfredaktorovi – a ten mi většinou nemluvil do toho, co jsem dělal a psal.

Protože jsem se v té době zabýval Indočínou a zvláště Vietnamem a v Paříži měly 13. května začít rozhovory o ukončení vietnamské války, odletěl jsem už na náš státní svátek 9. května do Paříže. Večer jsem se šel projít do Latinské čtvrti, abych se pokochal nespočetnými bistry a kavárničkami. Ale místo toho jsem zažil, jak studenti začali vytrhávat dlažební kostky a stavěli první barikády. Byl to vůbec rok studentských a mládežnických demonstrací ve světě. V USA mladí spalovali povolávací lístky do armády, v Nizozemí vznikla studentská čtvrť s volnou láskou, která byla jedním z hlavních hesel mládí, v Německu se přihlásil o slovo radikál Rudy Dutschke, v Paříži byl hybnou silou Cohn Bendit se svým hnutím 22. březen. Ten den totiž v Nanterre studenti přepadli dívčí koleje a dívky je nadšeně vítaly a poskytovaly vše, co si tihle radikálové přáli. Do té doby i veškeré školy se dělily na dívčí a chlapecké, například naši studenti, kteří sem jezdili od dvacátého roku, navštěvovali chlapeckou školu v Dijonu, zatímco dívky musely do Saint-Germain en-Layi, kde byla škola pro ně. To chtěl Bendit zrušit, stejně jako odbourat mnohé staré předpisy ještě z napoleonských dob.Brzy se však studentská demonstrace rozrostla ve všeobecnou. 13. května odbory vyhlásily generální stávku. Stávkovali všichni, zaměstnanci státních i soukromých podniků. Dokonce se ke stávce připojily pařížské prostitutky. Měly totiž svůj odborový svaz, který dbal na to, aby jednou týdně navštěvovaly zdravotní prohlídku, jejich činnost byla uznávána jako jedno z řádných zaměstnání, započítávala se do důchodu. Registrovaných bylo šest tisíc.

Když jsem byl jako každoročně i vloni na podzim v Paříži, jak bylo mým zvykem, zašel jsem do jednoho z kostelů, abych v tom velebném tichu rozjímal. Zahlédl jsem, jak jedna postarší žena zapaluje svíčku.

Neudržel jsem se a zeptal se: ,,Proč to děláte?´´

,,Žila jsem v osmašedesátém týden v tomto kostele a pan farář se o nás výborně staral.´´          

,,To jste byla jednou z prostitutek, které také stávkovaly?´´ zeptal jsem se.

Odvětila mi větou, kterou jsem si zapamatoval, protože snad nejvýstižněji charakterizovala vlastenectví, jakou jsem kdy slyšel.

,,Ma chate est internationale, mais ma coeur appartient à la France.´´ Přeloženo: Moje kočička je mezinárodní, ale mé srdce patří Francii.

Ta stávka ochromila život Francie a pro mne to znamenalo, že se domů hned tak nedostanu – nelétala letadla, nejezdily vlaky ani autobusy.

Chodil jsem do divadla Odéon v Latinské čtvrti, kde život kypěl 24 hodin denně. Na scéně se střídali řečníci nejrůznějších politických směrů, studenti v sále jedli, pili, milovali se. Z politicky známých osobností nepřišel jediný François Mitterrand, čekal, až přijde jeho příhodný okamžik. Až v lednu 1969 zorganizoval v hotelu Lutetia tiskovou konferenci, na níž oznámil, že sjednocuje všechny levicové politické síly, aby se ucházel o moc.

Když se dověděl, že mezi novináři jsem jediný Čech, požádal mě, abych zůstal, pozval mě na oběd a podrobně se vyptával na pražské jaro. Tak se začal rodit náš přátelský vztah a o devět let později můj záměr napsat o něm knihu. V osmaosmdesátém roce jsem dosáhl souhlasu, abych mohl chodit za ním do Elysejského paláce celý týden. Kdykoliv jsme spolu besedovali, seděl pod pracovním stolem jeho pes Baltique. Mitterrand o něm poznamenal: ,,To je jediný živý tvor, u něhož mám jistotu, že z našich tajných porad nic nevynese.´´

Tomuto labradorovi, který se narodil se sedmi sourozenci 22. listopadu 1986 a odešel do psího nebe 14. ledna 2002, byla věnována řada knížek a dokonce Renaudova píseň. Sochař Jacques Raoult udělal dvě bronzové sochy Mitterranda s Baltiquem. Z nich jedna byla umístěna v Landech, kde se nacházela jedna z Mitterrandových rezidencí a socha byla inaugurována 21. května 1996 za přítomnosti Danielle Mitterrandové. Daniel Gamba ve své knize popisuje mimořádnou důležitost, kterou měl Baltique v Elysejském paláci. V ní mj. píše, že ,,život se v Elysejském paláci po smrti Baltiqua zastavil.´´ Když se tři dny po Mitterrandově smrti konala v Jarnacu smuteční mše, Balgtique stál na schodišti ke kostelu a držel ho bývalý ministr financí Michel Charasse.

Při návštěvách prezidenta v Elysejském paláci jsem se také seznámil s jeho nemanželskou dcerou Mazarine, tehdy jí bylo čtrnáct let a chodila k němu na oběd každý čtvrtek, kdy měli ve škole volno. Auto jí přiváželo zadním vchodem a to ještě seděla skrčená mezi sedadly, aby jí nikdo nepoznal. Až na její dvacáté narozeniny na slavnostní oběd Mitterrand pozval týdeník Paris Match a televizi, aby jí takto představil veřejnosti. Mazarine se stala spisovatelkou, ale mnohé její knihy se týkaly toho, že ,,musela jsem mlčet´´. Kdo je jejím skutečným otcem, poznala až ve svých šesti letech. Dívala se s matkou Anne Pingetovou na televizi, když se volil prezident a jakmile se objevil Mitterrand, zvolala: ,,To je přece můj táta!´´

Trávil sice s nimi soboty a neděle, každé ráno jim připravoval snídani z vajíček, které poté až nenáviděla, ale nikdy nehovořili o tom, co vlastně celý týden dělá. Původně milenka s dcerou bydlely asi deset minut od paláce, nakonec je dokonce umístil do protilehlého křídla Elysejského paláce, v tom opačném bydlela Mitterrandova manželka Daniella. O záletech svého muže věděla, ale tolerovala to. ,,Ano, byla jsem provdána za sukničkáře, takový už je život. Zůstala jsem ale s ním, protože on byl jiný. S ním nebyl život nikdy nudný,“ napsala bývalá první dáma, která zemřela v roce 2011. Manžela neopustila možná i proto, že sama měla mnoho let milence – tělocvikáře Jeana Balenciho.

Prominula mu dokonce to, že milence psal dopisy, které Anne Pingeotová zveřejnila až dvacet let po jeho smrti, bylo jich celkem 1218. Když Mitterrand v květnu 1995 zemřel, Daniella dokonce pozvala obě Pingeotové na jeho pohřeb. To ovšem neučinila, když k nim přibyla další rodina. Mitterrand se totiž na sjezdu socialistické internacionály seznámil se švédskou novinářkou a měl s ní syna Hravna Forsne, který se v pětadvaceti stal poslancem švédského parlamentu. Nejsem si však jistý, zda Daniella věděla i o této třetí Mitterrandově velké lásce.

To jen dodávám pro úplnost, s touto třetí rodinou jsem se neznal.

Výňatek z připravované knihy Kam ani čert nemůže, pošle mne