Milan Syruček: Stále světem zapomenutý kraj v srdci Evropy

28.6.2023 Svetozár Plesník

Praha 28. června 2023

Pod tímto názvem jsem napsal – a nyní se připravuje k tisku – knížku o Zakarpatí. Ač není ještě na světě, připomínám Zakarpatí především z toho důvodu, že právě v sobotu uplyne 78 let od chvíle, kdy 29. června 1945 byla mezi představiteli Československa a SSSR uzavřena smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny – Sovětskému svazu. Smlouva byla za SSSR podepsána V. M. Molotovem a za Československo Zdeňkem Fierlingerem a Vladimírem Clementisem. Představitelé Podkarpatské Rusi přizváni nebyli a proto je tato událost občas označována jako „rusínský Mnichov“. Ostatně ani Rusíni už nejsou považováni za samostatný národ a také rusínština zmizela ze škol a vůbec všech institucí, jen se ještě občas objeví v rozhovorech starých pamětníků.

Přitom je to kraj s divukrásnou přírodou, s horami přesahujícími dva tisíce metrů. Tak rád jsem se šplhal po poloninách, kde byly jen salaše pastevců, kteří tu pásli hlavně ovce, spouštěl se do údolí a třeba v e vinicích kolem Berehova ochutnával místní vína. Celý týden jsme žili s manželkou v Koločavě u její kamarádky z univerzity, to tam ještě nebyl ani hotel, ani restaurace, což je dnes v prostorách bývalé četnické stanice. A samozřejmě ani turisté, jichž sem nyní přijíždí téměř sto tisíc ročně. Hlavně Čechů, z nostalgie po první republice. Neboť právě Češi po téměř tisíci letech uherského područí mnohém v Zakarpatí zvelebili. Nejen cesty a železnice, ale také školy, úřední budovy, obydlí.

Místní vzpomínají na Čech jen v dobrém, ač právě tento kraj byl nejchudším z celé naší republiky. Zvláště ve třicátých letech sem přijížděli naši spisovatelé, například Ivan Olbracht (dokonce určitou dobu učil v koločavské škole), S. K. Neumann, Karel Čapek a další, abY svými reportážemi a knížkami, ale třeba i filmem upozornili naši veřejnost, na bídu, které přese všechny dotace tu vládla.

Ale nechci převyprávět mou knížku, ani dopovědět osud Nikoly Šuhaje loupežníka, kterého podle Olbrachta ubili sekyrami v roce 1921 jeho tři kamarádi, aby získali odměnu vypsanou na jeho hlavu, ale podle skutečnosti, kterou jako první vylíčil můj přítel Jaroslav Mareš, byl Šuhaj zatčen, postaven před soud v roce 1926 a v žaláři si odseděl deset let. Jeho milenka a později manželka mu porodila dítě, pak se provdala za koločavského souseda a nakonec žebrala u návštěvníků Šuhajova hrobu a zemřela v roce 1987. Doslov napsal Dominik kardinál Duka.

To popisuji zatím jako návnadu na mou knížku, která by měla vyjít v září.

Sdílejte ...

„Od Jasini do Aše republika je naše!“
Česká lidová tvořivost.

„Vám nevadí, že se u nás téměř vůbec nemluví a nepíše o Podkarpatské Rusi a že se opomíjejí zásluhy Rusínů na vzniku Československa?“ Otázkou na tělo před mnoha lety na mne zaútočilo redakční sluchátko, sotva jsem se stačila představit. Už nevím, co jsem tehdy ze sebe vykoktala, ale faktem je, že vzápětí jsme se s Věrou Krejčovou, protože to byla ona, kdo volal, sešly poprvé. Začaly jsme se scházet častěji a častěji. Hodiny a hodiny jsem naslouchala barvitému vyprávění rodačky z Podkarpatské Rusi, která mne s důvěrou nechávala nahlédnout nejen do nitra svého srdce, ale také do starých tisků, časem poznamenaných fotografií, do kreseb. Zkrátka do svých pokladů, jak jim říkala, pečlivě a s láskou uchovávaných.

„Vzpomínáme a budeme vzpomínat. Chceme svým dětem, dalším generacím zanechat a přiblížit naše pocity, zkušenosti, doklady o mnohdy velmi těžkých životních podmínkách a práci. Konali jsme s láskou v srdci k naší vlasti, k bližním. Žili jsme svorně, mnohdy skromně a dbali toho, co nás spojuje. Národnost rusínská, podkarpatoruská, jak se říkávalo v našem rodišti, a její zásluhy na vzniku Československa, se opomíjejí. To je jeden z důvodů, proč jsem chtěla zachytit myšlenky lidí, kteří jsou s touto zemí nějak spojeni,“ vysvětlovala, proč mi zavolala a proč tolik času a úsilí věnuje zachování památky na překrásný a nám už dávno vzdálený kraj.
Těžce nesla, že její rodná vlast po druhé světové válce přestala být součástí Československa. Často si kladla otázku, jak to mohla československá vláda připustit a proč k odtržení došlo? Ptala se, zda to byla daň za osvobození naší vlasti Rudou armádou? Částečnou odpověď jí prostřednictvím Národního Osvobození (č. 25-26/2006) poskytl přímý účastník oněch událostí, kdy se rozhodovalo o tom, komu Podkarpatská Rus připadne, Ivan Pilip.
Živě si vzpomínám na jeho první návštěvu u nás v redakci, kde jsem tehdy pracovala. Dost mu, stejně jako Věře Krejčové leželo na srdci, aby široká veřejnost znala fakta o kraji, který měl tak rád. Trápilo ho, že se příliš nemluví a tudíž ani neví o tom, jak to bylo s připojením Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu.
Uvedl, že po osvobození tohoto nejvýchodnějšího území ČSR koncem října 1944, 18. armádou 4. ukrajinského frontu, obyvatelé Podkarpatské Rusi žili v přesvědčení, že jejich země zůstane součástí ČSR. Ostatně, předmnichovské hranice Československa zaručovala také sovětská vláda ve všech dokumentech, podepsaných s naší exilovou vládou.
„Byla to především smlouva z 12. prosince 1943, podepsaná v Moskvě a dohoda z 8. května 1944, podepsaná v Londýně o spolupráci sovětské armády s čs. vládou. Na jejím základě byla vytvořena vládní delegace v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem. Úřad vládního delegáta (ÚVD) měl zavést a zajistit administrativu a všeobecnou správu na osvobozeném území ČSR. Za sídlo ÚVD bylo vybráno okresní město Chust, v budově bývalého okresního úřadu. Vládní delegát s několika členy delegace dorazil do osvobozeného Chustu 27. října 1944 a další členové den poté. Delegaci tvořili ministr F. Němec, gen. A. Hasal, gen. R. Viest, Msgre. Hála, poslanec Valo, por. Ivan Turjanica, ppor. Valo, F. Uhlíř, E. Bosák (ten bydlel u nás doma), M. Mastej a další.“

Publikum jásalo nadšením. Pět dnů po osvobození se na jeho oslavu v Chustu konal velký tábor lidu. V sobotu 28. října bylo obyvatelstvo městským rozhlasem svoláno na následující den na náměstí T. G. Masaryka před hotel Koruna. Oslava začala vojenskou přehlídkou Rudé armády, kterou doplnila motorizovaná jednotka čs. armády. Na tribunu vystoupil sovětský major, velitel města a vyzdvihl zásluhy Rudé armády v bojích při osvobozování Československa a bojové odhodlání 1. čs. armádního sboru v SSSR. Zdůraznil jejich společný boj. Následně přečetl text telegramu J. V. Stalinovi a sklidil velký potlesk.

„Nadšení ale brzo opadlo, když kritizoval složení členů Národního výboru – komitétu, zvoleného právě po osvobození. Následně byl proto předložen návrh na nové členy, jehož kandidátní listinu předtím sestavili delegáti schůze Komunistické strany Karpatské Ukrajiny (KSKU). Nový komitét byl zvolen přečtením jmen kandidátů. Pokud nebylo námitek, nový člen byl zvolen automaticky, aniž by se hlasovalo. Tak začal na osvobozeném území fungovat sovětský systém,“ uvedl Ivan Pilip.
V protikladu k předchozímu řečníkovi Msgre. Hála jménem vládního delegáta zdůraznil mj. obnovení ČSR v předmnichovských hranicích, jak to zaručovala smlouva podepsaná se SSSR. Rovněž hovořil o další spolupráci rovnoprávných národů – Čechů, Slováků a Rusínů. Posluchači jásali nadšením a Msgre. Hálu odměnili bouřlivým potleskem.

„Jako hlavní řečník tehdy vystoupil politický poradce ministra Němce Ivan Ivanovič Turjanica ve stejnokroji poručíka čs. armády. Přečetl pozdravné telegramy Benešovi a Stalinovi. Jeho projev, často přerušovaný potleskem přítomných, zdůrazňoval význam 28. října pro osvobozené území Podkarpatské Rusi i její předválečnou prosperitu v rámci ČSR. Projev ukončil provoláním: Ať žije svobodné Československo! Poté zazněly hymny česká, slovenská a podkarpatská, stejně jako kdysi za první republiky.“

Nátlak na Rusíny – připojte se k Sovětskému Svazu! Neuplynulo ani čtrnáct dnů od společných bouřlivých oslav 28. října, když se v osvobozené západní zóně Podkarpatské Rusi sešlo shromáždění obyvatel, avšak bez vědomí Úřadu vládního delegáta. Komunističtí řečníci na nich Rusíny přesvědčovali, aby hlasováním schválili rezoluci, tzv. Manifest, požadující připojení Zakarpatské Ukrajiny k sovětské Ukrajině. Podobná shromáždění se podle předem připraveného scénáře KGB konala ve městech i na venkově. Organizátorem uvedených schůzí a rovněž velké manifestace 12. listopadu byl Ivan Ivanovič Turjanica. On byl také autorem Manifestu.
Na konferenci 19. listopadu delegáti Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny (KSZU) jednomyslně odhlasovali rezoluci požadující, aby toto území bylo opětovně připojeno k sovětské Ukrajině.
Úřad vládního delegáta poslal protest veliteli 4. ukrajinského frontu generálu Petrovovi a generálplukovníkovi Mechlisovi. ÚVD svou novou činnost oficiálně zahájil 12. listopadu 1944 v Chustu, leč pomoci ze strany ONV ani místních orgánů se nedočkal. „Stal se opak. Od prosince uvedeného roku ONV pod tlakem KSZU a vlády Zakarpatské Ukrajiny přestal s ÚVD spolupracovat. Protesty ministra Němce se nesetkaly s odezvou. Oba zmínění generálové se od všech případů porušení smlouvy distancovali.
Také za demarkační čárou se šířilo komunisty organizované hnutí pro odtržení Zakarpatské Ukrajiny od ČSR, třebaže nálada a naděje obyvatelstva ve městech i na venkově, až na některé výjimky, svědčily o opaku.
Dne 16. listopadu 1944 se konal 1. sjezd delegátů národních výborů měst a obcí Zakarpatské Ukrajiny, na němž byl přijat v Moskvě předem připravený Manifest o opětovném sjednocení zmíněného území se sovětskou Ukrajinou.“
Mimo jiné se v něm praví:
1. Obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny podle své vůle a přání nechtějí nadále setrvat ve spojení s ČSR.
2. Obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny požadují, aby se ZU opětovně spojila se sovětskou Ukrajinou.
„Připomínám, že toto území tedy bývalá Podkarpatská Rus, ve své historii, tj. od 9. století, nikdo nebylo spojeno s Ruskem ani s Ukrajinou.
Uvedené rezoluce byly předem natištěny na křídovém papíru. Text, vše v azbuce, v barvě modré a název Manifest v barvě červené. Sloužily jednak jako prezenční listiny na schůzích Profsojuzu s podpisem na rubu, jednak jako přihláška na příděl masa, cukru, cigaret, rýže a dalších potravin.
Také školní děti sbíraly podpisy občanů s tím, že je to přihláška na příděl potravin. Všechny podepsané archy s přibližně půl milionem podpisů byly soustředěny v Užhorodu a poté odvezeny do Moskvy. Ministr zahraničí SSSR Molotov těmito rezolucemi na zasedání OSN argumentoval jako s přáním a svobodnou vůlí lidu Zakarpatské Ukrajiny. Na zasedání byly rezoluce schváleny. Nikdo netušil, že podpisy byly zmanipulované.
V té době na území Podkarpatské Rusi žilo asi 750 tisíc obyvatel včetně kojenců, dětí předškolního věku a negramotných. Znamená to, že každý dospělý obyvatel musel Manifest podepsat nejméně dvakrát. Sám jsem jej tenkrát pod dohledem funkcionářů Profsojuzu podepsal třikrát. Dvakrát jako prezentaci na schůzi a jednou jako přihlášku na příděl potravin. Ministr Němec o tom všem věděl, i o dalších porušeních čs.-sovětské smlouvy. Informoval sice naši exilovou vládu, avšak ani další vyvolaná jednání nevedla k výsledku.“

Vzájemné vztahy se horšily. Jak vzpomínal Ivan Pilip, stalo se tak hlavně bezprostředně poté, co Ivan I. Turjanica jménem Národní rady 1. prosince 1944 osobně ministru Němcovi předal ustanovení sjezdu o vystoupení Zakarpatské Ukrajiny ze svazku ČSR a také ultimátum, aby čs. delegace ÚVD zemi do tří dnů opustila. Současně Národní rada zakázala čs. vojenskému velitelství nábor do čs. armády, zatímco Rudá armáda mohla brance získávat bez omezení. „Za každého rodina brance získala dva metráky pšenice.“
Podle tajemníka Táborského prezident Edvard Beneš dostal telegram se zprávou o setkání F. Němce a Z. Fierlingera s Molotovem a Vyšinským. „Není možno očekávat, že by se Sovětský svaz stavěl proti spontánním projevům svobodné vůle lidu, který se cítí tak blízce příbuzný ukrajinskému národu.“
Když Ivan Pilip uvedená Molotovova slova ocitoval, povzdechl si: „A tak si prezident Edvard Beneš uvědomoval, že Podkarpatská Rus je již pro ČR ztracena. I přesto stále odmítal uvěřit, že ho Kreml podvedl.“

Jeden myslel na “Milan Syruček: Stále světem zapomenutý kraj v srdci Evropy”

Jana Vrzalová

28.6.2023 (15:52)
Trvalý odkaz

„Od Jasini do Aše republika je naše!“
Česká lidová tvořivost.

„Vám nevadí, že se u nás téměř vůbec nemluví a nepíše o Podkarpatské Rusi a že se opomíjejí zásluhy Rusínů na vzniku Československa?“ Otázkou na tělo před mnoha lety na mne zaútočilo redakční sluchátko, sotva jsem se stačila představit. Už nevím, co jsem tehdy ze sebe vykoktala, ale faktem je, že vzápětí jsme se s Věrou Krejčovou, protože to byla ona, kdo volal, sešly poprvé. Začaly jsme se scházet častěji a častěji. Hodiny a hodiny jsem naslouchala barvitému vyprávění rodačky z Podkarpatské Rusi, která mne s důvěrou nechávala nahlédnout nejen do nitra svého srdce, ale také do starých tisků, časem poznamenaných fotografií, do kreseb. Zkrátka do svých pokladů, jak jim říkala, pečlivě a s láskou uchovávaných.

„Vzpomínáme a budeme vzpomínat. Chceme svým dětem, dalším generacím zanechat a přiblížit naše pocity, zkušenosti, doklady o mnohdy velmi těžkých životních podmínkách a práci. Konali jsme s láskou v srdci k naší vlasti, k bližním. Žili jsme svorně, mnohdy skromně a dbali toho, co nás spojuje. Národnost rusínská, podkarpatoruská, jak se říkávalo v našem rodišti, a její zásluhy na vzniku Československa, se opomíjejí. To je jeden z důvodů, proč jsem chtěla zachytit myšlenky lidí, kteří jsou s touto zemí nějak spojeni,“ vysvětlovala, proč mi zavolala a proč tolik času a úsilí věnuje zachování památky na překrásný a nám už dávno vzdálený kraj.
Těžce nesla, že její rodná vlast po druhé světové válce přestala být součástí Československa. Často si kladla otázku, jak to mohla československá vláda připustit a proč k odtržení došlo? Ptala se, zda to byla daň za osvobození naší vlasti Rudou armádou? Částečnou odpověď jí prostřednictvím Národního Osvobození (č. 25-26/2006) poskytl přímý účastník oněch událostí, kdy se rozhodovalo o tom, komu Podkarpatská Rus připadne, Ivan Pilip.
Živě si vzpomínám na jeho první návštěvu u nás v redakci, kde jsem tehdy pracovala. Dost mu, stejně jako Věře Krejčové leželo na srdci, aby široká veřejnost znala fakta o kraji, který měl tak rád. Trápilo ho, že se příliš nemluví a tudíž ani neví o tom, jak to bylo s připojením Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu.
Uvedl, že po osvobození tohoto nejvýchodnějšího území ČSR koncem října 1944, 18. armádou 4. ukrajinského frontu, obyvatelé Podkarpatské Rusi žili v přesvědčení, že jejich země zůstane součástí ČSR. Ostatně, předmnichovské hranice Československa zaručovala také sovětská vláda ve všech dokumentech, podepsaných s naší exilovou vládou.
„Byla to především smlouva z 12. prosince 1943, podepsaná v Moskvě a dohoda z 8. května 1944, podepsaná v Londýně o spolupráci sovětské armády s čs. vládou. Na jejím základě byla vytvořena vládní delegace v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem. Úřad vládního delegáta (ÚVD) měl zavést a zajistit administrativu a všeobecnou správu na osvobozeném území ČSR. Za sídlo ÚVD bylo vybráno okresní město Chust, v budově bývalého okresního úřadu. Vládní delegát s několika členy delegace dorazil do osvobozeného Chustu 27. října 1944 a další členové den poté. Delegaci tvořili ministr F. Němec, gen. A. Hasal, gen. R. Viest, Msgre. Hála, poslanec Valo, por. Ivan Turjanica, ppor. Valo, F. Uhlíř, E. Bosák (ten bydlel u nás doma), M. Mastej a další.“

Publikum jásalo nadšením. Pět dnů po osvobození se na jeho oslavu v Chustu konal velký tábor lidu. V sobotu 28. října bylo obyvatelstvo městským rozhlasem svoláno na následující den na náměstí T. G. Masaryka před hotel Koruna. Oslava začala vojenskou přehlídkou Rudé armády, kterou doplnila motorizovaná jednotka čs. armády. Na tribunu vystoupil sovětský major, velitel města a vyzdvihl zásluhy Rudé armády v bojích při osvobozování Československa a bojové odhodlání 1. čs. armádního sboru v SSSR. Zdůraznil jejich společný boj. Následně přečetl text telegramu J. V. Stalinovi a sklidil velký potlesk.

„Nadšení ale brzo opadlo, když kritizoval složení členů Národního výboru – komitétu, zvoleného právě po osvobození. Následně byl proto předložen návrh na nové členy, jehož kandidátní listinu předtím sestavili delegáti schůze Komunistické strany Karpatské Ukrajiny (KSKU). Nový komitét byl zvolen přečtením jmen kandidátů. Pokud nebylo námitek, nový člen byl zvolen automaticky, aniž by se hlasovalo. Tak začal na osvobozeném území fungovat sovětský systém,“ uvedl Ivan Pilip.
V protikladu k předchozímu řečníkovi Msgre. Hála jménem vládního delegáta zdůraznil mj. obnovení ČSR v předmnichovských hranicích, jak to zaručovala smlouva podepsaná se SSSR. Rovněž hovořil o další spolupráci rovnoprávných národů – Čechů, Slováků a Rusínů. Posluchači jásali nadšením a Msgre. Hálu odměnili bouřlivým potleskem.

„Jako hlavní řečník tehdy vystoupil politický poradce ministra Němce Ivan Ivanovič Turjanica ve stejnokroji poručíka čs. armády. Přečetl pozdravné telegramy Benešovi a Stalinovi. Jeho projev, často přerušovaný potleskem přítomných, zdůrazňoval význam 28. října pro osvobozené území Podkarpatské Rusi i její předválečnou prosperitu v rámci ČSR. Projev ukončil provoláním: Ať žije svobodné Československo! Poté zazněly hymny česká, slovenská a podkarpatská, stejně jako kdysi za první republiky.“

Nátlak na Rusíny – připojte se k Sovětskému Svazu! Neuplynulo ani čtrnáct dnů od společných bouřlivých oslav 28. října, když se v osvobozené západní zóně Podkarpatské Rusi sešlo shromáždění obyvatel, avšak bez vědomí Úřadu vládního delegáta. Komunističtí řečníci na nich Rusíny přesvědčovali, aby hlasováním schválili rezoluci, tzv. Manifest, požadující připojení Zakarpatské Ukrajiny k sovětské Ukrajině. Podobná shromáždění se podle předem připraveného scénáře KGB konala ve městech i na venkově. Organizátorem uvedených schůzí a rovněž velké manifestace 12. listopadu byl Ivan Ivanovič Turjanica. On byl také autorem Manifestu.
Na konferenci 19. listopadu delegáti Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny (KSZU) jednomyslně odhlasovali rezoluci požadující, aby toto území bylo opětovně připojeno k sovětské Ukrajině.
Úřad vládního delegáta poslal protest veliteli 4. ukrajinského frontu generálu Petrovovi a generálplukovníkovi Mechlisovi. ÚVD svou novou činnost oficiálně zahájil 12. listopadu 1944 v Chustu, leč pomoci ze strany ONV ani místních orgánů se nedočkal. „Stal se opak. Od prosince uvedeného roku ONV pod tlakem KSZU a vlády Zakarpatské Ukrajiny přestal s ÚVD spolupracovat. Protesty ministra Němce se nesetkaly s odezvou. Oba zmínění generálové se od všech případů porušení smlouvy distancovali.
Také za demarkační čárou se šířilo komunisty organizované hnutí pro odtržení Zakarpatské Ukrajiny od ČSR, třebaže nálada a naděje obyvatelstva ve městech i na venkově, až na některé výjimky, svědčily o opaku.
Dne 16. listopadu 1944 se konal 1. sjezd delegátů národních výborů měst a obcí Zakarpatské Ukrajiny, na němž byl přijat v Moskvě předem připravený Manifest o opětovném sjednocení zmíněného území se sovětskou Ukrajinou.“
Mimo jiné se v něm praví:
1. Obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny podle své vůle a přání nechtějí nadále setrvat ve spojení s ČSR.
2. Obyvatelé Zakarpatské Ukrajiny požadují, aby se ZU opětovně spojila se sovětskou Ukrajinou.
„Připomínám, že toto území tedy bývalá Podkarpatská Rus, ve své historii, tj. od 9. století, nikdo nebylo spojeno s Ruskem ani s Ukrajinou.
Uvedené rezoluce byly předem natištěny na křídovém papíru. Text, vše v azbuce, v barvě modré a název Manifest v barvě červené. Sloužily jednak jako prezenční listiny na schůzích Profsojuzu s podpisem na rubu, jednak jako přihláška na příděl masa, cukru, cigaret, rýže a dalších potravin.
Také školní děti sbíraly podpisy občanů s tím, že je to přihláška na příděl potravin. Všechny podepsané archy s přibližně půl milionem podpisů byly soustředěny v Užhorodu a poté odvezeny do Moskvy. Ministr zahraničí SSSR Molotov těmito rezolucemi na zasedání OSN argumentoval jako s přáním a svobodnou vůlí lidu Zakarpatské Ukrajiny. Na zasedání byly rezoluce schváleny. Nikdo netušil, že podpisy byly zmanipulované.
V té době na území Podkarpatské Rusi žilo asi 750 tisíc obyvatel včetně kojenců, dětí předškolního věku a negramotných. Znamená to, že každý dospělý obyvatel musel Manifest podepsat nejméně dvakrát. Sám jsem jej tenkrát pod dohledem funkcionářů Profsojuzu podepsal třikrát. Dvakrát jako prezentaci na schůzi a jednou jako přihlášku na příděl potravin. Ministr Němec o tom všem věděl, i o dalších porušeních čs.-sovětské smlouvy. Informoval sice naši exilovou vládu, avšak ani další vyvolaná jednání nevedla k výsledku.“

Vzájemné vztahy se horšily. Jak vzpomínal Ivan Pilip, stalo se tak hlavně bezprostředně poté, co Ivan I. Turjanica jménem Národní rady 1. prosince 1944 osobně ministru Němcovi předal ustanovení sjezdu o vystoupení Zakarpatské Ukrajiny ze svazku ČSR a také ultimátum, aby čs. delegace ÚVD zemi do tří dnů opustila. Současně Národní rada zakázala čs. vojenskému velitelství nábor do čs. armády, zatímco Rudá armáda mohla brance získávat bez omezení. „Za každého rodina brance získala dva metráky pšenice.“
Podle tajemníka Táborského prezident Edvard Beneš dostal telegram se zprávou o setkání F. Němce a Z. Fierlingera s Molotovem a Vyšinským. „Není možno očekávat, že by se Sovětský svaz stavěl proti spontánním projevům svobodné vůle lidu, který se cítí tak blízce příbuzný ukrajinskému národu.“
Když Ivan Pilip uvedená Molotovova slova ocitoval, povzdechl si: „A tak si prezident Edvard Beneš uvědomoval, že Podkarpatská Rus je již pro ČR ztracena. I přesto stále odmítal uvěřit, že ho Kreml podvedl.“

Komentáře nejsou povoleny.