Antonín Rašek: Anatomie komunismu –  Skutečný příběh jedné rodiny

Praha 27. června 2023

Pod tímto názvem a podtitulem vydalo nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy více než čtyřistastránkovou publikaci Martina Potůčka. Řadí se ke vzpomínkové literatuře, ale ve srovnání s její převážnou částí tohoto žánru si klade vyšší nároky. Je zároveň vědecko-výzkumným dílem, které se opírá o rozsáhlou dokumentaci nejen rodinného charakteru. Má tak emocionální účinek i vědecko-analytickou a kritickou hodnotu.

Publikace byla vydána v rámci podpory fakultních monografií Fakulty sociálních věd UK a univerzitních programů Progres a Cooperatio. Kniha je věnována památce všech obětí politických, právních, ekonomických a sociálních excesů, které doprovázely dobu uplatňování komunistické ideologie v praxi řízení a správy naší země zejména v padesátých a šedesátých letech minulého století. Autor je profesorem UK. Jeho rozhodnutí věnovat se sociálním vědám zásadně ovlivnil životní příběh jeho matky Jarmily Potůčkové-Taussigové.

Příběh je doprovázen výňatky z korespondence hlavní postavy, příslušníků její rodiny i dětských vzpomínek autora. Jak píše v předmluvě Pavel Rychetský, vedle Londonova Svědectví a Tmy o polednách Arthura Koestlera je Potůčkovo dílo jedním z mála autentických svědectví o tom, jak lze podlehnout komunistické i jiné ideologii a jaké to má důsledky. Temno v polednách je ale román a Svědectví jsou vzpomínky, kdežto Anatomie komunismu analytickým textem.

V Londýně po válce vyšla kniha, v níž šest významných soudobých spisovatelů vypravuje, jak vystřízlivěli z komunismu. Kniha se jmenuje Bůh, který zklamal a zachycuje svědectví Arthura Koestlera, Ignazia Silone, André Gida, Štefana Spendera, Luise Fischera a známého amerického černošského spisovatele Richarda Wrighta. Jako skutečný příběh jedné rodiny lze také označit knihu Hedy Margoliové-Kovályové Na vlastní kůži s předmluvou Erazima Koháka.

„Revoluce je jako Saturn: požírá své vlastní děti,“ řekl francouzský revolucionář Pierre Vergniaud před svou popravou dne 31. října 1793.

To potvrzuje i životní příběh Jarmily Potůčkové-Taussigové, která byla tehdejším vedením KSČ stále označována za zločince, který se podílel na nebývalé vlně politických perzekucí a hrdelních procesů začátku padesátých let, aby byl tímto mlýnem posléze sám semlet. Rozsudku smrti se vyhnula jen svou statečností nepodrobit se scénáři komunistických procesů, které byly založeny na sebeobviňování „ve vyšším zájmu“. Potůčková-Taussigová byla na rozdíl od všech ostatních podobně postižených komunistů právně rehabilitována až týden po pádu Antonína Novotného na začátku roku 1968.

Je to memento, které potvrzuje, že každá ideologie je spjata s hrozbou fanatismu, dogmatismu a ztráty schopnosti kritického myšlení.

Potůčkovi rodiče se brali v únoru 1948 a jejich syn Martin se narodil téhož roku v září. Když byla jeho matka zatčena, byly mu tři roky, a když komunisté moc definitivně ztratili, bylo mu přes čtyřicet. Jeho otec založil novou rodinu, ve které Martin žil. O to těžší bylo navázat kontakt se skutečnou matkou, když byla propuštěna z vězení. Tento příběh je vlastně románem v autorově textu.   

V Potůčkově publikaci je dokumentována i role Rudolfa Slánského, Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého, Karola Bacílka, Antonína Novotného, Bruno Köhlera a dalších politiků a osobností té i následné doby včetně sovětských poradců. 

Rodina v totalitárním systému

O Jarmile Potůčkové-Taussigové byla také napsána bakalářská práce „Rodina v totalitárním systému – Rodina Taussigova-Potůčkova.“ Tématem je rodina v totalitárním systému a věnuje pozornost především Jarmile Potůčkové-Taussigové samotné a jejímu manželovi a účastníku protinacistického odboje Františku Taussigovi; zároveň se zabývá dvěma ideologiemi: nacismem a komunismem, které se jim staly osudnými. František byl popraven a Jarmila byla čtyři léta v nacistickém koncentračním táboře a dvojnásobek let ve vězení komunistickém, do kterého byla odsouzena na 25 let. Věřila komunistickému ideálu, dala se plně k dispozici komunistické straně, aby ideály komunismu dovedla do života, ale stala se jejich obětí.

Před vstupem do komunistické strany Taussigová působila mezi  studenty v různých organizacích – Komsomolu, Rudé pomoci, Komunistické studentské frakci a již před válkou pracovala se svým manželem Františkem přímo v komunistickém hnutí. Po smrti manžela, odsouzenému za ilegální protinacistický odboj, se dala zcela do služeb komunistické strany. Po návratu z koncentračního tábora pracovala v ústředním aparátu KSČ v kádrovém oddělení, kde se zabývala disciplinárními případy. „Byly věci, které jsem těžko snášela – když lidi na sebe nasazovali. Navrhla jsem, aby disciplinární záležitosti byly z kádrové práce vyčleněny.“

Důvody, proč tomu tak bylo, autorka podrobně popisuje na základě vyprávění i studia dokumentace.

Není možné neocenit, že tyto příběhy a jejich objektivní realita se stávají témata diplomových prací. Autorka v závěru píše: „Tato práce je především o paměti a pochopení. Je výpovědí o fyzickém a duševním utrpení obětí komunismu. Zároveň je však dokladem nezlomnosti lidského ducha, snahy uhájit si svou vlastní vnitřní svobodu a neztratit naději.“

Literární činnost

Životní peripetie Jarmily Potůčkové-Taussigové, která publikovala své práce pod dívčím jménem Jarmila Janovská, se logicky nemohly neodrazit i v její literární tvorbě. Patřila k tvůrkyním, které byly řadu let vězněny v koncentračním táboře i v komunistickém vězení. Z její literární práce je možné připomenout zejména Velikánky a Gordický uzel.

 Velikánky jsou portréty žen, které autorka dokonale poznala ve vězeních, v prvním případě čtyři roky, ve druhém přes osm let. Příběhy jsou spojeny s mučením, hladem, trýzněním, věrolomnosti a pokrytectvím, ale také se solidaritou a odvahou. Povídka Bobina vypráví o dvanáctiletém trestu v komunistickém vězení za uvaření kávy špionovi. Gábina je o tom, jak je nebezpečné moc vědět a statečném rozhodnutí skoncovat s fízlovstvím.Nejdrastičtější je příběh Ireny z rodu Styronovy Sofiiny volby. Některé Židovky do Osvětimi věděly, že ženy s malými dětmi jdou s nimi přímo do plynových komor. Několik stresovou situaci řešilo zabitím vlastního dítěte, aby se po přežití pomstily. Soudit je nemůže nikdo, kdo tím peklem neprošel; ke shodnému soudu nedospěly ani ty, které jím prošly.

 Gordický uzel vychází ze zážitků autorky z vyšetřovací vazby v ruzyňské věznici na počátku padesátých let. Fiktivní dopisy milenci se střídají se zápisky vyšetřovatele o průběhu vyšetřování působící velmi autenticky. Tato knížka vyšla i v samizdatu pod názvem Lidé v jednom domě. Autorka se nevyhýbá ani tomu vylíčit, jak jeden z vyšetřovatelů odmítl uvěřit vině zatčených sociálních demokratů v Brně a sám se ocitl ve vězení. Jiný váhal, aniž měl odvahu se vzepřít.

V jednom dopisu Jarmila Potůčkové-Taussigové napsala: „Pravda doby vyžaduje nestranné zkoumání, v němž účastníci i oběti mohou být slyšeni jen jako svědci. Hledat ji a formulovat jsou povinni historici, které bude vést jedině jejich svědomí vědeckého badatele.“

Vydalo Karolinum, prosinec 2022, 442 stran, 485 Kč.