Antonín Rašek: První měsíce roku 2023

Praha 26. dubna 2023

Málokdo se na nový rok 2023 těšil, ten předchozí nic optimistického nevěštil; tím významnější bylo si poslechnout, jak se budoucnost těší naše vrcholná politická scéna.

Novoroční povzdechy

Patřím k blouznivcům, kteří sledují novoroční projevy politiků, i když to mí přátelé považují za ztrátu času. Předseda Senátu Miloš Vystrčil ve svém nedělním poledním projevu řekl, že musíme mít odvahu říkat pravdu; nepřiznal ani jednu.

Po Vystrčilovi poskytla televize čtvrthodinu i bývalému předsedovi české vlády a Senátu Petru Pithartovi. Navodil logicky jinou intelektuální atmosféru, v souvislosti s rozdělením státu hovořil o naší vážné chybě, že jsme považovali československý stát za národní, i když byl bezesporu národnostní. Chyběla tam jediná věta, že to neopravňovalo naše Němce přidat se k nacistům. Pithart si povzdechl nad dvěma posledními prezidenty. Zná lepší alternativu, když do voleb nešel s jistými nadějemi on sám? Optimisticky se však díval na tehdejší prezidentské volby. Snad byl s volbou spokojen. V závěru se navzdory tomu přiznal, že budoucnost vidí dost pochmurně. Proč ale chodit do televize s bezradností?

Premiér Petr Fiala se ve svém nedělním večerním projevu držel státnického standardu a snahy o srozumitelnost. Přiznal i jednu z chyby, jíž byl nízký vojenský rozpočet, i když se kritika s výjimkou Špidlovy vlády týkala vlád všech. Naše země podle něho významně pomohla ukrajinské vládě, armádě a uprchlíkům, i když není možné nepřipomenout výrok vojenského teoretika Carla von Clausewitze, že s plynoucím časem a v konfrontaci s jinými krizemi pozornost k válkám časem obecně slábne.

Premiér ocenil naše předsednictví Evropské komisi, i když dotazovaní to ve výzkumu veřejného mínění ocenili jen mírně podprůměrně; je otázkou, jak je profesionální cosi takového zkoumat, když je zřejmé, že místo znalosti vlastního faktu se do názoru respondentů promítá spíše celkové hodnocení vlády.

Petr Fiala se v souvislosti s inflací snažil vysvětlit, že není jednoduché zasahovat do cenové politiky, což je v rozporu s převažujícím veřejným míněním. Lidé nepovažují regulaci ekonomiky včetně cenové politiky za neorganický zásah do systému.

K jistému překvapení se ale premiér vážněji nevěnoval desinformacím, hybridní válce a možnému ohrožení našeho demokratického systému. Jak se zdá, je to v souvislosti s přípravou příslušného zákona výhradně doménou ministra vnitra Víta Rakušana. K jeho vystoupením je možné poznamenat, že nemáme ani tak mnoho odpůrců našeho demokratického systému, jako spíše oprávněných kritiků jeho deformací.

Některé výroky je nutní brát vážně

Vypuknutí rusko-ukrajinské války je logicky personálně spojováno s autokratickým vládnutím ruského prezidenta Vladimira Putina. Ostražitost si vyžádalo už jeho tvrzení, že nejtragičtější událostí dvacátého století byl rozpad Sovětského svazu spojovaný s reformním úsilím Michaila Gorbačova. Stejně tak byl přehlédnut Putinův výrok s výstražným otazníkem „Co je svět bez Ruska?“ Z toho šlo vyvodit, že by v budoucnosti mohlo dojít k pokusu obnovit alespoň zčásti Sovětský svaz i znovu ovládnout bývalé satelity.

Rusové vždy trpěli pocitem vnějšího ohrožení, a proto rozšiřovali své území i sféru vlivu. Aktuálně za největší hrozbu považují přibližování zemí Severoatlantické aliance ke svým hranicím. Putin proto chce, aby se situace v Evropě vrátila do roku 1997, kdy se NATO začalo rozšiřovat do střední a východní Evropy. K zahájení „speciální operace na Donbasu“, v níž podle Moskvy by mělo „k demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“, zvolila Moskva po dokončení desetileté modernizace. Na cíl se brzy zapomnělo a skutečně efektivní modernizace byla spíše zbožným přáním. Ale válka přesto ničivě pokračuje dál.

Rizika předpojatosti s vyšetřováním do ztracena

Epizodní rozšíření rusko-ukrajinské války i na polské území znepokojilo jak evropské a světové instituce, organizace a vlády, tak veřejnost. Cosi podobného dalo očekávat. Konečně k tomu již došlo, když jeden z bezpilotních letounů dolétl z ukrajinského území až kamsi do Chorvatska, následně jiné spadly v Rumunsku a v Moldávii. Američané i Rusové ale mají ukrajinské území natolik pod kontrolou, že jim těžko něco vážnějšího může ujít.

Tak se stalo i v tomto případě a Washington v podstatě v reálném čase uvedl okolnosti kolem události na pravou míru.

Ukrajinský prezident Volodymyr  Zelenskyj sehrál v tomto incidentu nezáviděníhodnou roli. Buď byl špatně informován, nebo jeho reakci byla jen zbožným přáním. Nemluvě o tom, na co upozorňují bezpečnostní a vojenští experti, že je i co vysvětlovat. Jak je podle nich možné, že i při digitalizaci zbraňových systémů ukrajinská protiraketová střela proti těm ruským z východu selháním skončí na východě? Stejně tak co si myslet o tom, že najednou selhaly dvě protiraketové střely a skončily v podstatě na stejném místě, nemluvě o tom, proč se mluvilo jen o ukrajinské raketě jedné? A tak je jistě na místě otázka, jak dalece je ukrajinských prezident objektivně informován a má ozbrojené síly pod kontrolou.

Tak smutný představení

Politolog Petr Robejšek vyslovil v televizi názor, že rozhodující úlohu v prezidentských volbách sehrála média. Podobného mínění byli i další komentátoři a politici, a to zvláště pokud jde o veřejnoprávní rozhlas a televizi. Zatímco MFDNES a Lidové noviny mohou ovlivňovat desítky tisíc čtenářů, u televize to jsou milióny.

Jako argument je uváděn přenos české TV z průběhu voleb ve štábech obou kandidátů. Zatímco v tom Pavlově očekávaně vystupovali za souhlasu televizních moderátorů jeho stoupenci, v tom Babišově se dostal ke slovu i jeho odpůrce a s podporovateli jeden z moderátorů polemizoval.

Lze pochopit, že veřejnoprávní média jsou v těžké finanční situaci a vláda si nedovolí rozhlasové a televizní poplatky zvýšit. Vládnoucí koalici by to mohlo způsobit podobné těžkosti jako někdejší třicetikorunový poplatek u lékaře, díky němuž sociální demokracie drtivě vyhrála volby.

Nemůže to ovšem nabýt takové podoby, jako byly pondělní Události a komentáře na ČT 24. Televize si tam pozvala přestavitele Hnutí ANO a SPD a pět představitelů koaličních stran. Objektivnější divák by předpokládal, že zastoupení bude reciproční, ty vládní strany přece kandidovaly ve dvou koalicích. Moderátorovi to zkomplikovalo situaci, stejně musel podstatnou část času věnovat opozici a ostatní tam seděli často jen jako přísedící.

Co ovšem nelze znovu přehlédnout, moderátor se zcela jednostranně postavil za představitele vládních stran a proti opozici. Nevím, jestli je vůbec důvod mluvit o veřejnoprávních médiích.

Stejně tak je nepřehlédnutelné, že předseda Senátu Miloš Vystrčil za souhlasu ostatních koaličních politiků emociálně znovu oživil strategii Antibabiš. Možná za tím bylo v pozadí i jeho trauma, že se nestal koaličním kandidátem, jako se počítalo s Jaroslavem Kuberou; ten by bez ohledu an členství v KSČ byl nejspíš pro svou oblíbenost zvolen. Vystrčil svým vystoupením s vysokou pravděpodobností zkomplikoval i strategii Petra Pavla, který dal najevo, že chce s opozicí jednat jak s rovnocennými partnery.

Následující den to v televizi předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová potvrdila, když řekla, že opozice má dostatek prostoru a příležitosti ve sněmovních komisích, to znamená, že není třeba hledat pro ni další formy.   

Usínal jsem s melodií a slovy starého černošského spirituálu:  „Neuvidím v životě, tak smutný představení, neuvidím v život, tak smutnej kus.“

Ctít spojenecké dohody

Andrej Babiš se v televizním duelu s Petrem Pavlem na ČT dopustil podle většiny kritických reakcí vážné politické chyby, když řekl, že by v případě napadení nevyslal naše vojáky na pomoc Polsku a Pobaltí. Generál Pavel takový postoj odmítl, že je to podle Severoatlantické smlouvy naše povinnosti. Bývalý premiér vzápětí omluvil a svůj výrok opravil. K citovanému článku 5 smlouvy se vyjádřili, např. v ČRo Plus, někteří komentátoři a experti. Text článku zni:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Text byl v tomto duchu v roce 1949 při založení Severoatlantické aliance formulován volněji na přání Američanů v souladu s jejich ústavou. Žádná z členských zemí však nikdy nezpochybnila, že pomoc bud poskytnuta. Jedinou závaznou pasáží smlouvy je článek 1:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“