Falstaff i Ondřej Havelka jsou zpět v Brně!
Brno 1. dubna 2023
Komedie a režisér Ondřej Havelka – to je spojení, které nikdy nezklame. Obzvlášť když jde o komedii od Giuseppa Verdiho. Ondřej Havelka se vrací na brněnské operní jeviště po delší pauze a s ním přichází i Falstaff, Verdiho poslední opera plná brilantních ansámblů a především humoru. Spojení přímo ideální, navíc se skvělým pěveckým obsazením.
Co pro dobrou inscenaci Falstaffa potřebujete, je Falstaff, a brněnská opera našla toho ideálního. Brněnské publikum zná španělského barytonistu Luise Cansina z Verdiho dramat Sicilské nešpory a Nabucco jako vynikajícího pěvce, teď bude mít možnost zažít i jeho smysl pro humor, který jsme si zatím užívali jen v zákulisí. Skvělým protihráčem mu bude italský barytonista Damiano Salerno, kterého brněnští diváci měli možnost také vidět jako Nabucca. Těmi, kdo nad všemi v této komedií vyhrají, jsou ovšem dámy, a není divu, protože pánové mají jako protivníky Pavlu Vykopalovou (Alice), Václavu Krejčí Houskovou spolu s Markétou Cukrovou (Meg Pageová) a Janu Hrochovou (Mrs. Quicklyová). Ve správné italské opeře nesmí chybět ani mladý zamilovaný pár, který si na konci šťastně padne do náručí, v tomto případě to budou Andrea Široká nebo Doubravka Součková (Nanetta) a Ondřej Koplík nebo Daniel Matoušek (Fenton). Hudební nastudování je dílem Ondreje Olose, který má za sebou například vynikající inscenaci Nabucca.
„Od chvíle, kdy jsem před čtrnácti lety poprvé zpíval Falstaffa, jsem věděl, že tato postava a já půjdeme dlouho ruku v ruce. Je to dokonalá role díky své náročnosti: vyžaduje, aby interpret projevil všechny své interpretační a hlasové schopnosti. Cítím se s touto postavou ztotožněn, protože nemám rád ploché postavy, ale ty, které umožňují prozkoumat širokou škálu psychologických nuancí. Falstaff není komická postava. Jeho komičnost je dána situacemi, které sám vyvolává, mnohdy nevědomky. Falstaff cítí hořkost z toho, čím byl a čím už není, zlobí se a trpí nástrahami, které jsou mu v průběhu děje činěny, uvědomuje si, jaký je jeho život doopravdy. Je to fascinující člověk, který přes zdánlivou směšnost dokázal znovu objevit sám sebe a překonat nepřízeň osudu,“ uvádí k roli Luis Cansino, představitel Falstaffa.
Že by od Verdiho komickou operu nikdo nečekal? Pravda, ta první, kterou napsal na začátku své kariéry, měla jepičí život. Trvalo téměř padesát let a dalších pětadvacet oper, než se Verdi k humoru v opeře vrátil. Poděkovat za to můžeme libretistovi Arrigu Boitovi, který po úspěšné spolupráci na Otellovi navrhl skladateli další shakespearovské téma – Veselé paničky windsorské. A tak vzniklo mistrovské dílo inspirované slavnou Shakespearovou postavou – rytířem Falstaffem, který žije v hostinci U podvazku. Má rád dobré jídlo i pití, ale především ho zajímají místní windsorské dámy Alice Fordová a Meg Pageová. Že jsou vdané, vůbec nevadí, to naopak přidá jeho milostným výbojům na pikantnosti, a navíc by se rytíř, co má věčně hluboko do kapsy, mohl dostat k penězům jejich manželů. Meg s Alicí ovšem o jeho přízeň nestojí, a tak roztouženého obstarožního milovníka s pomocí Mrs. Quicklyové zapletou do svých sítí a dají mu pořádně za vyučenou. Falstaff ale hořkosladkou komedii uzavírá moudrými slovy: Všechno na světě je jen fraška. Nakonec není jediný, kdo prohrál.
„Falstaff je pro inscenátory velice náročná opera. Je to přehuštěný hudební prostor, brilantně napsaná hudba, instrumentace je mistrovská, ale je to těžké pojmout, protože například přes sebe jedou tři plány nebo čtyři aktéři zpívají současně každý jiný text. Je tedy komplikované vše postavit srozumitelně a tak, aby to diváci vnímali jako komedii. Můj přístup k operním režiím je vycházet z autorů, pochopit je, proč to napsali tak, jak to napsali, protože to má vždy určitý dobový kontext a souvislosti. Respekt k autorům je pro mě hrozně důležitý. U těchto historických oper málokdy vstupuju s moderním konceptem – hudba se mi jednoduše spojuje s danou dobou. Naše inscenace bude taková reminiscence na pozdní renesanci, ale trošku posunutá do klauniády, do amerických grotesek. Bude to fakt milá komedie,“ dodává režisér Ondřej Havelka.
Verdi, který sám mnohé zažil a dokázal si užívat života, zanechal světu komickou operu, jíž se jen těžko něco vyrovná. Elegantní a vtipný, s občasnou jemnou parodií na typické verdiovské hrdinské výstupy, plný ansámblů, které nezapřou rossiniovskou inspiraci, a s humorem naplněným porozuměním pro vše lidské, takový je jeho Falstaff, kterému bude po padesáti letech opět patřit brněnské jeviště.
Falstaff
Opera o třech dějstvích
Hudba Giuseppe Verdi
Libreto opery Arrigo Boito
Hudební nastudování Ondrej Olos
Režie Ondřej Havelka
Scéna Martin Černý
Kostýmy Jana Zbořilová
Světelný design Přemysl Janda
Pohybová spolupráce Pavol Seriš, Jana Hanušová
Dramaturgie Patricie Částková
Sbormistr Pavel Koňárek
Osoby a obsazení
Sir John Falstaff Luis Cansino
Ford Damiano Salerno
Alice Fordová Pavla Vykopalová
Nannetta, jejich dcera Andrea Široká / Doubravka Součková
Meg Pageová Václava Krejčí Housková / Markéta Cukrová
Mrs. Quicklyová Jana Hrochová
Fenton Ondřej Koplík / Daniel Matoušek
Dr. Caius Berk Dalkiliç
Bardolfo Vít Nosek
Pistola Jan Šťáva / David Nykl
Hospodský Pavol Seriš
Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Premiéra 5. dubna 2023, Janáčkovo divadlo
Reprízy: 10. 4., 15. 4., 12. 5., 2. 6. 2023
Předpremiérové kukátko – https://www.youtube.com/watch?v=j2mFQJEtBFo
Inscenační tým
Ondrej Olos vystudoval obor dirigování na Konzervatoři v Žilině u Milana Seidla a na JAMU ve třídě doc. Emila Skotáka. V roce 2006 získal Cenu Leoše Janáčka za nastudování komorní verze opery Příhody lišky Bystroušky v Komorní opeře JAMU. V rámci festivalu Janáček Brno 2008 nastudoval Janáčkovu Její pastorkyňu v původní verzi z roku 1904. V současnosti působí v Janáčkově opeře NdB a ve Slovenském národním divadle, kde dirigoval např. Čajkovského Evžena Oněgina a Pikovou dámu, Verdiho Macbetha, Dona Carlose a Sicilské nešpory, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, Káťu Kabanovou, Šárku, Její pastorkyňu a Věc Markopulos, Straussova Netopýra, Leoncavallovy Komedianty, Pucciniho Gianni Schicchi, Plášť, Turandot, Toscu, Nedbalovu Polskou krev, Rossiniho Lazebníka sevillského a Hedvábný žebřík, Straussovu Salome, Smetanovu Prodanou nevěstu, Mozartova Dona Giovanniho a CosĚ fan tutte, Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Donizettiho Marii di Rohan a Nápoj lásky, Dvořákovu Rusalku. Jako dirigent spolupracoval rovněž s Řeckou národní operou v Athénách (Příhody lišky Bystroušky, 2015; Věc Makropulos, 2018), Den Jyske Opera Aarhus (Káťa Kabanová, 2013), Opéra de Rennes, Opéra de Limoges a Opéra de Reims (Její pastorkyňa, 2011), ND Praha (koncert Mozartovy narozeniny, Slavnostní koncert ke 100. výročí vzniku ČSR, Rusalka), s Divadlem J. K. Tyla (Sedlák kavalír), Státním divadlem Košice (Gianni Schicchi, Plášť, Dialogy Karmelitánek, Samson a Dalila). Pravidelně spolupracuje se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, s Košickou filharmonií, ŠKO Žilina, Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, Moravskou filharmonií Olomouc, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, s Filharmonií Hradec Králové a dalšími. Je rovněž vyhledávaným klavíristou a komorním hráčem.
Ondřej Havelka, režisér operních a divadelních představení a dokumentárních i hraných filmů a scenárista, se narodil v Praze jako syn skladatele a profesora pražské Akademie múzických umění Svatopluka Havelky a herečky a čestné členky pražského Národního divadla Libuše Havelkové. Absolvoval herectví na DAMU v Praze (1978), později také operní režii na JAMU v Brně (1988). Po studiích na DAMU působil šest let v pražském divadle Studio Ypsilon, brzy se prosadil i jako filmový a televizní herec. Po sametové revoluci začal pracovat rovněž jako scenárista a režisér v televizi. Z četných prací jmenujme hudební dokument Originální pražský synkopický orchestr (scénář a režie, 1990), který získal na festivalu televizní zábavy v Montreux v roce 1991 „Stříbrnou růži“, televizní dokument Mezzosoprano Magdalena Kožená (scénář a režie, 1995) či celovečerní filmový portrét Vlastimila Brodského Zdravý nemocný vlastimilený Brodský (scénář a režie, 1999). V roce 2008 režíroval další dokumentární film o Magdaleně Kožené, tentokrát s názvem Magdalena. V roce 2012 dokončil dokumentární film Perla baroka o zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově. V roce 2020 režíroval TV doku‑comedy My tancujem swing, ke které napsal i scénář. Ondřej Havelka se od roku 1988 věnuje rovněž divadelní režii. Nastudoval muzikálová představení La Caffeteria (Carlo Goldoni, Adolf Hoffmeister, Jaroslav Ježek, divadlo Studio Ypsilon, 1988), Tenhleten Manhattan (Martin Vačkář, na motivy povídek Woodyho Allena, Divadlo Reduta, Praha, 1990), Má férová Josefína (Martin Vačkář, na motivy Vladislava Vančury, Hudební divadlo Karlín, 1993), činohru se zpěvy Muži v ofsajdu (Karel Poláček, Martin Vačkář, Městské divadlo Mladá Boleslav, 2007), Saturnin (Zdeněk Jirotka, Martin Vačkář, Divadlo ABC, 2010) a Zločin v Posázavském Pacifiku (Martin Vačkář, Divadlo Kalich a Městské divadlo Mladá Boleslav, 2011). V oblasti operní režie debutoval operou Martina Smolky a Jaroslava Duška Nagano (Národní divadlo, Praha, 2004), následovala Smetanova Prodaná nevěsta (Národní divadlo Brno, 2006), taneční příběh na motivy pohádky Zlatovláska Karla Jaromíra Erbena s hudbou Vladimíra Franze (Národní divadlo, Praha, 2006), dvojtitul s Pucciniho aktovkou Gianni Schicchi a Leoncavallovými Komedianty (Národní divadlo Brno, 2008), Pucciniho Bohéma (Státní opera Praha, 2008), Straussův Netopýr (Národní divadlo Brno, 2010) a Offenbachovy Hoffmannovy povídky (Národní divadlo, Praha, 2010), Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky (ND, Praha, 2014), V rytmu swingu buší srdce mé (ND, Praha, 2015), Lazebník sevillský!!! (NDM, 2017), Cesta kolem světa za 80 dní (Městské divadlo Mladá Boleslav, 2019), Zítra swing bude zníti všude (Divadlo ABC, 2021), Mozartova La finta giardiniera (Aalto Theatre Essen, 2021) či Křičkův Bílý pán (NDM, 2021). V roce 2011 nastudoval v novodobé premiéře operu Giuseppa Scarlattiho Dove č amore č gelosia na unikátní scéně zámeckého barokního divadla Český Krumlov s kompletní barokní scénickou a kostýmní výpravou a s využitím původní mašinerie a dobových efektů. Televizní záznam představení získal na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 2012 Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 v kategorii režie a v roce 2013 výroční cenu Asociace německých hudebních kritiků za nejlepší DVD. Jako režisér je Ondřej Havelka podepsán také pod filmovou verzí Gluckovy opery Orfeo ed Euridice natočené v zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově (Bejun Mehta, Eva Liebau, Collegium 1704 / Václav Luks) a premiérované 2014 na festivalu Avant Première v Berlíně. S Magdalenou Koženou spolupracoval jako režisér na koncertech Con che soavi accenti, 2016, Wigmor Hall London / Rudolfinum Praha a Pojďte si zařádit! (Let’s Misbehave), 2016, Wilton’s Music Hall London / Lucerna Praha.
Martin Černý vystudoval scénografii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v letech 1995–2000. Od té doby vytvořil více než 200 scénických a kostýmních výprav všech žánrů v divadlech v České republice, na Slovensku, v Rusku, na Ukrajině a v Rakousku. V Národním divadle spolupracoval především s režisérem Ivanem Rajmontem: Můra, Venkov, Staří režiséři, Špinavé ruce (Divadlo Kolowrat), Oresteia, Nepřítel lidu, Dva vznešení příbuzní (Stavovské divadlo), Coriolanus a Žebrácká opera (Národní divadlo). Dále s Hanou Burešovou: Pán z Prasečkova (StD), Ondřejem Havelkou: balet Zlatovláska (StD), opery Bohéma (SO), Hoffmannovy povídky (ND), Příhody lišky Bystroušky (ND) a činohra V rytmu swingu buší srdce mé. Je autorem scény pro opery Slavík a Jolanta. V baletu pak především pracoval s Liborem Vaculíkem: Faust (StD), Valmont (StD), Sen noci svatojánské (SO), Fantom opery (SO). Ve Státní opeře vytvořil scénu i k baletům Labutí jezero (2007 a 2019) a Giselle. Působí jako scénograf činoher (Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo F. X. Šaldy, Klicperovo divadlo, Jihočeské divadlo, Mahenovo divadlo, MD Brno, Aréna, Divadlo Bolka Polívky, Akademičeskij teatr v Jaroslavli, The Ivan Franko National Academic Drama Theater), oper (Janáčkovo divadlo, DJKT, NDM), baletů (DJKT, Oper Graz, SND Bratislava, Moravské divadlo Olomouc, Štátne divadlo Košice, Slovenské divadlo tanca), operet (Janáčkovo divadlo, HD Karlín, Štátne divadlo Košice) a muzikálů (HD Karlín, Kalich, Broadway, Hybernia). Pro budovu Státní opery v roce 2019 realizoval malbu slavnostní opony. Za scénu k inscenaci Polední úděl v režii Hany Burešové v Divadle v Dlouhé získal Cenu Alfréda Radoka za rok 2011. Je pedagogem Katedry scénografie DAMU a v Národním divadle je uměleckým ředitelem sekce výroby.
Jana Zbořilová vystudovala obor scénografie na DAMU v Praze. Po studiích působila jako scénograf ve svobodném povolání a od roku 1990 byla pedagogem Katedry scénografie DAMU v Praze. V roce 1997 byla jmenována profesorkou pro obor scénografie. Na svém kontě má přes 500 scénických a kostýmních výprav pro činoherní, operní a baletní inscenace v Čechách i v zahraničí (Německo, Finsko, Polsko, Maďarsko, Řecko). Pro Národní divadlo v Praze navrhla scénu i kostýmy pro mnoho operních a činoherních inscenací (Puccini: Il Trittico, Stravinskij: Pták Ohnivák, Pavel Kohout: Kyanid o páté, Peter Maxwell Davies – Leoš Janáček: Šílenství a vášeň) a vytvořila řadu kostýmních výprav (Smetana: Prodaná nevěsta, Hrabal: Jak jsem obsluhoval anglického krále, Harwood: Na miskách vah, Hrubín: Romance pro křídlovku, Dostojevský: Idiot, Janáček: Příhody lišky Bystroušky). Dlouhodobě také spolupracovala s Národním divadlem Brno s režiséry: Zdeňkem Kaločem (Bratři Karamazovi, Běsi, Tarelkinova smrt, Marie Stuartovna, Salome, Káťa Kabanová), Zbyňkem Srbou (Zkrocení zlé ženy, Tomáš Becket, Don Carlos, La traviata) a Františkem Derflerem, Vladimírem Kelblem a dalšími. Je podepsána pod několika výpravami brněnského divadla Husa na provázku (Král Lear, Šašek a královna, Se mnou smrt a kůň, Šibeniční písně, Katynka z Heilbronnu, Píseň o Viktorce), Činoherního klubu v Praze (Ivanov, Sex noci svatojánské, Audience, Žebrácká opera), Divadla na Vinohradech (Misantrop, Kupec benátský, Ze života hmyzu), Divadla pod Palmovkou (Platonov, Jakub a jeho pán), Západočeského divadla v Chebu, Divadla J. K. Tyla v Plzni ad. Spolupracovala s mnoha režiséry, mj. s Evou Tálskou, Zdeňkem Kaločem, Ivo Krobotem, Jiřím Menzelem, Otto Ševčíkem, Pavlem Šmokem, Ivanem Rajmontem, Jaroslavou Šiktancovou, Milošem Horanským, Janem Grossmanem, Pavlem Pecháčkem, Vladimírem Kelblem, Janou Kališovou, Bolkem Polívkou, Zdenkem Pospíšilem, Petrem Scherhauferem a Radkem Balašem. S režisérem Ondřejem Havelkou spolupracuje dlouhodobě. Pracovali společně na operních představeních doma i v zahraničí. V ND v Praze to byla Bohéma, Hoffmannovy povídky, v barokním divadle v Českém Krumlově opery: Dove č Amore č Gelosia a Sestup Orfeův, v německém Essenu La finta giardiniera a např. v ND Ostrava to byl Bílý pán. Vytvořila také četné kostýmní návrhy pro film a televizi (Balada pro banditu, Blues pro E. F. Buriana, Jak básníci přicházejí o iluze, Skleněný dům ad.). V letech 1981 a 2001 získala zlatou medaili na Triennale Novi Sad.
Přemysl Janda začínal jako návrhář světelných reklam a nasvícení obchodů. Toho po dvou letech zanechal a nastoupil v polovině roku 2002 do Stavovského divadla, kde se po třech letech praxe stal světelným designérem, působícím na velkých i malých evropských scénách. Spolupracoval s mnoha významnými režiséry, scénografy a světelnými designéry; například s manželi Ursel a Karl‑Ernstem Herrmannovými, Hartmutem Schörghoferem, Joëlem Lauwersem, Guyem Robertsem, Ivanem Rajmontem, Michalem Dočekalem, Danielou Špinar, Robertem Wilsonem, A. J. Weissbardem, Davidem Radokem a Šimonem Cabanem. Světelný design vytvářel ve zmíněném Stavovském divadle, ale i na Nové scéně, mimo okruh scén ND v Mahenově divadle, v Janáčkově divadle, v Divadle na Fidlovačce, v Theater La Monnaie / De Munt v Bruselu, Théâtre de Caen – Opera House, Opéra de Dijon, Les Théâtres de la Ville de Luxembourg, v Nové Opeře Slovenského národního divadla, v Opéra de Lille, Opéra Royal / Château de Versailles nebo GöteborgsOperan. Jako světelný designér klade důraz na funkčnost a dramaturgii světelného designu a dokonalé technické provedení představení.
Jana Hanušová se narodila v Praze, studovala taneční konzervatoř, humanitní gymnázium a taneční pedagogiku AMU. Krátce tančila v divadlech, filmech a televizi. Choreografii začala triptychem v Divadle v Řeznické (Hello Doly, Polská krev, Carmen). Je známá porozuměním pro pohybový projev herců, spolupracuje v činohře, muzikálu, operetě i opeře. Dlouhodobě s režiséry Hanou Burešovou, Ondřejem Havelkou, Miroslavem Hanušem, Šimonem Cabanem. Jejími obory jsou klasický tanec, jazz, step, taneční groteska. Jako choreografka působí také ve filmu a v reklamě. Je spoluzakladatelkou originálního pohybového divadla Veselé skoky, které existovalo 12 let. Na katedře činoherního divadla pražské DAMU vyučovala tanec, step a jevištní pohyb. Během korony v době uzavření divadel začala pracovat jako pečovatelka v Charitě. Své zážitky začala publikovat a v listopadu 2022 vydala knihu
Rádio v mrazáku.
Pavol Seriš se narodil 23. dubna 1986 v Trenčíně. Tři dny nato explodovala atomová elektrárna v Černobylu a uvolněný radioaktivní mrak malého chlapce důkladně osvítil. Díky ozáření začal mluvit ve třech měsících a ve čtyřech letech chytil ve Váhu vlastníma rukama štiku. A teď vážně. Po základní škole na Hodžovej ulici se bez pomoci známostí rodičů dostal na trenčínské Gymnázium Ľudovíta Štúra. Po maturitě studoval anglický a norský jazyk na Filozofické fakultě MU v Brně. Během studia hodně cestoval, začal se věnovat divadlu a v prosinci 2006 založil spolu s Jurajom Hubinským autorské divadelní uskupení Neandrtal Teatr. Po skončení MU v roce 2010 byl přijat do Ateliéru fyzického divadla na JAMU v Brně. Po absolvování ateliéru v roce 2013 pokračoval na JAMU v doktorandském studiu. Dizertační práci o divadelní tvorbě Boleslava Polívky v letech 1972-1987 obhájil a studium absolvoval v roce 2017 jako doktor filozofie (Ph.D.). Od roku 2018 začal na JAMU působit pedagogicky. Pravidelně vede workshopy fyzického divadla a tvoří pohybové spolupráce k činohře: např. pro Národní divadlo Brno, Slovácké divadlo, Švandovo divadlo, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci či Městská divadla pražská. Pavol Seriš žije autorským divadlem, ve kterém míchá stand‑up comedy, fyzické divadlo, absurdní humor, pantomimu či tanec. Ve své tvorbě zkoumá možnosti a hledá hranice divadla jednoho herce. V současném repertoáru má sedm monodramat: Chutilo vám, páni? (2011), Zo ZOO (2012), Autor (2014), Pri kase (2015), Samko Tále (2016), Pozemšťan (2019) a DADA Revue (2023).
Autorka textu: Patricie Částková