Ladislav Zelinka: Uvnitř zeměkoule…
Praha 23. ledna 2023
…je ještě jedna a ta je větší…“. Takhle nějak to snad říkal Švejkův spolupacient z blázince. A citovaná věta (stejně jako Švejkovo zvolání: „Ať žije císař František Josef I.!“) byla shledána slovutnými psychiatry jako dostatečný důkaz pacientova šílenství.
S přibývajícím věkem se tomu pomalu přestávám smát. Nevím tedy úplně přesně, jak je to s celou zeměkoulí, ale uvnitř naší malé ČR je zcela jistě ještě jedna. Jestli je i větší, to si zatím netroufám tvrdit s určitostí. Ale asi ano. A je plná obdivuhodných bytostí, které (řekl bych) jinde nemají.
Pokusím se začít nejprve zpolehounka. Tak kupříkladu pohádkové bytosti. Pokud někde vůbec mají vodníka, je to bytost plnotučně zlá a dušechtivá. Jen u nás je to frajírek, kterému jsme občas ochotni nějakou tu dušičku v hrníčku odpustit, protože dokáže mít i spoustu kladných vlastností. Je to tedy bytost sice původním povoláním záporná, ale tak nějak „po našem“, takže vlastně ani tak moc ne.
A co teprve čert. U sousedních národů se to dá obtížně odlišit od satana, který je čímsi jako mírou čiročirého zla. Ale u nás? My máme takovou symetrii – jestliže pánbůh má k ruce anděly, kteří za něj obstarávají takovou tu každodenní droboť, jež je pod boží úroveň, stejně tak i kníže pekel má svůj obslužný personál, který za něj vykonává černobílý opak toho, co andělé dělají pro nebesa. A jestliže víme, že andělé mohou být rovněž padlí, funguje to „vice versa“ i u služebníků pekel. Dokonce to občas vypadá, že polepšených čertů je většina. Bodejť by také ne – vždyť jsou naši. A tady se všechno tak nějak očůrá a hlavně se nějaká ta dogmata nesmějí brát moc vážně.
Ale to by pořád ještě šlo. Jenže pak tu máme největší a nejslavnější Čechy, zastoupené kupř. Babičkou, Josefem Švejkem a Járou Cimrmanem. Ano u nich se ještě dá alespoň dohledat, kdo za ně (alespoň na počátku) může. Jenže oni se už dávno utrhli ze řetězu a žijí si svým vlastním životem. A to nemluvím o Čehonovi, Borišovi nebo o hrdém Budžesovi. Myslím, že takových tu budeme mít asi víc, jenom jsem si nevzpomněl.
Mimo zmíněných bytostí singulárních pak máme ještě bytosti plurální (nebo že by ve skutečnosti pomnožné?). Hlavně jde o dvojici „my“ a „oni“, která se zhusta používá k ilustraci vzájemné rozdílnosti/odlišnosti. Při známé české lásce k menšinám a cizincům, zvláště pak v poslední době k uprchlíkům, je tohle vzájemné odlišování na denním pořádku.
Vedle toho existují ještě jedni „oni“, kteří se nepoužívají k ilustraci toho, jací my jsme borci a oni pitomci. Jsou to tajemní „oni“, kteří jsou neuvěřitelně činorodí, neboť skoro za všechno mohou, stále něco zapříčiňují a způsobují, určitě všechno vědí (někdy dokonce „moc dobře vědí!“) a větším dílem spíše škodí, než pomáhají. U jiných národů se tu a tam také najdou obdobné tajemné síly (v němčině se tomu blíží částice „man“, ve španělštině „se“), ale proti těm našim působí jen zřídkavě a jsou více méně lenivé. Zato ti naši „oni“! To je jiná třída. Bez ztráty květiny plynule přežili zlomový rok 1989 i následný rozpad Československa. A co nám toho od té doby zase natropili – nechali nám rozkrást ekonomiku, zničit všechna úspěšná proexportní odvětví, rozvrátili společnost a teď nás chtějí někomu prodat. Komu, to se ještě ukáže. Jediné, na co si zatím (na rozdíl od další bájné osoby – bolševika) netroufli, je počasí. To onen bolševik, to byl jinačí kádr – v určité době způsobil, že hezky už bylo jen ve středu. A o víkendu lilo.
Je pravda, že našich obdivuhodných bytostí je hodně. Zvláště kolem voleb se kupříkladu neuvěřitelně namnožují různí „oni“ a samozřejmě všude volí blbě. Ale aby kvůli nim uvnitř ČR musela existovat ještě jedna (a dokonce větší)? Nevím, možná že by se sem tak nějak všechny vešly. Ale my máme mimo takových bytostí ještě i území! Byť jejich označení formálně směřuje kamsi mimo, jsou naše, jen naše a existují jen tady.
Třeba taková španělská vesnice. Ta je u nás, ne ve Španělsku. Tam mají svojí – ale ne španělskou, ani českou, ale (světe, div se) vesnici řeckou. Zato Němci mají pro změnu českou vesnici. Ale ta neleží u nás, ale v německých hlavách. Stejně tak sem patří kupř. Tramtárie. V mé dětské duši to bylo i „Tuzemsko“, které jsem vnímal jako vzdálenou zemi poblíž Jamajky, kde žijí Tuzemci a napájejí se rumem.
S novým tisíciletím pak přibylo ještě další území, nanejvýš důležité: Brusel. Nikoli „ten“ Brusel, to půvabné belgické hlavní město, kde se tak dobře jí a pije a kde čůrá chlapeček Maneken. Ten Brusel (který se skloňuje podle vzoru „hrad“) leží v Belgii, ne u nás. My máme „tu“ Brusel, která se skloňuje podle vzoru… no raději to detailně nevypisovat. Ta leží u nás a s tím Bruselem nemá lautr nic společného. Zato se do ní hodně, často a rádo posílá. Dokonce mám pocit, že se tam slušným dílem usadili i „oni“.
Po tomhle výčtu už je snad jasné, že tolik bytostí a území navíc se do naší mrňavé ČR asi nevměstná, takže na oné tézi o tom, že musí existovat ještě jedna (větší) možná něco bude. A nepodceňujme ji. Vypadá to, že se v ní vlastně odehrává skoro všechno, co je trochu důležité. Co pak dopadá na nás a my na to následně nadáváme. Protože v té naší, opravdové, se neděje nic. Lidé chodí do práce, přejí každému jen to nejlepší, nelžou a nekradou, mají se rádi, volí správně a rozumně a tak vůbec.
Konec konců, hned uvidíme. Až teď ve volbách vyhraje Petr nebo Pavel, vypraví se do Brusele a „oni“ mu nadirigují, jak s námi zase vyjebat. Ještě že „my“ jsme na to zvyklí; když bude nejhůř, nepovoláme ani Bruncvíka, ani Blanické rytíře, ale pošleme na ně Švejka s Čehonou a zase se z toho nějak vykecáme. Alespoň doufám…