Veronika Pavlová: Jak žije Kyjev
Kyjev 20. října 2022
1. Já a Ukrajina
Na Ukrajinu jsem poprvé přijela v roce 1987 a to do Lvova. To byla ještě svazovou republikou a jejím prezidentem byl Michael Gorbačov a vládla jeho perestrojka. Ukrajina byla jednou z 15 svazových socialistických republik, které tvořily Svaz sovětských socialistických republik – tzv. Sovětský svaz. Já sama jsem se narodila v Československé socialistické republice a Sovětsky svaz nám byl dáván jako příklad toho nejlepšího na světě. Bohužel v den mého příjezdu do Lvova jsem pochopila, že skutečnost je o něco málo jiná.
Šedivé, špinavé město, kde ani nápisy na obchodech neměly pravdu. Nápis Moloko i syry ještě neznamenalo, že tam budou prodávat mléčné výrobky. Prodávali to, co v ten den dostali, někdy pivo, hygienické potřeby pro ženy, nějakou zeleninu nebo nic. To nic bylo nejčastější. Proto jsem začala chodit na místní trh. Pro zeleninu, ovoce a kaviár. Narodila jsem se v Bratislavě a trhy jsem měla velice ráda. Když jsem ale viděla, že maso se prodává jenom tak volně, mouchy se zabíjejí přímo bouchnutím špinavého denního tisku o maso a pak do těch novin vám to maso i zabalí, přišla jsem o zbývající iluze a stala jsem se vegetariánem. Ale zelenina a ovoce byly velice chutné. A hlavně černý kaviár.
Moje babička statečně bojovala ve druhé světové válce a vždy, když jsem nedojedla jídlo, mi říkala, že jídlo je dar a já si ho nevážím. Jako dítě jsem to nechápala, ale perestrojka mě naučila vážit si každého kousku jídla. Také si pamatuji, jak mi babička vyprávěla o přídělových lístcích po válce. Když jsem pak v roce 1987 stála ve velice dlouhé frontě na chleba a v ruce jsem držela přídělové lístky, tak jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. V té frontě stály se mnou i babičky jako ta moje, a tak jsem jim vždy pár lístků rozdala. Jako cizinec jsem měla nárok na větší počet lístků než Ukrajinci. Možná tady se začala rozvíjet moje snaha pomáhat a jít proti proudu, aneb vždy přijít k začátku revoluce nebo války. Ukrajinu jsem si zamilovala a později jsem se do ni vrátila i s dětmi. I když to již byla samostatná Ukrajina a pro změnu jsem přijela rovnou do hlavního města. Ale v jednom jsem se trefila – psal se rok 2005 a probíhala Oranžová revoluce – první Majdan. Já jsem na ty revoluce, změny, války jako magnet. I když nevím přesně, jestli já přitahuji změny nebo změny mne. Ale ono je to někdy jedno.
Nečekala jsem přídělový systém , ale něco mě přece jenom zase zaskočilo. A to lidé, samotní Ukrajinci a jejich způsoby. Nebo spíše nezpůsoby. Zjistila jsem, že je nikdo nenaučil – nebo spíše zapomněli – pozdravit, poděkovat a poprosit. Tři slova která mě doma učili od malička, a která jsem se snažila naučit i svoje děti. Když jsem stála ve Lvově ve frontě na chleba, přišlo mi to, že lidé měli k sobě blíže, snad je sblížil i hlad.
Oranžová revoluce bylo něco jako zrození oligarchů. Zrodil se velice tvrdý business a nastala těžká doba pro obyčejné lidi.
Následoval rok 2014 a Majdan číslo dvě. Mám dojem, že bych se jenom opakovala. Oligarchové a obyčejní lidé. Nic se nezměnilo. Ó ano, do svého milovaného Kyjeva se vracím v pravidelných intervalech – do revoluce nebo přímo jako teď, do války.
Je rok 2022 a skoro osm válečných měsíců. Šílených měsíců, kdy jsou si lidé znova bližší, umí pozdravit, poděkovat i poprosit. Zase si vážím každého kousku jídla, i když je ho v Kyjevě zatím dostatek. A jsem přesvědčena, že jestli budu znova stát ve frontě na chleba, budu znova rozdávat přídělové lístky. Pro změnu oligarchové odešli do bezpečí Evropy, obyčejní lidi zůstali.
Važme si toho, co máme. Proboha, začínám myslet jak moje babička, kterou zdravím do nebe a doufám, že je na mě hrdá.
Veronika Pavlová – na Ukrajině žiji střídavě od roku 1987. V roku 2004 spolu s manželem zakládala vydavatelství Ekonomika. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu zde působím s nadačním fondem Děti Ukrajiny, kterého jsem zakladatelka a ředitelka.