Zelinka Ladislav: Chlast, oheň a tchýně
Praha 22. září 2022
(Mírně úsměvné zamyšlení před jedním dosud nezavedeným mezinárodním svátkem)
Evoluční vývoj nefunguje jako běžecký závod s predestinačně či entelechicky určenou trasou (cílem) a pravidly, jejichž dodržování v roli pořadatele hlídá Charles Darwin. Spíše se podobá nějakému neustále rozhrabávanému mraveništi, jehož obyvatelé zcela chaoticky hledají záchranu tu v útěku, tu ve šplhání nahoru, zahrabávání se dolů pod zem, tu ve zrychleném rozmnožování a jindy zas v přežívání pomocí zapouzdření, hibernace a tak dále. Většinou je zcela nepředvídatelné, jaká strategie přežití tváří v tvář po sobě jdoucím katastrofám se krátkodobě, střednědobě či dlouhodobě ukáže jako úspěšná a která naopak vede do kopru. A tak odborník žasne a laik se diví, jaká mnohost forem a způsobů života je vůbec možná a jak velký počet strategií se v různých obdobích ukazuje jako vhodný.
Výjimkou není ani taková potvora, jako Homo sapiens, s nímž to během jeho vývoje šlo také občas ode zdi ke zdi. Jeho historie prý začala asi před 15 miliony lety, kdy se lidé oddělili od lidoopů tím, že někdy v miocénu opustili život na stromech v souvislosti s řídnutím třetihorních pralesů a rozhodli se přejmenovat na Pithecantropus neboli opočlověk. A pak tu svou káru pod jinými přezdívkami táhli dál různými štacemi z Afriky až na kraj světa, až tak dvěstětisíc let zpátky přišla na scénu naše „genetická pramáti Eva“ a od ní už si někteří mohou nechat udělat na zakázku „zaručeně pravý“ rodokmen.
Po celou tu dobu jsme ale nebyli žádným „invazním druhem“, který by zaplavil planetu svými exempláři – odhady se sice různí, ale celková populace příslušníků rodu Homo čítala po miliony let jen řády statisíců (možná i méně) jedinců. Jejich počet se začal významně zvyšovat až vlivem tzv. „neolitické revoluce“ před nějakými dvanácti tisíci lety, kdy se z lovců-sběračů stali usedlí zemědělci a jejich množství se začalo počítat na jednotky miliónů.
Opravdu namále jsme ale měli trochu před tím – někdy před sedmdesáti tisíci lety, po výbuchu sumaterské sopky Toba, prý na Zemi zbylo jen několik tisíc exemplářů našeho druhu. Dejme tomu (ať se to dobře počítá) že by to bylo třeba osm tisíc. Dnes nás je asi osm miliard, takže jsme se za těch sedmdesát tisíc let namnožili miliónkrát. To není jen tak samo sebou, za tím něco musí být. Kromě toho, co se o tom běžně přiznává, muselo lidstvo mít v kapse ještě nějaké zdroje/prameny svého úspěchu, o kterých se moc nemluví. Já bych věděl nejméně o třech, které všechny mělo v rezervě ještě dávno před tou Tobou a které vytáhlo z trezoru až v pravou chvíli:
Pramen první
Život (nejen lidský, nýbrž jako takový) je v kostce jen bojem o energii s cílem přežití a rozmnožení. Kytky se rvou o slunce, aby mohly fotosyntetizovat. Živočiši (kytkožravci) se rvou o energii, uloženou kytkami. A masožravci se rvou o energii, kterou ukořistili kytkožravci. Cílem/metou všech je pak získat maximum té energie s jejím minimálním vynaložením (mít tak vydatné zdroje, z jakých čerpá kolibřík, s energetickým výdajem lenochoda). Pokud se tomu někdo jen přiblíží, má šanci se přemnožit. Lidem se to povedlo.
V komunitě navzájem si konkurujících obyvatel pravěkých lesů byl vždycky poptávanou komoditou cukr z plodů rostlin. Čím zralejších, tím sladších. Nejlepší jsou samozřejmě ty přezrálé, co už samy padají. Ale ouha, právě tyhle kalorické bomby už bývají plné kvasinek (zejména rodu Sacharomycetes), které jejich cukry překvašují na alkohol. Tedy nervový jed, který konzumenta paralyzuje, činí jej neobratným, neobezřetným a vůbec z něj dělá snadnou kořist pro predátory. Kdo se tehdy pokusil dát si do nosu z přebohaté energetické zdrojnice přezrálého a již kvasícího ovoce (plného nejen cukru, ale už i alkoholu), koledoval si spíše o evoluční neúspěch/vyhynutí.
Ale to by lidé nebyli lidmi, aby nevymysleli, jak to očůrat. U některých z nich se genetickou mutací vyvinul v játrech enzym „alkoholdehydrogenáza“, který umožňoval pozřený alkohol odbourat, a tím byla kvadratura kruhu vyřešena – kvasící přezrálé ovoce se dalo konzumovat bez nadměrného rizika sežrání predátorem. Člověk získal konkurenční výhodu – opice (se kterými o ovoce nejvíce soupeřil) si tuto schopnost vyvinout nedokázaly.
Není tedy pravdou to, co nám tvrdí seriózní věda – že luxus opájení se alkoholem (a někdy i drogami) si člověk začal dopřávat až po neolitické revoluci, kdy přešel od toulavého sběru a lovectví k usedlému způsobu zemědělského života a v bezpečí svých stálých obydlí si občas dal do trumpety. Naopak, konzumace alkoholem prosáklých, energeticky bohatých plodů mu daleko, pradávně daleko v minulosti umožnila přežít a úspěšně se rozmnožovat v podmínkách tvrdé mezidruhové konkurence.
A že některé lidské rasy tuhle odolnost vůči chlastu nemají? To si jen evoluce zahrála s těmi, kteří se z prostředí plodorodných pralesů vydali na cestu do končin, kdy mezi jejich energetickými zdroji začaly prevalovat jiné prameny, než přezrálé ovoce. Zejména šlo o příbřežní sběračství řas a mořských potvor, kde konkurenty nebyly opice, nýbrž brodiví ptáci (to je velmi zhruba příběh Asiatů a tím i Indiánů), nebo o lov mořských savců, na který se specializovali Eskymáci/Inuité.
A že ostatním rasám schopnost pracovat tvůrčím způsobem s alkoholem zůstala, i když už pro ně požívání nakvašených padavek přestalo být důležitým zdrojem energie (protože začali orat, sít a přešli hlavně na konzumaci zrnin)? To proto, že mezitím odhalili schopnost alkoholu jako konzervantu (jež jim umožnila překonávat sezónnost a uchovávat zásoby) a alkoholového kvašení jako prostředku dekontaminace/dezinfekce (což jim v podmínkách nedostatku neinfikované pitné vody nabídlo zdravotně nezávadné nápoje – pivo a víno). A to není žádná dávná minulost – alkoholicky překvašené nápoje byly v Evropě jediným hygienicky bezpečným pitím až cca do 19. století a v některých regionech světa jsou jimi dodnes. A bylo to právě prolomení přirozené limitace populační expanze nedostatkem pitné vody, jež lidstvu umožnilo nevídaný kvantitativní růst od „neolitické revoluce“ prakticky až po dnešek.
Pramen druhý
Nejen přezrálé a nakvašené ovoce je zdrojem energeticky hodnotného žrádla. Pračlověk dobře věděl, že vedle uhlohydrátů toho je dobré dát si i nějaký protein a lipid. Tedy – vedle přezrálé hrušky slupnout i vykrmeného sysla, plného bílkovin a tuků. Jenže on se (ten sysel) na rozdíl od hrušky dobrovolně zkonzumovat nenechá. S tím nám ovšem žádný enzym nepomůže, toho sysla je před sežráním třeba ulovit. Ale jak? Sysel je plachý a ostražitý a potravních konkurentů je tady daleko více než u ovoce (draví ptáci, čtyřnohé šelmy, plazi atd.) a všichni navíc mají daleko vyšší stupeň lovecké kvalifikace a tím i lovecké úspěšnosti, než člověk.
Ale to by lidé nebyli lidmi, aby zase nevymysleli nějakou vyfikundaci. A tou byl oheň. Ovšem nikoli tak, jak se obecně traduje. Že prý sloužil hlavně k tepelné úpravě kořisti již ulovené, tím zvyšoval její stravitelnost a umožnil vytěžit z ní více živin. Anebo ke zdokonalení loveckých zbraní, které zvyšovalo jejich efektivitu. A to je údajně doloženo nějakými vykopávkami z doby před cca sedmisty až čtyřmisty tisícovkami let.
Chyba lávky, to o čem mluvím je mnohem starší. Určitě přes milion let, ale spíše ještě více. Mluvím o ohni, jako nástroji lovu v době, kdy se člověk potloukal po světě ještě pod přezdívkou Homo Erectus. Ten dlouhá tisíciletí přicházel na to, že po bouřce na spáleništi od blesku se dá najít tu lehce předuzený šnek, tu flambovaný had anebo dokonce mírně grilovaný vyšší živočich, který nestačil včas utéci. Takže, jak to jen šlo, zakládal náš milovaný prapředek lesní a stepní požáry, aby se lépe dostal ke žrádlu. Z pohledu dnešních ochránců přírody to tedy musel být docela pěkný hajzlík, když kvůli několika kouskům očouzeného žvance kliďánko likvidoval cenné biotopy. Nebo že by mu to zůstalo až dodnes?
Vývojově je (zaprvé) důležité, že na spáleništi dokázal být mezi prvními (takže předběhl svou potravní konkurenci), protože se naučil bát ohně o trochu méně, než ostatní. A (zadruhé) si musel vyvinout schopnost abstraktní představivosti (předvídat, kam se založený oheň bude šířit), aby se místo konzumenta sám nestal opečenou potravou. Tím se vyčlenil nad ostatní predátory/konkurenty, kteří toto neuměli a dodnes neumějí. Byla to podobná „vysoká škola“ abstraktního myšlení, jíž později absolvovali příbřežní sběrači, kteří se pomocí sledování fází měsíce museli naučit předvídat dobu a výšku přílivu (aby uměli odhadnout, kdy je bezpečné sbírat a kdy je lepší jít raději na pivo).
Domnívám se, že role člověka – žháře je dodnes v odborných kruzích nedoceněna, ačkoli je jednou ze sudiček, které člověku nadělily prostorovou a časovou představivost, schopnost pracovat s tvarem terénu, směrem větru atd. A také možnost prodlužovat svůj aktivní den umělým osvětlením, využívat větru k zámořským plavbám a k výrobě energie. Bez milióny let trvajícího tréninku při podpalování lesa či trávy bychom dnes asi těžko doletěli na Měsíc.
Geneticky předávanou část vztahů k ohni v sobě neseme stále – voní a chutná nám „uzené“, je nám příjemná chuť pečené kůrky, pražené kávy či karamelu atp., kdežto sociálně předávané zkušenosti nám hrozí vymizet. Již po řadu generací ztrácíme návyky ze soužití s otevřeným ohněm a trest za to nás čeká v době prvního důkladného „black outu“, kdy nepřipravení jedinci ve strachu ze tmy a chladu kolem sebe zapálí první, co jim přijde pod ruku. Následné požáry pak způsobí více škod a obětí na životech, než výbuch bomby…
Pramen třetí
Jak už bylo řečeno na začátku, život je v kostce bojem o energii s cílem přežití a rozmnožení. Dva předchozí prameny se týkaly zdrojů energie, ten třetí se týká reprodukce. V jejím instrumentáriu je snad více variant životních strategií, než umějí spočítat kombinatoričtí matematici. Naprostá většina z nich patří mezi strategie jedno-krokové; evoluční úkol je splněn zplozením první generace potomstva. Někdy maminka Honzovi jenom zaváže do uzlíčku pár buchet, vybaví ho několika dobrými radami (které mu – aby je nezapomněl – zapíše do jeho DNA) a pošle jej do světa samotného (jak to dělají zejména rostliny a nižší živočichové), někdy Honzíka rodina před odchodem ještě chvíli vychovává a pečuje o něj. Tak to bývá u většiny vyšších živočichů, kde se geneticky předávané informace nádavkem doplňují i jejich sociálním přenosem. Ale ať tak nebo tak, odchodem Honzíka do světa role „odplozených“ rodičů končí a evoluce na ně již dále kašle.
Jen poměrně malá část živočichů vsadila na více-krokovou reprodukční strategii – tj. péče a sociální přenos informací se z první generace potomstva rozšiřuje i na generace další (vnuky, pravnuky atd.). Takovouto strategii přežití umožňuje stádní/skupinový způsob života, kdy „odplození“ jedinci nemají již jen jedinou povinnost – totiž co nejrychleji umřít, aby neubírali novému životu cenné zdroje a „Lebensraum“.
Jestli je to ta nejlepší strategie pro futuro samozřejmě nikdo neví (ani Ch. Darwin, dej mu pánbůh věčnou slávu). V evoluci se to dá poznat jen pozpátku. Ale zatím jsme (my lidé) v tomto modelu a spolu se šimpanzy rodu Bonobo jsme ho asi rozvinuli nejdál. Jedná se o vynález „evoluční tchýně“ (pro ty, kdo toto slovo nemilují, pak „evoluční babičky“). Tedy o strategii, kdy „odplozená“ samice nemá za stranickou povinnost co nejrychleji odejít do věčných lovišť, ale naopak plní evoluční úlohu kafrat mladým do výchovy jejich potomstva a hlavně částečně osvobodit svou dceru nebo snachu (mladou samici-matku) od jejích mateřských povinností (a tím ji uvolnit pro boj o zdroje a přežití).
Je zajímavé, že dědci/tcháni jsou v tomto ohledu mezi živočichy využíváni méně – nevím, jestli je to tím, že po odplození všestranně zblbnou, nebo jsou od přírody naprogramováni spíše jako trubci a kromě plození jsou všeobecně na houby, nebo jim prostě péče o mimina nějak moc nejde… Jejich role (pokud tedy jsou vůbec k něčemu) je v dlouhodobé paměti. V tom, že ve svém vědomí obsáhnou delší časový úsek, než mladí, žijící ve světě krátkých či nanejvýše střednědobých časových období. Takže spíše, než aby utírali dětské prdelky, počítají měsíční a solární cykly, pamatují si dlouhodobější nepravidelnosti v migraci zvěře a ptáků, ve vegetačních cyklech atd.
Ale ani ty tchýně/babičky tu nejsou jen od domácích prací. To co dokážou dědci, zastanou někdy také. Nyní již zesnulý poslanec parlamentu a starosta obce Podsedice, Robert Kopecký, mi kdysi vyprávěl o záchranné akci Lužických Srbů, kterým v devadesátých letech minulého století hrozilo úplné poněmčení (mladá, potažmo střední generace prakticky zapomněla/nepoužívala svůj jazyk a nemohla ho tak předat svým potomkům). Povolali tehdy do jeslí a školek „babičky“ (jež si ještě svůj jazyk pamatovaly a reálně jej používaly), a ty ta malá batolata lužicky rozmluvily.
V každém případě se popsaná strategie osvědčovala nejméně stovky tisíců let. V dnešní době atomizovaných rodin slábne, resp. ji nahrazuje péče institucí, jež roli evoluční tchýně substituují. Bude-li to ku prospěchu či ke škodě, ukáže teprve čas. Mým neodborným a nedůležitým názorem je, že spíše ke škodě – ještě jsem neviděl instituci pusinkovat plačící mimino. Ale to jen tak okraj…
Jaké z toho plynou závěry či ponaučení?
1) Nepřestávejte udržovat svou produkci alkoholdehydrogenázy na patřičné úrovni. Neboť evoluce je mrcha, jakmile se něco nepoužívá, tak to zakrní nebo úplně zanikne. Podívejte se na odstrašující příklad cca 30% asiatů, kteří o tuto mocnou evoluční výhodu přišli! Nikdy nevíte, kdy se vám/nám to bude zase hodit.
2) Nechte děti, aby si hrály se zápalkami. Aby si zvykly na oheň, pochopily ho, naučily se ho ovládat a přiměřeně se ho začaly i přestaly bát. Pořád platí, že je to dobrý sluha, ale špatný pán a k tomu (hlavně) i naše velká evoluční výhoda.
3) Tchýni občas kupte kytku – a nemusí to být zrovna na den jejich dosud příliš nezavedeného svátku (od roku 1934 se objevují pokusy zavést vedle březnového MDŽ a „Dne Matek“, slaveného druhou květnovou neděli, také MDT „Mezinárodní Den Tchýní“ – původně to bylo 5. března, později se přesunul na 28. října). A s tchánem si občas dejte flašku a tím se elegantně vraťte do bodu 1).