Milan Syruček. Snílek Gorbačov dosnil: chtěl reformovat nereformovatelné
Praha 31. srpna 2022
V úterý ve 22. hodin skonal po dlouhé těžké nemoci první a současně poslední sovětský prezident Michail Sergejevič Gorbačov. Naposledy jsem s ním hovořil po telefonu na Nový rok, jsem mu stačil popřát vše nejlepší. Poté jsem ještě párkrát hovořil s jeho bývalým prvním a posledním mluvčím, když byl prezidentem, s Andrejem Gračovem, který od roku 1991 žije v Paříži, ale se svým ,,šéfem´´ byl stále v telefonním kontaktu. A také Pavlem Palaščenkem, ředitelem Gorbačovova fondu New Policy. I ten mi potvrdil, že Michail Sergejevič je na tom zdravotně špatně, vlastně už trvale zůstává v nemocnici, kde má samostatnou místnost a před ní ochranku, aby ho nikdo zbytečně nerušil. Na nočním stolku měl však stále svůj mobil. Ten se už před dvěma měsíci odmlčel, lékaři mu nedovolili ani telefonovat…
Mnohými milován v zahraničí a nenáviděn v SSSR se nesmazatelně zapsal do historie XX. století. Především to byl on, kdo přispěl k tomu, aby se studená válka změnila v ,,détente´´, mírové soužití obou bloků, které tehdy existovaly. Ale doma se svými hesly glasnosť a perestrojka, neboli otevřenost a přestavba, příliš neuspěl – celý stranický aparát v zásadě nechtěl, aby se jeho zákulisní politika změnila v otevřenou a u přestavby mnozí nevěděli, co se má vlastně přestavovat. Byli zvyklí na příkazy shora a protože přestavba podle Gorbačovových představ si žádala jejich vlastní iniciativu, byli bezradní. Byli zvyklí na stranické příkazy, ale to by odporovalo tomu, oč Gorbačov usiloval. A tak Sovětský svaz spěl k tomu, co se zákonitě muselo stát: k vlastní likvidaci. Stalo se tak krátce poté, co se Gorbačov stal prvním – a tedy i posledním – sovětským prezidentem. Místo něj zbyla Ruská federace, ale jejím prvním prezidentem se už stal Boris Jelcin…
Jaká byla vlastně životní dráha tohoto v mnoha zcela výjimečném politikovi? Zastavím se jen u několika málo známých faktů.
První vyznamenání získal už ve svých osmnácti letech, v roce 1949. Řád Трудового Красного Знамени (Rudého praporu práce) dostal za svou práci traktoristy při sklizni obilí ve svém rodném Stavropolu. To mu umožnilo bez příjímacích zkoušek stát se studentem právnické fakulty moskevské univerzity. Po absolvování školy však jako právník pracoval pouhých deset dní. V roce 1955 byl poslán do svého Stavropolu, kde měl pracovat v prokuratuře. Zůstal tam jen dva týdny, poté se věnoval komsomolské a stranické práci, až v roce 1985, na doporučení Molotova, byl zvolen generálním tajemníkem strany.
Rok předtím jej k sobě pozval tehdejší sovětský velvyslanec v Kanadě Alexandr Jakovlev. Oficiálně, aby se seznámil s kanadským zemědělstvím, neoficiálně právě tam ,,upekli¨ perestrojku – přestavbu. Jakovlev se poté stal tajemníkem ústředního výboru strany a Gorbačovovou ,,pravou rukou´´. V roce 1990 jsem se s Jakovlevem setkal v Praze v hotelu Hilton. Měli jsme čtyřhodinovou besedu, kde mi vykládal, co jsme dělali špatně během pražského jara. Věděl to velmi dobře, v té době byl totiž šéfem sovětské propagandy, zejména po sovětské okupaci Československa, řídil rádio Vltava a noviny Zprávy. To hlavní, co jsem si dodnes zapamatoval, bylo, že jsme tehdy vlastně měli lhát: Sovětům říkat jedno a souhlasit s nimi a ve skutečnosti dělat to, co jsme dělali. Ale to bylo v zásadě to, proti čemu bojoval Gorbačov – a co mu radil o dvacet let později sám Jakovlev. Ostatně, když se v roce 1988 zahraniční novináři Gorbačova ptali, jaký je rozdíl mezi jeho perestrojkou a pražským jarem, odpovídal: dvacet let…
V roce 1990 získal Nobelovu cenu míru jako výraz uznání jeho ,,vedoucí úlohy v mírovém procesu, jenž dnes charakterizuje podstatnou část života mezinárodního společenství.´´ Mimochodem, nositeli Nobelovy ceny za mír jsou jen tři Rusové – Andrej Sacharov (1975), Michail Gorbačov (1990) a Dmitrij Muratov (2021).
Jen jeho nejbližší okolí ví, jakým byl až fanatickým milovníkem kávy. Pil ji neustále, ve dne i v noci. Naučila ho tomu jeho žena Raisa, ale on ji v pití kávy rozhodně překonával. Z dalších nápojů měl nejraději horké mléko. Jak známo, za své vlády zahájil velké tažení proti alkoholu, zejména vodce, ale v Rusku s tím neuspěl a naopak to přispělo k výraznému poklesu jeho popularity. Když vodka zmizela z obchodních pultů, lidé začali pálit samohonku, což bylo podstatně horší – někteří umírali, protože se špatně pálenou samohonkou otrávili. A Gorbačova začali lidé nazýval ,,minerální tajemník´´, neboť jim navrhl místo vodky pít minerální vodu. Ale takových ,,titulů´´ měl mnohem více. Jeho to neurazilo, naopak velice rád sbíral anekdoty o sobě a poté je sám vyprávěl. Také mu nevadilo účastnit se natáčení reklamních šotů a dokonce hrál sám sebe v některých filmech. Byl to rovněž zdroj příjmů pro jeho fond. Obnovil pravoslavný svátek vánoc, ale na druhé straně souhlasil s připojením Krymu k Rusku.
„Když si zkrátíš cestu, určitě zabloudíš! Zkratka často znamená nejdelší možnou cestu,“ zní Murphyho zákon. Někdy politiky používané zkratky vedou k poblouzněnému bloudění a nalezení vhodné cesty po zmizení politika v propadlišti dějin pak trvá národu více než jednu generaci.
V letech 1985 -1991 podnikl Michail Gorbačov rozsáhlý „politicky naivní“ pokus o reformu nereformovatelného společenského zřízení v Sovětském svazu. Mimo jiné skoncoval s tzv. Brežněvovou doktrínou, která spočívala v kolektivní odpovědnosti států Varšavské smlouvy za udržení komunistických režimů. Dovolovala ale sovětům zasáhnout v případě ohrožení jednoty bloku.
„Zřejmě se, soudruzi, musíme všichni perestroitsja (předělat). Všichni“, pronesl Gorbačov v květnu roku 1985 v průběhu schůzky se členy leningradského městského výboru KSSS. Existuje proverb: Starého psa novým kouskům nenaučíš.
Začala perestrojka, a jak ruští a hlavně běloruští diplomaté v OSN říkali, po perestrojce bude perestrelka (přestřelka). Ukrajinci mlčeli. V tom zaběhlém sovětském systému, kde se především stranickým funkcionářům žilo velice dobře (bůh vysoko, car daleko), neměl téměř nikdo z nich zájem na nějakých změnách. Mezi privilegia stranické šlechty patřilo, že proti členům ÚV KSSS nemohlo být zahájeno trestní řízení.
SSSR zahubil kromě jiného princip nemožnosti výměny stranické elity. Z politického ústředního výboru strany, který řídil všechny oblasti země, vynášeli jeho členy rovnou ke Kremelské zdi nebo na hřbitov. Stranická nomenklatura byla po celou dobu neměnná a nedotknutelná. Hospodářství řídili lidé, kteří vycházeli ze zkušeností prvních sovětských pětiletek. Sovětskou společnost začala ovládat gerontokracie, chyběli totiž mladí důvěryhodní lidé.
Gorbačova podvakrát odmítli přijmout jako stranického kádra do služeb KGB. Nejdříve v roce 1966 v jeho pětatřiceti létech a podruhé v roce 1969. Pro operativu se nehodil, ale generálním tajemníkem KSSS a prvním a posledním presidentem rozpadajícím SSSR být mohl. Politická kariéra je jako popínavá rostlina, chytnete se dole a rostete rychle jako ona nahoru. To je jako ve vztahu s ženami, úžasné začátky, ale ty konce.
Gorbačov byl ovlivňovaný svoji ženou Raisou (Raisa Gorbačovová, rusky Раиса Максимовна Горбачёва, za svobodna Titarenková, 5. ledna 1932, Rubzovsk, Altaj, Sovětský svaz – 20. září 1999, Münster, Německo). Kvůli ní se stal terčem posměchu především pro svoji okázalou oddanost, byla krkem, který podle zámořského vodítka kroutil jeho hlavou. Její emancipované a kosmopolitní vystupování zvýrazněné dobrou angličtinou při konverzacích se západními politiky sice okouzlilo jejich media (ale prosté Rusy spíš popuzovalo). Gorbačov nepochopil pravidla globální politiky, což ve svých důsledcích mělo vliv na osudy mnoha lidí. Západ mu poskytl slávu, která mu byla drogou, ale také z něho učinil trojského koně v úsilí o porážce socialismu.
Gorbačov ve své globální naivitě, uvolnil všechny východoevropské země, které od konce druhé světové války SSSR nekompromisně držel ve své sféře vlivu. Naštěstí né v Gulagu.