Giuseppe Verdi: OTELLO
Brno 10. června 2022
Závěr operní sezony ve znamení Verdiho dramatu a pěveckých hvězd!
Co vznikne, když se setká dílo velkého dramatika a neméně skvělého skladatele? Otello! Jak málo stačí oběma velikánům k rozehrání tragédie – jen kapesníček a několik dobře mířených slov, aby se rozpoutalo drama žárlivosti, které nemůže skončit dobře.
Jedna z nejslavnějších oper Giuseppe Verdiho Otello se vrací na brněnské jeviště po více než třiceti letech. Jeho inscenační tým, režisér Martin Glaser, dirigent Robert Kružík a výtvarníci Pavel Borák a Markéta Sládečková, jsou již autory dvou úspěšných inscenací oper P. I. Čajkovského Piková dáma a Evžen Oněgin. Publikum se může těšit na skutečně excelentní pěvecké obsazení – v roli Otella to je jihokorejský tenorista Sung Kyu Park, kterého už naše publikum zná z inscenací oper La Gioconda či Turandot, a americký tenorista Harold Meers, jehož původně plánovanou účast na Řeckých pašijích přerušila pandemie. Desdemona patří k oblíbeným rolím sopranistek Pavly Vykopalové a Jany Šrejma Kačírkové, a je skvělé, že se v ní mohou obě představit i ve svém domovském ansámblu. Pěvecký tým je skutečně mezinárodní, např. v roli Jaga se představí srbský barytonista Dragutin Matić a Gruzínec Giorgi Mtchedlishvili. Přípravy sborového partu se ujala Zuzana Kadlčíková. Po čtyřech představeních v brněnském divadle čeká novou inscenaci Otella hned v červenci uvedení na Thurn und Taxis Schlossfestspiele festivalu v německém Regensburgu.
S Verdiho verzí jsem navýsost spokojený. Sice přicházíme o některé motivy ze Shakespeara, ale podle mne se velmi prohlubuje postava Jaga a paradoxně i Desdemony. Ta není mladou holkou, která se vzepře době a konvencím, ale dospělou, oddanou a milující ženou, která svému partnerovi věří. Ke své škodě. A prohlubuje se i Jago, to jeho zlo má na jednu stranu díky hudbě posun až metafyzický, na druhou stranu je vidět jeho ubohost kořenící v mindráku. Když se po té jeho slavné rouhačské satanské árii nestane nic, nesjede žádný blesk, neozve se žádné znamení, když tam zůstane sám, je to doslova hmatatelné. A děsivé. Zajímá mě, jak snadno dospělí lidé podléhají manipulaci, ztrácejí kontrolu nad svým myšlením i emocemi. Jak lehce jsme schopni uvěřit evidentním hloupostem jako Otello a nepřipustit si evidentní nebezpečí jako Desdemona.
Martin Glaser
Verdiho předposlední opera, která měla svou premiéru v roce 1887, je dílem vskutku mistrovským s plasticky vykreslenými charaktery, kde velkolepé sborové scény střídají intimní lyrická místa. Už samotný moment, kdy se otevírá opona a divák je okamžitě vtažen do dramatické situace v přístavu, kde zuří bouře a lid shromážděný v přístavu s hrůzou sleduje, jak se Otellova loď, vracející se z válečného tažení proti Turkům, pokouší přistát, patří k mistrovským sborovým scénám. Titulní role Otella pak je prubířským kamenem hrdinných tenorů, part, do kterého Verdi vložil všechny odstíny lidské duše – od válečníka přes něžného a milujícího muže po raněné zvíře sžírané žárlivostí. Slavná Shakespearova tragédie se hraje na divadelních jevištích více než čtyři sta let a stále neztratila nic na své aktuálnosti. Téma předsudků a odlišnosti jedince od společností nastaveného standardu je dennodenně skloňováno a Verdiho hudba jen přidala dramatu a jeho postavám další rozměry.
Verdiho Otello je skutečně mistrovské dílo. Bude to znít jako klišé, ale myslím si, že v této opeře není slabých míst. Musím se však přiznat, že jsem vždy naprosto fascinován sborovými scénami. S jakou
propracovaností a barvitostí dokáže Verdi vystavět hned úvodní sbor s použitím hromů, blesků a dunění moře. Nebo hned následující „ohnivý“ sbor! To je skutečná slavnost. A jak říkáš, v tomto díle jsou často velmi náhlé změny nálad z dramatična k nekonečné lyrice. V podstatě zde můžeme hovořit o mužné drsnosti a ženské měkkosti, myšleno v nejlepším slova smyslu. Duety mezi Otellem a Desdemonou jsou, alespoň zpočátku, tou nejkrásněji vykreslenou polohou zamilovanosti a něhy, jakou si dokážeme představit.
Robert Kružík
Otello – Opera o 4 dějstvích
Hudba Giuseppe Verdi
Libreto Arrigo Boito
Hudební nastudování Robert Kružík
Režie Martin Glaser
Scéna Pavel Borák
Kostýmy Markéta Sládečková
Sbormistři Zuzana Kadlčíková, Valeria Maťašová
Světelný design Martin Špetlík
Dramaturgie Patricie Částková
Osoby a obsazení
Otello Harold Meers / Sung Kyu Park
Jago Dragutin Matić / Giorgi Mtchedlishvili
Desdemona Pavla Vykopalová /
Jana Šrejma Kačírková
Cassio Aleš Briscein / Tigran Hakobyan
Emilie, Jagova manželka Václava Krejčí Housková / Jana Hrochová
Rodrigo, benátský šlechtic Petr Levíček / Vít Nosek
Lodovico, vyslanec
Benátské republiky David Nykl / Josef Škarka
Montano David Nykl / Josef Škarka
Hlasatel Petr Karas / Kornél Mikecz
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB, Dětský sbor Brno
Premiéra 17. června 2022, Janáčkovo divadlo
reprízy: 19., 21., 28. 6. 2022
reprízy v sezoně 2022/23: 30. 9., 11. 12. 2022 a 8. 1. 2023
Předpremiérové kukátko 7. června 2022 v 16h, záznam zde: https://www.youtube.com/watch?v=eOfWF7AukCQ
Inscenační tým
Robert Kružík patří k nejmladší generaci našich dirigentů. Již v šestadvaceti letech se stal stálým dirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno a Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od sezóny 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno. V dubnu 2020 přijal nabídku Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a od sezóny 2021/22 je jejím šéfdirigentem. S Janáčkovou operou NdB spolupracuje už od roku 2014 jako asistent dirigenta na inscenaci Maria di Rohan Gaetana Donizettiho, dále na operách Carmen, Hubička, Hry o Marii, Čert a Káča ad. Nastudoval zde Rossiniho operu Hrabě Ory, Čajkovského Pikovou dámu a Evžena Oněgina, Smetanovu Libuši a Straussova Růžového kavalíra a Řecké pašije B. Martinů. V ostravské opeře dirigoval Tři přání aneb Vrtkavosti života Bohuslava Martinů, Smetanovo Tajemství a Prodanou nevěstu, Mozartovu operu
La clemenza di Tito, Verdiho Otella a La traviatu, kterou sám nastudoval, a Prokofjevův balet Popelka. Mimo operní jeviště spolupracuje s mnoha českými orchestry, jako jsou Filharmonie Brno, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava, Pražský komorní orchestr, Moravská filharmonie Olomouc, Jihočeská komorní filharmonie,
Czech Virtuosi a Ensemble Opera Diversa. Spolupracoval s předními sólisty, jako jsou houslisté Esther Yoo, Václav Hudeček, cellisté Tomáš Jamník, Raphael Wallfisch, pěvci Roman Janál, Jiří Sulženko, legendární Soňa Červená ad. Jako dirigent vystoupil např. na festivalu Mladá Praha, na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě a ve významných koncertních sálech a divadlech. V květnu 2020 absolvoval debut na Pražském jaru se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Tento brněnský rodák začínal jako violoncellista. Absolvoval Konzervatoř Brno a kromě hry na violoncello (u Miroslava Zichy) se zde věnoval rovněž oboru dirigování (u Stanislava Kummera).
Ve studiu pokračoval na pražské AMU, kde jeho pedagogy byli Leoš Svárovský, Charles Olivieri‑Munroe a Lubomír Mátl v dirigování a Miroslav Petráš ve hře na violoncello. V akademickém roce 2012/2013 pobýval na studijní stáži na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku; zde se zaměřil na oba obory. S úspěchem se zúčastnil řady violoncellových soutěží, jako je Pražské jaro, Soutěž Nadace Bohuslava Martinů, Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně aj. Svoje znalosti a zkušenosti rozšiřoval na mistrovských kurzech, ve hře na violoncello u Jiřího Bárty, Michaely Fukačové a Raphaela Wallfische, v dirigování u Norberta Baxy, Johannese Schlaefliho a Davida Zinmana.
Martin Glaser začal studovat chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, ale po dvou letech přestoupil na DAMU, kde absolvoval studia činoherní režie a dramaturgie. Ještě během studií přijal v roce 1998 angažmá v činohře Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kterou pak od ledna 2006 vedl jako umělecký šéf. Od listopadu 2013 je ředitelem Národního divadla Brno. Během svého působení v Jihočeském divadle profiloval soubor jako moderní činohru ansámblového typu s důrazem na souhru hereckých osobností a současnou dramatiku, která tvořila základní pilíř repertoáru. Řadu domácích i zahraničních her uvedl v české premiéře. Ve svých inscenacích se nejčastěji zabývá tématem hry, manipulace a moci (Havel – Odcházení, Shakespeare – Macbeth, Něco za něco, Hampton – Nebezpečné vztahy, Trier – Kdo je tady ředitel, Lausund – Benefice, Presňakovové – Hrát oběť, Maupasant – Miláček, Mastrosimone – Jako naprostý šílenci), víry a fanatismu (Schwab – Prezidentky, Slobodzianek – Prorok Ilja, Corneille – Polyeuktos) a rozpadem tradičních morálních hodnot (Zelenka – Očištění, Crimp – Misantrop, La Bute – Tlustý prase). Často se vrací i k tématu outsiderství, osamělosti a vykořeněnosti (McDonagh – Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský, Belbel – Mobil, Vedral – Kašpar Hauser, Egressy – Portugálie, Čechov – Tři sestry). Spolu s dramaturgyní Olgou Šubrtovou vytvořil úspěšný autorský tandem.
Od roku 2005 se před stále vyprodaným hledištěm uvádí transkripce juvenilie Jaroslava Havlíčka Muž sedmi sester. Následovala adaptace novely Nathanaela Westa pod názvem Utěšitel a se svým působištěm se rozloučil původní hrou Blackout. Velkému zájmu publika se těší i všechny hry a adaptace, které napsali pro otáčivé hlediště v Českém Krumlově. M. Glaser pravidelně hostuje v divadlech v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Liberci, Pardubicích a v Plzni. Za olomoucké nastudování Arabské noci Rolanda Schimmelpfenniga získal cenu Josefa Balvína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka nejlepší české inscenaci německy psané hry. Inscenace Nebezpečné vztahy byla oceněna jako nejpozoruhodnější umělecký počin přehlídky České divadlo v roce 2008. Zelenkovo Očištění bylo v cenách Nadace Alfréda Radoka vyhlášeno jako nejlepší uvedená nová česká hra. Inscenace Tlustý prase získala Cenu studentské poroty na pardubickém Grand festivalu smíchu. Havlovo Odcházení bylo vybráno na prestižní plzeňský festival Divadlo, Prezidentky a Mobil byly uvedeny na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů. Pro činoherní jeviště NdB inscenoval Františákova Havla v zemi čeledínů, Havlíčkovy Petrolejové lampy, Teror Ferdinanda von Schirach, Shakespearovo Něco za něco, vlastní adaptaci románu Hana A. Mornštajnové, Kunderovy Majitele klíčů ad. S hudebními žánry se seznámil nejprve při režii muzikálů Funny Girl v plzeňském divadle a Malované na skle v budějovické činohře. Vyzkoušel si i operetu, když režíroval Piskáčkova Tuláka. První operní režií byl Verdiho Otello a následovala jediná Schumannova opera Genoveva, s brněnským souborem nastudoval Janáčkovu Její pastorkyňu, Čajkovského Pikovou dámu, Evžena Oněgina a Verdiho Dona Carlose.
Pavel Borák, brněnský rodák scénograficky činný od roku 1994. V roce 1999 absolvoval Difa JAMU. Při dosud více než 100 realizacích opakovaně spolupracoval s režiséry Matějem T. Růžičkou, Zojou Mikotovou, J. A. Pitínským, Ondřejem Elbelem, Pavlem Šimákem, Martinem Glaserem a dalšími, od roku 2008 pravidelně spolupracuje s režisérem Romanem Polákem. Za scénu k inscenaci Moliérova Misantropa ve Slovenském komorném divadle v Martině získal ocenění DOSKY za nejlepší scénografii sezony 2009/2010 na Slovensku, scéna pro představení Bratia Karamazovovci získala nominaci na cenu Dosky 2013, stejně jako scéna pro drama Nevesta hôľ v roce 2015. V NdB vytvořil scénografie pro opery Bludný Holanďan, Její pastorkyňa, Piková dáma a Don Carlos, na repertoáru jsou též představení Petrolejové lampy, Teror a Hana v režii Martina Glasera. V NdB oceňuje vstřícnost a profesionalitu zdejších dílen, která vysoce přesahuje průměr mnohých českých i slovenských divadel. Výběr z realizací: Hedda Gabler, Arkádia, Nevesta hôľ, Buddenbrookovci, Mercedes Benz, Herodes a Herodias, Tri sestry, Triptych, Bratia Karamazovovci, Bačova žena – vše režie Roman Polák, SND Bratislava; Láska na Kryme, režie Marián Amsler, Divadlo Astorka; Korzo 90’ Bratislava, Potkany, režie R. Polák, DAB Nitra; Víra, láska, naděje, režie Kamila Polívková, Divadlo Komedie, Praha; Ucho, režie Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Tvář v ohni, režie Martin Tichý, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec; Smrt Hippodamie, režie J. A. Pitínský, Městské divadlo Zlín; Hvězdy nad Baltimore, režie J. A. Pitínský, Divadlo Husa na provázku, Brno; Romeo a Julie, režie Pavel Šimák, Horácké divadlo Jihlava; Ředitelská lóže, režie Ondřej Elbel, HaDivadlo, Brno; Večer tříkrálový, režie Roman Polák, Městské divadlo Brno; Murlin Murlo, režie Pavel Šimák, Divadlo Husa na provázku; Jeden den Ivana Děnisoviče, režie M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Calandriáda, režie Zoja Mikotová, Městské divadlo Zlín; Divá Bára, režie M. T. Růžička, Divadlo v 7 a půl, Brno; Faidra, režie Martin Tichý, Činoherní studio Ústí nad Labem. Inspiraci čerpá pokud možno všude, kromě divadla.
Markéta Sládečková absolvovala v roce 2000 JAMU, kde studovala scénografii v ateliéru Jána Zavarského. Několik let externě spolupracovala s Českou televizí jako asistentka architekta při natáčení seriálů Četnické humoresky v režii Antonína Moskalyka a Černí baroni (režie Juraj Herz). Později se začala věnovat především činoherní scénografii. Působila v mnoha divadlech v Česku a na Slovensku. Opakovaně spolupracovala např. s režisérem Martinem Tichým, pro kterého vytvořila scénu a kostýmy k inscenaci Arabská noc, za niž byla v roce 2005 nominována na cenu Alfréda Radoka. Častá je také její spolupráce s režisérem Wiliamem Dočolomanským a jeho mezinárodním souborem Farma v Jeskyni. Vytvořila např. výpravu k inscenaci Waiting room, která se dodnes hraje v experimentálním prostoru NOD v Praze, a také kostýmy k jejich nejnovější inscenaci Informátoři – Whistleblowers (2014 Divadlo Ponec). V Národním divadle Brno v Mahenově činohře se poprvé se poprvé pracovně setkala s Břetislavem Rychlíkem při inscenaci Gazdina roba, pro kterou navrhla kostýmy. Od té doby s ním spolupracuje pravidelně – z poslední doby např. výprava pro Cenu facky autora Karla Steigerwalda ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V Divadle Na zábradlí navrhla kostýmy pro inscenaci Jiřího Havelky Šílenství a v roce 2015 s Rastislavom Ballekom spolupracovala na Anamnesis. Ve stejnou dobu měla v ostravském Divadle loutek premiéru inscenace J.A.K. v režii Martina Tichého, pro kterou rovněž navrhla kostýmy. Příležitostně se věnuje prostorovému designu, v roce 2014 např. vytvořila podobu české expozice na Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Martin Špetlík vystudoval Gymnázium Jana Palacha v Turnově, kde byl přítomen zformování amatérského divadelního souboru, v němž od roku 1996 působil i jako osvětlovač. Po maturitě byl přijat na Fakultu architektury ČVUT v Praze. Univerzitního studia v druhém roce zanechal a po sérii obskurních zaměstnání se navrátil k divadlu.
V roce 2003 pracoval jako osvětlovač v Dejvickém divadle, v roce 2004 nastoupil do Švandova divadla na Smíchově na pozici mistra scénického osvětlení. Během tohoto angažmá spolupracoval i s dalšími divadelními skupinami, např. Divadlo Continuo. V roce 2007 na vlastní žádost odešel ze Švandova divadla a od té doby pracuje jako light designer na volné noze. Spolupracoval mimo jiné s následujícími divadelními skupinami: Compagnie Decalages (CZ/FR), Teatr Novogo Fronta (RUS/CZ), Krepsko (FIN/US/CZ), Spitfire Company (CZ), Divadlo Continuo, Silo Theatre (NL), Debajehmujig Theatre Group (CAN). Specializuje se na fyzické či taneční divadlo a na sitespecific, případně objektové a vizuální divadlo. Z pedagogických zkušeností lze zmínit několikaměsíční působení v kanadské indiánské rezervaci Wikwemikong, kde krom instalace scénického osvětlení pořádal workshopy light designu. Přednášky vedl mimo jiné i na berlínské Die Etage. V roce 2011 vedl osmidenní seminář Světlo a tma na festivalu Jiráskův Hronov.