Milan Syruček: Sliby roztály jako loňský sníh

Praha 17. května 2022

Jak to bylo s (ne)rozšiřováním NATO počátkem devadesátých let.

Nemohu přeskočit to období, které následovalo po československém listopadu 1989, stěžejním a fakticky poslednímu bodu rozpadu socialistické soustavy a zrušení železné opony – sovětsko-americké jednání o dalším osudu Německa, potažmo i NATO za nových podmínek, které se ve světě a zvláště v Evropě vytvořily. Inspirují mě k tomu dokumenty, zveřejněné až nyní, které mi poslal americký Národní bezpečnostní archiv, s nímž už léta spolupracuji. Tento nevládní orgán dbá na to, aby se zveřejnily všechny vládní dokumenty, u nichž vypršela doba utajení. Tohoto období se týká dokonce několika tisíc stránek, z nichž jsem vybral ty nejpodstatnější.

Washington DC, 12. prosince 2017: Slavné ujištění amerického ministra zahraničí Jamese Bakera ‟ani jeden palec na východ‟ o rozšíření NATO na setkání se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem 9. února 1990 bylo součástí kaskády ujištění o zachování sovětské bezpečnosti. Podle odtajněných amerických, sovětských, německých, britských a francouzských dokumentů, které zveřejnil citovaný archiv, několik národních vůdců zvažovalo a odmítalo členství střední a východní Evropy v NATO od počátku roku 1990 až do konce roku 1991.

Diskuse o NATO v kontextu jednání o sjednocení Německa v roce 1990 nebyly vůbec úzce omezeny na status východní Evropy. Německé území a následné sovětské a ruské stížnosti na uvádění v omyl ohledně rozšiřování NATO byly založeny na písemných současných memconech a telconech na nejvyšších úrovních.

Dokumenty posilují kritiku bývalého ředitele CIA Roberta Gatese, že „prosazoval expanzi NATO na východ‟ (v 90. letech), když Gorbačov a další byli přesvědčováni, že „se to nestane‟. Klíčová fráze podpořená dokumenty byla tedy „vedena k víře‟.

Prezident George H. W, Bush ujistil Gorbačova během summitu na Maltě v prosinci 1989, že USA nevyužijí (,,Neskákal jsem nahoru a dolů na Berlinskou zeď‟) revolucí ve východní Evropě k poškození sovětských zájmů; ale ani Bush, ani Gorbačov v tu chvíli (nebo ostatně i západoněmecký kancléř Helmut Kohl) neočekávali tak brzký kolaps východního Německa a rychlost německého sjednocení.

První konkrétní ujištění západních vůdců o NATO byla vyřčena 31. ledna 1990, kdy západoněmecký ministr zahraničí Hans- Dietrich Genscher zahájil nabídku velkým veřejným projevem v bavorském Tutzingu o sjednocení Německa. Velvyslanectví USA v Bonnu informovalo Washington, že Genscher dal jasně najevo, „že změny ve východni Evropě a německý sjednocovací proces nesměji vest k porušeni sovětských bezpečnostních zájmů‟. Proto by NATO mělo vyloučit ,,‚,rozšiřovaní svého území směrem na východ, tj. jeho přibližování k sovětským hranicím.‟ Bonnská depeše také zaznamenala Genscherův návrh vynechat východoněmecké území z vojenských struktur NATO i ve sjednoceném Německu.

Tato druhá myšlenka zvláštního statutu pro území NDR byla kodifikována v konečné německé smlouvě. Dřívější myšlenka „blíže k sovětským hranicím‟ není zapsána ve smlouvách, ale v četných memorandech o rozhovorech mezi Sověty a nejvyššími západními partnery (Genscher, Kohl, Baker, Gates, Bush, Mitterrand, Thatcherová, Major, Wörner a další) nabízející záruky v průběhu roku 1990 a do roku 1991 o ochraně sovětských bezpečnostních zájmů a začlenění SSSR do nových evropských bezpečnostních struktur. Tyto dva problémy spolu souvisely, ale nebyly stejné. Následná analýza někdy spojila tyto dvě věci a tvrdila, že diskuse nezahrnovala celou Evropu. Níže zveřejněné dokumenty jasně ukazují, že ano.

„Tutzingův vzorec‟ se okamžitě stal středem záplavy důležitých diplomatických diskusí během příštích 10 dnů v roce 1990, což vedlo k zásadnímu setkání 10. února 1990 v Moskvě mezi Kohlem a Gorbačovem. Západoněmecký vůdce v zásadě získal sovětský souhlas ke sjednocení Německa a jeho členství v NATO, pokud se NATO nerozšíří na východ. Sověti by před formálním podpisem dohody v září 1990 potřebovali mnohem více času, aby mohli pracovat se svým domácím názorem (a finanční pomocí od západních Němců).

Rozhovory před Kohlovým ujištěním zahrnovaly výslovnou diskusi o rozšíření NATO o země střední a východní Evropy a o tom, jak přesvědčit Sověty, aby akceptovali sjednocení.

Například 6. února 1990, když se Genscher setkal s britským ministrem zahraničí Douglasem Hurdem, britský záznam ukázal, že Genscher řekl: „Rusové musí mít určitou jistotu, že pokud například polská vláda jednoho dne vystoupí z Varšavské smlouvy, příští den nevstoupí do NATO.‟

Poté, co se Baker setkal s Genscherem na své cestě k diskusi se Sověty, zopakoval přesně Genscherovu formulaci na svém setkání s ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem 9. února 1990; a co je ještě důležitější, tváří v tvář Gorbačovovi.

Ne jednou, ale třikrát Baker na schůzce 9. února 1990 opakoval s Gorbačovem vzorec „ani jeden palec na východ‟. Souhlasil s Gorbačovovým prohlášením v reakci na ujištění, že „rozšiřovani NATO je nepřijatelné‟. Baker ujistil Gorbačova, že „ani prezident, ani já nehodláme získávat žádné jednostranné výhody z probíhajících procesů‟, a že Američané pochopili, že „nejen pro Sovětský svaz, ale i pro další evropské země je důležité mít záruky, že pokud si Spojené státy udrží svou přítomnost v Německu v rámci NATO, ani píď současné vojenské jurisdikce NATO se nerozšíří východním směrem.‟

Poté Baker napsal dopis Helmutu Kohlovi, který se další den měl setkat se sovětským vůdcem, v podstatě ve stejném duchu. Baker hlásil: „A pak jsem mu (Gorbačovovi) položil následující otázku:Chtěli byste vidět sjednocené Německo mimo NATO, nezávislé a bez amerických sil, nebo byste preferovali, aby bylo sjednocené Německo svázáno s NATO, s ujištěním, že jurisdikce NATO se ze své současné pozice neposune ani o palec na východ ?‟ Gorbačov odpověděl, že sovětské vedení skutečně zvažovalo všechny takové možnosti….

Potom dodal: ,‚Jakékoli rozšířeni zóny NATO by bylo jistě nepřijatelné.‟ Baker v Kohlův prospěch dodal jakoby v závorce: „Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, by NATO ve své současné zóně mohlo být přijatelné.‟

Západoněmecký kancléř, dobře instruovaný americkým ministrem zahraničí, pochopil klíčový sovětský konečný požadavek a 10. února 1990 ujistil Gorbačova: „Věříme, že NATO by nemělo rozšiřovat sféru své činnosti.‟ Po této schůzce mohl Kohl jen stěží potlačovat své nadšení z Gorbačovova souhlasu se sjednocením Německa a rovněž s tím, že v rámci helsinského vzorce si státy vybírají své vlastní aliance, aby si Německo mohlo vybrat NATO. Kohl ve svých pamětech popsal své celonoční procházky po Moskvě, ale stále chápal, že je za to třeba zaplatit.

Všichni západní ministři zahraničí byli na stejné palubě s Genscherem, Kohlem a Bakerem. Jako další přišel na řadu britský ministr zahraničí Douglas Hurd 11. dubna 1990. V tomto okamžiku

východní Němci ve volbách 18. března rozhodli a Kohl překvapil téměř všechny pozorovatele svým skutečným vítězstvím. Kohlovy analýzy (poprvé vysvětlené Bushovi 3. prosince 1989), že kolaps NDR by otevřel všechny možnosti, že musel běžet, aby se dostal do čela vlaku, že potřebuje podporu USA, že sjednocení může proběhnout rychleji, než kdokoli považoval za možné – vše se ukázalo jako správné. Měnová unie bude pokračovat již v červenci a stále přicházela ujištění o zachování sovětské bezpečnosti. Hurd posílil poselství Baker-Genscher-Kohl na svém setkání s Gorbačovem v Moskvě 11. dubna 1990. Řekl, že Británie jasně „uznala důležitost nedělat nic, co by poškodilo sovětské zájmy a důstojnost‟.

Rozhovor Bakera se Ševardnadzem 4. května 1990, jak jej Baker popsal ve své vlastní zprávě prezidentu Bushovi, nejvýmluvněji dokazuje, co západní vůdci říkali právě v tuto chvíli Gorbačovovi: „Použil jsem vaši řeč a vaše uznání naši potřeby přizpůsobit se NATO, politicky i vojensky, a rozvinout KBSE s cílem ujistit Ševardnadzeho, že proces nepřinese vítěze a poražené. Místo toho by se vytvořila nová legitimní evropská struktura – taková, která by byla inkluzivní, nikoli exkluzivni‟. Baker to řekl znovu přímo Gorbačovovi 18. května 1990 v Moskvě a dal mu svých „devět bodů‟, které zahrnovaly transformaci NATO, posílení evropských struktur, udržení Německa bez jaderných zbraní a zohlednění sovětských bezpečnostních zájmů. Baker začal své poznámky těmito větami: „Než jsem řekl pár slov o německé otázce, chtěl jsem zdůraznit, že naše politika není zaměřena na oddělení východní Evropy od Sovětského svazu. Tuto politiku jsme měli dříve. Ale dnes máme zájem vybudovat stabilní Evropu a dělat to společně s vámi.‟

Francouzský vůdce François Mitterrand se s Američany nestýkal, právě naopak. Dokazuje to jeho sdělení Gorbačovovi v Moskvě 25. května 1990, že je „osobně pro postupnou demontáž vojenských bloků‟; Mitterrand pokračoval v kaskádě ujištění, když řekl, že Západ musí „vytvořit bezpečnostní podmínky pro vás, stejně jako evropskou bezpečnost jako celek‟. Mitterrand okamžitě napsal Bushovi v dopise začínajícím „Cher George‟ o svém rozhovoru se sovětským vůdcem, že „určitě neodmítneme podrobně popsat záruky, které by měl Gorbačov právo očekávat pro bezpečnost své země‟.

Na washingtonském summitu 31. května 1990 Bush vyšel za rámec své dřívější zdrženlivosti, aby ujistil Gorbačova, že Německo v NATO nebude nikdy namířeno proti SSSR: „Věřte mi, netlačíme Německo ke sjednocení a nejsme to my, kdo určuje tempo tohoto procesu. A samozřejmě nemáme v úmyslu, ani v našich myšlenkách, jakkoli poškodit Sovětský svaz. Proto hovoříme pro sjednocení Německa v NATO, aniž bychom ignorovali širší kontext KBSE, s přihlednutím k tradičním ekonomickým vazbám mezi oběma německými státy. Takový model podle našeho názoru odpovídá i sovětským zájmům.‟

‟Železná lady‟ se po washingtonském summitu také zapojila při své schůzce s Gorbačovem v Londýně 8. června 1990. Thatcherová předpokládala kroky, které Američané (s její podporou) podniknou začátkem července na konferenci NATO k podpoře Gorbačova. Popisovala transformaci NATO směrem k více politické, méně vojenské alianci. Řekla Gorbačovovi: „Musíme najít způsoby, jak dát Sovětskému svazu důvěru, že jeho bezpečnost bude zajištěna… KBSE by mohla být deštníkem toho všeho a také fórem, které přivede Sovětský svaz plně do diskuse o budoucnosti Evropy.‟

Londýnská deklarace NATO z 5. července 1990 měla podle většiny zpráv na jednání v Moskvě docela pozitivní vliv. Poskytla Gorbačovovi značnou munici proti zastáncům tvrdé linie na stranickém sjezdu, který se v tu dobu konal. Některé verze této historky tvrdí, že předběžná kopie byla poskytnuta Ševardnadzeho pomocníkům, zatímco jiné popisují pouhé upozornění, které těmto pomocníkům umožnilo vytvořit sovětské kladné hodnocení, než to armáda nebo zastánci tvrdé linie mohli nazvat propagandou.

Jak Kohl řekl Gorbačovovi v Moskvě 15. července 1990, když vypracovávali konečnou dohodu o sjednocení Německa: „Víme, co lze očekávat od Německa a nyní to víte také.‟ Odvolával se přitom na londýnskou deklaraci NATO.

Ve svém telefonátu Gorbačovovi ze 17. července chtěl Bush posílit úspěch jednání Kohl-Gorbačov a poselství londýnské deklarace. Bush vysvětloval: „Takže to, co jsme se pokusili udělat, bylo vzít v úvahu vaše obavy vyjádřené mně a ostatním, a udělali jsme to následujícími způsoby: naším společným prohlášením o neutočení; v našem pozvání, abyste vstoupili do NATO; v naší dohodě otevřít NATO pravidelnému diplomatickému kontaktu s vaši vládou a vládami zemí východní Evropy; a naše nabídka na záruky ohledně budoucí velikosti ozbrojených sil sjednoceného Německa – problém, o kterém vím, že jste diskutoval s Helmutem Kohlem. Zásadně jsme také změnili náš vojenský přístup ke konvenčním a jaderným silám. Zprostředkovali jsme myšlenku rozšířené, silnější KBSE s novými institucemi, v nichž se může SSSR uplatnit a být součástí nové Evropy.‟

Dokumenty dokazují, že Gorbačov v důsledku této kaskády ujištění souhlasil se sjednocením Německa v NATO. A také na základě vlastní analýzy, že budoucnost Sovětského svazu závisí na jeho integraci do Evropy, pro kterou by Německo bylo rozhodujícím aktérem. On a většina jeho spojenců věřili, že určitá verze společného evropského domu je stále možná a rozvine se spolu s transformací NATO, aby vedla k inkluzivnějšímu a integrovanějšímu evropskému prostoru, a že urovnání po studené válce vezme v úvahu sovětské bezpečnostní zájmy. Spojenectví s Německem by nejen překonalo studenou válku, ale také by postavilo na hlavu dědictví Velké vlastenecké války – totiž další možnou válku s Německem.

Ale uvnitř vlády USA pokračovala jiná diskuse, debata o vztazích mezi NATO a východní Evropou. Názory se lišily, ale návrh ministerstva obrany z 25. října 1990 byl nechat „dveře pootevřené‟ pro východoevropské členství v NATO. Názor ministerstva zahraničí byl takový, že rozšiřování NATO nebylo na pořadu dne, protože nebylo v zájmu USA organizovat „protisovětskou koalici‟, která by se rozšířila až k sovětským hranicím. V neposlední řadě také proto, že by to mohlo zvrátit pozitivní trendy v Sovětském svazu.

Bushova administrativa zaujala druhý názor. A to Sověti slyšeli. Ještě v březnu 1991 podle deníku britského velvyslance v Moskvě britský premiér John Major osobně ujistil Gorbačova: Nemluvíme o posilování NATO; když se následně sovětský ministr obrany maršál Dmitrij Jazov zeptal premiéra Majora na zájem východoevropských vůdců o členství v NATO, britský vůdce odpověděl: ,,Nic takového se nestane´´.

Když ruští zástupci Nejvyššího sovětu přijeli do Bruselu, aby se seznámili s NATO a setkali se s generálním tajemníkem NATO Manfredem Wörnerem v červenci 1991, Wörner řekl Rusům:„Neměli bychom dovolit (…) izolaci SSSR od evropského společenství.‟ Podle ruského memoranda o rozhovoru „Worner zdůraznil, že Rada NATO a on jsou proti rozšiřování NATO‟ (13 ze 16 členů NATO podporuje tento názor).

Gorbačov tak byl ještě před rozpadem Sovětského svazu mnohokrát ujištěn, že Západ neohrožuje jeho bezpečnost a nerozšiřuje NATO. Místo toho rozpad SSSR způsobili sami Rusové (Boris Jelcin a jeho přední poradce Gennadij Burbulis) ve shodě s bývalými stranickými šéfy sovětských republik, zejména Ukrajiny, v prosinci 1991. Studená válka byla v té době dávno za námi. Američané se snažili udržet Sovětský svaz pohromadě (viz Bushův projev „kuřeci Kyjev‟ z 1. srpna 1991 – americký prezident při své návštěvě Kyjeva 1. srpna 1991 vystoupil před ukrajinským parlamentem a varoval Ukrajince před jednostranným vyhlášením nezávislosti na Sovětském svazu. Americký komentátor William Safire projev označil jako Chicken Kiev Speech (výraz „chicken‟ označuje v americké angličtině jak kuře, tak zbabělce. Kuře po kyjevsky navíc znamená kuřecí s máslovou nádivkou). Rozšiřování NATO bylo v té době hudbou budoucnosti. Než tyto spory znovu propukly, i ruský vůdce Boris Jelcin dostal několikeré ujištění.

Archiv zpracoval tyto odtajněné dokumenty pro panelovou diskuzi 10. listopadu 2017 na výroční konferenci Asociace pro slovanská, východoevropská a eurasijská studia (ASEEES) v Chicagu pod názvem „Kdo komu co slíbil při rozšiřování NATO?‟ V panelu vystoupili:

* Mark Kramer z Davisova centra na Harvardu, redaktor Journal of Cold War Studies, jehož článek ve Washington Quarterly z roku 2009 tvrdil, že „přislib nerozšiřovani NATO‟ je „mytus‟;

* Joshua R. Itkowitz Shifrinson z Bush School at Texas, jehož článek o mezinárodní bezpečnosti z roku 2016 tvrdil, že USA v roce 1990 hrály dvojí hru. To vedlo Gorbačova k přesvědčení, že NATO bude zahrnuto do nové evropské bezpečnostní struktury a zároveň bude pracovat na zajištění své hegemonie v Evropě;

* James Goldgeier z Americké univerzity, který napsal závažnou knihu o Clintonově rozhodnutí o rozšíření NATO. Nikoliv zda, ale kdy, a popsal zavádějící americká ujištění ruskému vůdci Borisi Jelcinovi v článku War On The Rocks z roku 2016;

* Svetlana Savranskaja a Tom Blanton z Národního bezpečnostního archivu, jejichž nejnovější kniha The Last SuperpowerSummits: Gorbačov, Reagan a Bush: Conversations That Ended the Cold War (CEU Press, 2016) analyzuje a zveřejňuje odtajněné přepisy a související dokumenty ze všech Gorbačovových summitů s prezidenty USA, včetně desítek ujištění o ochraně bezpečnostních zájmů SSSR.

K tomu bych rád ještě doplnil pro nás zajímavé údaje z dalšího dokumentu:

Dokument 29: Paul Wolfowitz Memoranda o rozhovoru s Václavem Havlem a Lubošem Dobrovským v Praze. 27. dubna 1991.

Zdroj: Ministerstvo obrany USA, FOIA vydání 2016, Národní bezpečnostní archiv FOIA 20120941DOD109

Tyto memcony z dubna 1991 obsahují narážku na „vzdělávání Václava Havla‟ o NATO. Náměstek amerického ministra obrany pro politiku Paul Wolfowitz zahrnul tyto memcony do své zprávy pro NSC a ministerstvo zahraničí o své účasti na konferenci v Praze na téma „Budoucnost evropské bezpečnosti‟ ve dnech 24. až 27. dubna 1991. Během konference Wolfowitz měl oddělené schůzky s Havlem a ministrem obrany Dobrovským. V rozhovoru s Havlem mu Wolfowitz poděkoval za jeho výroky o významu jednotek NATO a USA v Evropě. Havel mu sděluje, že sovětský velvyslanec Kvicinskij vyjednával v Praze bilaterální dohodu. Sověti chtěli, aby dohoda obsahovala ustanovení, že Československo nevstoupí do aliancí nepřátelských vůči SSSR. Wolfowitz Havlovi i Dobrovskému radí, aby takové dohody neuzavírali a připomněli Sovětům ustanovení helsinského Závěrečného aktu, která předpokládají svobodu vstupovat do aliancí podle vlastního výběru. Havel uvádí, že pro Československo to v příštích 10 letech znamená NATO a Evropskou unii. V rozhovoru s Dobrovským Wolfowitz poznamenává, že „samotná existence NATO byla před rokem nejistá‟, ale s vedením USA a za spojenecké podpory NATO (a také sjednoceného Německa) je nyní chápán její význam pro Evropu. V tomto ohledu je důležité prohlášení východoevropských lídrů. Dobrovský otevřeně popisuje změnu v postavení československého vedení, „které radikálně přehodnotilo své názory. Prezident Havel na začátku naléhal na rozpuštěni Varšavské smlouvy i NATO, ale následně dospěl k závěru, že NATO by mělo být zachováno.‟

Výňatek z připravované knihy Milana Syručka Odtajněno: atomová bomba i na Prahu?

S podtitulem: Rozhodovalo se o tom v Oválné pracovně Bílého domu