Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách
Praha 9. května 2022
Allan Pease, Barbara Pease, Miroslav Hanuš- Premiéra 13. května 2022 – Divadlo Na Fidlovačce.
Ať se vám to líbí nebo ne, jste moderní opice, které ovládají svět prostřednictvím počítačů. Váš vývoj trval 100 milionů let. Ale civilizace a vztahy, jak je žijete teď, se vyvíjely jen pár tisíc let. Vaše genetická výbava je zastaralá. A v tom je váš problém! – Estrogen
Celosvětový bestseller odborníků na vztahy – manželů Peaseových, kteří už řadu let zkoumají rozdíly mezi myšlením a chováním žen a mužů a lehce stravitelnou formou výsledky svých výzkumů publikují, pro divadlo zdramatizoval herec a režisér Miroslav Hanuš. Nejnovější poznatky z neurologie, evoluční biologie, psychologie a sociologie, které se snaží vysvětlit důvod existence napětí a rozepří mezi příslušníky obou pohlaví, na jevišti získávají podobu hudebního revue, v němž je možné všechno. Estrogen s Testosteronem tančí a zpívají. Psycholog čeká v čekárně na konzultaci u sebe sama. Pravěký muž vyznává lásku své pravěké ženě. Homér se mění v Houmra. Fakta se propisují do konkrétních situací, příručka je zaplňována postavami, které mají svůj příběh a své problémy, které divák tak často zná z vlastní zkušenosti. Díky společnému zážitku a společnému smíchu je inscenace možným řešením, jak se s odlišností v myšlení a chování žen a mužů vypořádat, takovou netradiční párovou terapií. V roce 2017 na Grand Festivalu smíchu v Pardubicích získala inscenace v podání souboru Městských divadel pražských cenu Komedie diváků.
Inscenace Divadla Na Fidlovačce je remakem původní hry Divadla ABC, obsahuje nové postavy a nové písně.
“Je to asi poslední kapka na mé cestě nedramatizovatelných dramatizací. Tu jsem začal inscenací Pan Kaplan má stále třídu rád v Divadle ABC a to je věc, o které překladatelé otevřeně říkali, že se nedá převézt na jeviště. Mně se na této knize líbilo téma a humor, protože jako herec jsem k dramatizacím dospěl z frustrace, z nedostatku dobrých komediálních textů. Pak jsem přistoupil k Fulghumovi. No a postupně jsem dospěl až ke knize Proč muži… Na začátku jsem si sám říkal, že to nepůjde. Ona je to opravdu příručka. Nemá ani postavy, ani příběh, ani situace, nic. Ale někdy holt máš chuť na tu horu vylézt. Zkusil jsem to a nějak to vyšlo. Tři zásadní scénky inscenace jsou situace, které jsem zažil já sám se svou ženou.”
Dnes se i ty nejvážnější vztahy předčasně rozpadají a 50 % manželství se rozvádí. Je to proto, že muži a ženy jsou nastaveny jinak. A tak si vyčítají stále totéž.
Lucie Purchartová
Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách
Allan Pease, Barbara Pease, Miroslav Hanuš
Podle knižní předlohy manželů Peaseových zdramatizoval Miroslav Hanuš.
Překlad knih: Marta Rottová
Režie: Miroslav Hanuš
Dramaturgie: Kateřina Jonášová
Scéna: David Marek
Kostýmy: Samiha Maleh
Hudba: Milan Potoček
Choreografie: Jana Hanušová
Choreografická spolupráce: Adriana Mašková
Asistentka režie: Lucie Lukešová
Premiéra: 13. 5. 2022
Osoby a obsazení:
ALLAN PEARSE – psycholog, psychiatr, vztahový poradce MIROSLAV HANUŠ
BARBARA PEARSEOVÁ – jeho manželka, lékařka ORL KLÁRA CIBULKOVÁ
LUCIE – jejich společná zdravotní sestra a sekretářka BARBORA MOŠNOVÁ
IRENA – šestkrát rozvedená zdánlivá pesimistka a feministka LUDMILA MOLÍNOVÁ
EDUARD – homosexuál a optimista ZDENĚK MARYŠKA
SIMONA – žena, co si ho chce vzít VERONIKA SVOJTKOVÁ
RICHARD – folkař, co neví, zda se má oženit MARTIN PÍSAŘÍK/ LUKÁŠ ROUS
MARGARETA – žena, co se jí někdy zdá její muž jako H. Simpson ANETA KREJČÍKOVÁ
HOMÉR – její muž, co někdy opravdu vypadá jak H. Simpson PETR KLIMEŠ
PFÉ – jeskynní žena VERONIKA SVOJTKOVÁ
PFÍ – jeskynní muž PETR KLIMEŠ
TESTOSTERON – hormon mužský LUKÁŠ JUREK
ESTROGEN – hormon ženský ZBIGNIEW KALINA
Tři zásadní scénky inscenace jsou situace, které jsem zažil já sám se svou ženou.
Rozhovor s Miroslavem Hanušem, autorem dramatizace, autorem textů písní, režisérem a představitelem role Dr. Allana Pearse.
Jak tě vůbec napadlo zdramatizovat nedramatizovatelnou knihu, v podstatě příručku?
Je to asi poslední kapka na mé cestě nedramatizovatelných dramatizací. Tu jsem začal inscenací Pan Kaplan má stále třídu rád v Divadle ABC a to je věc, o které překladatelé otevřeně říkali, že se nedá převézt na jeviště. Mně se na této knize líbilo téma a humor, protože jako herec jsem k dramatizacím dospěl z frustrace, z nedostatku dobrých komediálních textů. Pak jsem přistoupil k Fulghumovi. No a postupně jsem dospěl až ke knize Proč muži… Na začátku jsem si sám říkal, že to nepůjde. Ona je to to opravdu příručka. Nemá ani postavy, ani příběh, ani situace, nic. Ale někdy holt máš chuť na tu horu vylézt. Zkusil jsem to a nějak to vyšlo.
Proč zrovna tahle kniha?
Zaujala mě a nejsem sám, ta kniha zaujala asi 31 milionů čtenářů na celém světě a měla řadu pokračování. Nejlépe pro mě fungují ty věci, které nejsou vymyšlené, které jsou založené na citlivém pozorovaní. Proto mám rád Fulghuma a Woodyho Allena – oba jsou výborní pozorovatelé. A ta kniha vychází právě z letitého pozorování. Navíc mě bavilo téma – už jsem dědeček, už jsem si prošel řadou situací, náš vztah se ženou se někam za ty roky vyvinul. A určitý nadhled, který ta kniha obsahuje, mi přišel zároveň zábavný a zároveň moudrý. Není to bohapustá sranda, dá se tam vystopovat nějaká hloubka. Nemůžu se úplně přiblížit žánru tragikomedie, který já mám nejradši, nicméně pokud se to nabízí, pak tam vkládám okamžiky takové opravdovosti.
Když jsi pracoval na této dramatizaci, představoval sis konkrétní páry, kterými jsi tu příručku zabydlel?
Mnoho těch historek vychází z mého soužití s mou manželkou Janou. Tři zásadní scénky inscenace jsou naše scénky. Například scéna, Co mám dát Elišce k svačině?
Jaký žánr z toho vznikl?
Já obecně hodně pracuju s písněmi, ale nevytvářím muzikál, spíš takový volnější hudební tvar. Říkám tomu hudební revue.
Nakolik se verze léta s úspěchem hraná v Divadle ABC odlišuje od verze Divadla Na Fidlovačce?
Je to remake mne samotného. Bylo nutné snížit obsazení, tím pádem jsem musel narušit strukturu a postavit to znovu. Což pro mě bylo zábavné, protože by mě netěšilo opakovat stejnou režii. Na Fidlovačce jsem do toho musel vložit kreativitu a zaplést to znova. Řekl bych, že půlka té inscenace se proměnila. Pět písní jsem zrušil a tři nové vložil. Vyřadil jsem všechny, které neměly můj text.
Podle jakého klíče jsi vybíral písně do této inscenace?
Obecně jdu vždycky po tématu, po autorovi nebo po období. Vybírám pecky, které mám rád a myslím, že potěší i ucho diváka. A sám je textuju, abych je zařadil do příběhu. Tady jsem záměrně vybíral písně, které nemají český text, nebo ten text není notoricky známý, aby to divákovi nerušilo zážitek.
V práci na této inscenaci jsi muž mnoha rolí – jsi tu v roli autora, textaře a režiséra, ale i herce. Je to běžné, že své dramatizace režíruješ, ale málokdy v nich zároveň hraješ. Je to nová zkušenost?
Dělám to jen v nouzi, nebo – jako v tomto případě – když je mi jasná forma. Já už jsem tuto věc jednou režíroval a vím, jak chci, aby vypadala zvenku. Pak si troufnu se zařadit i herecky. Ono to ani pro herecké kolegy není nic příjemného, když s nimi sedím na jevišti a hraju a najednou se na ně otočím a dávám režijní připomínky. Troufám si i proto, že mám svou roli už zmapovanou a otestovanou na jiném herci. Takže jsem si řekl, že si v tomto případě udělám radost a užiju si to i herecky.
Jak se ti pracuje na Fidlovačce?
Až překvapivě dobře. Je tady vynikající zázemí od jevištní techniky přes garderobiérky po divadelní klub. A na to já jsem citlivej, protože jsem původně kulisák a hodně na mě platí atmosféra za jevištěm.
Jaký typ divadelní práce ti ladí, jaký máš rád?
Nejsem úplně avantgardní typ, i když občas v takových kusech hraju. Žánrově mám nejradši oblastní divadla, které obsáhnou celou škálu od dětských představení přes komedie po vysoce sofistikované věci. To střídání forem je zábavné a zároveň kultivuje herecké řemeslo. Kdo umí komedii – tedy pracovat s textem v tempu, to zúročí v dramatu. Herci, kteří ovládnou komedii, bývají dobří v celé té žánrové škále. Mám rád, když mi život umožní si na herectví sáhnout ze všech stran, tu pestrost. Stejně tak příjemné pro mě je překračovat rampu z hereckého místa na to režijní a pak se zase vrátit.
Měl jsi vždycky touhu režírovat?
Teď jsem začal učit na DAMU a tuhle otázku pokládám jak začínajícím, tak zkušeným hercům. A těch, kteří chtějí režírovat, není moc. Což mě udivuje, protože já jsem to vždycky chtěl zkusit. Možná je to proto, že mám koncepční myšlení a věci vidím v obrazech. Když jdu režírovat nějakou scénu, tak se mi nejdříve zdá ve snu.
Ty máš nyní hodně filmových nabídek, hodně točíš, na jaké místo se divadlo v tvém životě posunulo?
Točím hodně, ale pořád dávám přednost divadlu. Jsem především divadelní herec. Když dlouho nehraju divadlo a hodně točím, cítím absenci toho zážitku. Za prvé je tam publikum, samozřejmě, ale pak je to ta koncentrace na jeden večer. Já si na jevišti zažiju to, co si zažije divák, vcelku, což u filmu nemám, tam to hraju po kousíčkách. I já si zažiju tu katarzi, včetně děkovačky.
Jaký je tvůj pohled na současný vývoj vztahů mezi ženami a muži, jaký je tvůj názor na proměnu rolí žen a mužů?
Vím, že se to společenské kyvadlo v tomto směru vždycky zase přehoupne. Například myšlenka volné lásky, která byla v kurzu v sedmdesátých letech, Amerika za 15-20 let úplně zavrhla a proměnila se v puritánskou společnost. Takže jsem v klidu. Vím, že ta stádia společenského vývoje se nedají přeskočit. Já jsem rád, když ženy jsou ženy a muži jsou muži – to by byla hrozná otrava, kdybychom se měli dopracovat k něčemu mezi.
Mám rád možnost se svobodně vyjádřit, jak danou situaci cítím, mám rád možnost si z věcí a lidí udělat bez
obav legraci. Smích je vždycky terapie. Smích nám ulehčuje tíhu života. A po shlédnutí naší inscenace se mohou dvojice, které třeba přišly mírně rozladěné, opět sladit a jít domů zvesela. Snažil jsem se k žensko-mužskému tématu touto inscenací vyjádřit. A to tak, aby se pobavily obě strany, aby to bylo spravedlivé. Ta hra končí jednoduchým řešením – musíme se snažit, jinak jsme v pytli. Pytle jsou k dostání u pokladny.
Realizační a tvůrčí tým
Allan & Barbara PEASEOVI
Barbara a Allan Peaseovi jsou nejúspěšnějšími autory knih o vztazích mezi muži a ženami v oboru. Napsali celkem 18 bestsellerů — z toho 10 knih se řadu let drží na absolutní špičce čtenářského žebříčku. Pořádají semináře v 70 zemích světa. Jejich knihy jsou bestsellery ve více než 100 zemích, byly přeloženy do 54 jazyků a prodalo se přes 27 milionů výtisků. Pravidelně se objevují v médiích po celém světě a jejich práce byla podkladem pro 11 televizních seriálů a 4 divadelní hry, které přilákaly dohromady více než 100 milionů diváků. Jejich společnost Pease International vytváří webináře, online školení a semináře pro firmy a státní instituce po celém světě. Jejich pravidelnou vztahovou rubriku si měsíčně čte přes 20 milionů lidí. Žijí v Austrálii, mají 6 dětí, 8 vnoučat a cvičí džiu džitsu. www.peaseinternational.com
Miroslav Hanuš – režie
Pro hereckou dráhu se Miroslav Hanuš rozhodl bez předchozího varování uprostřed prvního ročníku Vysoké školy ekonomické, na níž z nedostatku jiného zájmu a na přání rodičů studoval obor vnitřní obchod. Sám nedokáže vysvětlit, co ho vedlo k tomu, aby se po několika spíše náhodných návštěvách dramatického kroužku v LŠU pokusil o přijímací zkoušky na divadelní fakultu. Nepřijali ho, ale s ekonomikou byl stejně konec a po prázdninách se stal kulisákem v Divadle na Vinohradech, kde udělal rychlou kariéru, a druhé, tentokrát již úspěšné zkoušky na DAMU skládal jako jevištní mistr. Studium herectví zakončil diplomovou prací, v níž se mimo jiné zabýval otázkou, proč vlastně při své introvertní povaze touží po veřejné produkci na jevišti. Po absolutoriu DAMU nastoupil Miroslav Hanuš do kladenského divadla, společně s režisérkou Hanou Burešovou pak přešel do pražského Labyrintu a odtud do nově vzniklého Divadla v Dlouhé. Miroslav Hanuš je podle vlastního vyjádření herec lehce staromódního typu s romanticko-skautskými ideály, které se projevují i v běžném životě potřebou vnášet spravedlnost do okolního dění a díky nimž například dohrál představení i s přeraženým předním zubem (kromě toho se jednou na jevišti zhroutil, ale to nebylo z romantismu, nýbrž z přepracování). Vedle herectví se věnuje také režii (Středočeské divadlo Kladno, Městské divadlo Příbram, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Divadlo v Řeznické, Divadlo ABC a další), což zřejmě souvisí s jeho potřebou ovlivňovat celek (mimo divadlo by rád byl školníkem či kastelánem).
Inscenuje zejména hudební komedie, k nimž má blízko i jako herec (kromě zpívání, tancování a stepování se postupně naučil vedle klavíru hrát na saxofon, bicí, kytaru, akordeon…). Je též autorem řady písňových textů, básní a veršovánek. Do širšího povědomí diváků se zapsal rolí radního Hložánka v televizním seriálu Ulice a také jako kriminalista Korejs v seriálu Případy 1. oddělení či jako účastník 10. řady taneční soutěže StarDance …když hvězdy tančí. Jeho manželkou je choreografka Jana Hanušová, s níž má tři dcery. Dcera Eliška Hanušová Bašusová (* 1995) je také herečka.
Milan Potoček – hudba
Absolvoval Státní konzervatoř v Praze (obory klarinet a klavír), k divadlu se dostal po pedagogickém působení a sedmiletém angažmá ve Státním souboru písní a tanců v Praze. V roce 1991 nastoupil jako hráč na klávesové nástroje a korepetitor do Divadla na Starém Městě, později Divadla v Dlouhé. Působí zde dodnes jako pianista, hráč na klávesové nástroje, klarinetista, skladatel, aranžér, korepetitor a rovněž zde účinkuje v menších rolích. Pravidelně vystupuje jako člen mnoha hudebních sestav v pražských hudebních klubech a na různých hudebních festivalech u nás i v zahraničí. Je také studiovým hudebníkem a hudebním režisérem. Věnuje se skladatelské a aranžérské práci. Mimo jiné složil hudbu k televizním filmům v režii Jitky Němcové a dokumentům Šárky Horákové Maixnerové. Jako hudební skladatel či aranžér se podílel na cca 60 divadelních inscenacích (např. Městská divadla pražská, Divadlo Na Jezerce, Divadlo Ypsilon, Středočeské divadlo Kladno).
Samiha Maleh – kostýmy
Scénografii studovala na SUPŠ a posléze na DAMU v Praze. V pražských i mimopražských divadlech působí jako kostýmní výtvarnice. Spolupracovala s režiséry, jako je Miroslav Hanuš, Petr Kracik, Hana Burešová, Petr Svojtka a řadou dalších. Vedle výtvarné práce pro divadlo vítá i příležitosti na divadelní režii pro děti. Má zkušenosti také jako scénáristka a režisérka publicisticko-dokumentárních pořadů. Fantazii a kreativitu uplatňuje i v řadě různých autorských výtvarných projektů šperky a loutkami počínaje, nadživotními objekty a dekoracemi konče. Samiha je známá tím, že ji baví cokoliv, kde může uplatnit svého tvůrčího ducha.
David Marek – scéna
Vystudoval katedru scénografie na pražské DAMU. V řadě českých, moravských, slezských i německých divadel vytvořil výrazně přes stovku scénických výprav. Pravidelně spolupracuje s režisérkou Hanou Burešovou (např. Romeo, Julie a tma, Lucerna, Bez roucha, Lazebník Sevillský, Škola základ života v Divadle v Dlouhé, v Divadle bratří Mrštíků, v Divadle Labyrint a dalších), s režisérem Michalem Dočekalem (např. Čekání na Godota, Richard III., Lakomec, Cyrano z Bergeracu v Národním divadle, Tři sestry, Král Lear, Sen noci svatojanské v Divadle Komedie, Smrt obchodního cestujícího v MDP — Divadle ABC). Spolupracoval rovněž s Dorotty Szalma (např. Dreigroschenoper pro Gerhart-Hauptmann-Theater Görlitz-Zittau GmbH, Don Giovanni pro DFXŠ Liberec divadlo) nebo Arnoštem Goldflamem (pro MDP).
Pro Fidlovačku vytvořil scénografii pro představení Šumař na střeše, kterým začínala znovuzrozená sezóna divadla. Za scénografii k inscenacím Cyrano z Bergeracu a Lakomec byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. Jeho práce byly zastoupeny na několika výstavách v Čechách i zahraničí. V posledním letech se věnuje také architektuře a interiérovému designu.
Jana Hanušová – choreografie
Studovala taneční konzervatoř a humanitní gymnázium, na Hudební fakultě pražské AMU absolvovala obor taneční pedagogika. Od absolutoria do roku 2018 vyučovala pohyb na katedře činoherního divadla DAMU. Jejími obory jsou klasický tanec, jazz, step, taneční groteska. Jako tanečnice spolupracovala s řadou pražských divadel, krátce byla v angažmá v Baletu Československé televize, tančila ve filmech (např. Amadeus Miloše Formana). Od roku 1999 pracuje jako choreografka především v činoherních divadlech, operetě a muzikálu (Divadlo v Řeznické, Hudební divadlo Karlín, Městská divadla pražská, Divadlo na Vinohradech, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Národní divadlo moravskoslezské). Její choreografie jsou také v televizi, ve filmu a v reklamě. Patří do stálého týmu režisérů Hany Burešové, Ondřeje Havelky, Jiřho Menzela, Šimona Cabana, Radovana Lipuse a také velmi často (a ráda!) spolupracuje se svým manželem Miroslavem Hanušem (například Hovory na útěku nebo Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3⁄4 v Divadle v Dlouhé nebo Pan Kaplan má třídu rád či Drž mě pevně, miluj mě zlehka v divadle ABC). Spolu s ním a Martinem Packem vedla 12 let Veselé skoky, groteskní pohybové divadlo herců. Od roku 2021 je terénní pracovnicí v Charitě a autorkou blogu „Rádio v mrazáku“. Na konci roku ji vyjde v zkušenosti z pečovatelské práce.