Ladislav  Zelinka:  Co si počít v divadelním státě?

Praha 8. května 2022

Hledání vhodné formy vlády se věnoval již Platón a zejména jeho žák Aristoteles, který dokonce uspořádal „menu“ tehdy známých způsobů vládnutí do přehledné matice, jež zároveň zobrazovala i rizika s nimi spojená (vládě jednotlivce v podobě monarchie hrozilo její zvrácení do podoby tyranie, skupinová vláda aristokratů byla ohrožena malformací do vlády oligarchické, vláda většiny v zájmu společného dobra pro všechny – „politea“ – měla své zvrácené alter ego v podobě vlády v zájmu chudých – demokracie).

Již tito antičtí myslitelé – a po nich další a další velikáni ducha – zde vycházeli z nevyřčeného předpokladu, že nositelé moci vládnou s nějakým cílem či záměrem, který je v jejich zájmu. Tedy kupříkladu u té zmíněné demokracie bylo nastavení následující:

• chudých je více, než bohatých,
• vládne-li většina, je tedy i v ní více chudých než bohatých,
• zatímco bohatí mají být schopni prosazovat nejen své vlastní cíle, nýbrž i cíle v zájmu společného dobra pro všechny (tehdy se totiž u bohatých předpokládala „ctnost“!), chudí budou vládnout jen v zájmu chudých,
• to musí nutně vést ke společenským konfliktům mezi bohatými a chudými a proto je taková vláda nestabilní,
• jako pragmatické řešení (dokud budou existovat bohatí a chudí) se nabízelo „namíchat“ různé disponibilní formy vlády tak, aby se ostří těchto konfliktů co nejvíce otupilo (tedy transformovat demokracii v „politeu“).

Tento model, kdy každý nositel moci vládne především ve svém vlastním zájmu (a jen „ctnostné“ výjimky i v zájmu společného dobra pro všechny), platil za pravdivý (a snad i za jediný možný) po dlouhá staletí. Teprve masové uplatnění tzv. zastupitelské demokracie v XIX. století univerzální platnost uvedeného modelu zpochybnilo. Zdá se totiž, že volící většina chudých nejen že nekoná ve svůj prospěch, ani v zájmu společného dobra pro všechny, nýbrž mnohdy zcela neracionálně ke škodě mnohých, ne-li všech.

Poznámka: řeč je o zastupitelské demokracii; v přímé demokracii v podobě referend bývá výsledek ještě žalostnější. Snad s výjimkou Švýcarska – příležitostně budu muset zjistit, jak to ti Švýcaři dělají…

Příčinou tohoto posunu je vznik jiných způsobů předávání a výkonu vládní moci (tedy správy společných/veřejných záležitostí) o nichž se Aristotelovi s Platónem tehdy nemohlo ani zdát. Asi nejviditelnější z nich je postupná iracionalizace volebních a kontrolních metod, jež se od veřejné diskuse o věcech změnila na vzájemnou konfrontaci rozumově neukotvených emocí.

Pojem „divadelní stát“ (The Theater State) poprvé použil v r. 1980 Clifford Geertz při popisu království Negera na Bali v práci z oboru politické antropologie. Název byl ale tak chytlavý, že brzy zdomácněl i na půdě politologie a je používán pro označení státu fungujícího převážně na bázi teatrálních rituálů; moc se zde vykonává i konzumuje především prostřednictvím spektakulární podívané na masových akcích pro obyvatelstvo. Úkolem vládců je spíše účinkovat v těchto představeních, než skutečně vládnout (to za ně v pozadí obstarávají jiní). Rituální složka (převáděná podívaná) postupně prevaluje nad reálným výkonem vlády (správy veřejných věcí). Seriózními vědci tak byly určité prvky divadelního státu (mimo již zmíněného Bali) zpětně do minulosti identifikovány i kupř. u Mayů a Aztéků, v Byzanci, nebo nyní v přítomnosti např. v Severní Koreji atd. Neseriózní nevědci (včetně mne) však nalézají znaky divadelního státu téměř všude – jde asi o nerozšířenější současnou politickou formu.

Oporou pro toto tvrzení je fakt, že nutnou podmínkou pro označení nějakého státu za divadelní již nutně nemusí být masová účast obyvatelstva na monstrózních akcích kdesi na náměstí. Od doby vzniku hromadných sdělovacích prostředků totiž nutnost fyzické účasti lidí na podobných akcích pominula – ony za námi cestou novin, rozhlasu, televize a sociálních sítí „lezou“ přímo domů, avšak jejich efekt je srovnatelný. Divadelní stát se tak k dnešku změnil (z hlediska formy, nikoli obsahu) na „televizní“ či „obrazovkový“.

Dramata (rituály/podívaná) se svým vnitřním obsahem přizpůsobila technickým prostředkům, jejichž prostřednictvím jsou svým konzumentům servírována. Zejména je dnes nutno, aby vše bylo co nejstručnější (nejlépe jen jeden „tweet“) a co nejzábavnější. Dávná volba mezi cíli/programy (vyhlásit či nevyhlásit válku, opravit kostel nebo vyčistit požární nádrž atp.) byla vytěsněna ve prospěch výběru mezi herci-reprezentanty těchto cílů. Cílů, jež už nejsou alternativní, nýbrž jediné a pokud možno zářné, vznikající kdesi v „mainstreamu“. Cílů, o kterých se již nediskutuje – ty jsou přeci všem jasné a na jedince, kteří o nich pochybují, si posvítí Ministerstvo pravdy. Vulgárně řečeno, těžiště divadelních/televizních rituálů se přesunulo od věcných témat (jež jsou dlouhá, nudná a diskutovat o nich je zbytečné) k zábavným bojům o koryta, tedy o zvolení či nezvolení mluvících hlav. O pravdivosti či nepravdivosti jejich několikaslabičných „štěků“ rozhoduje sympatičnost/nesympatičnost řečníka nebo výsledek hlasování nějakého nekompetentního fóra; namísto věcné diskuse se okamžitě přechází k osobním útokům na oponenta. A když ani to nepomůže, zkusí se to přeřvat.

Potřeba stručnosti a zábavnosti rituální podívané pak také vede k tomu, že kandidující subjekty ještě sice občas hovoří o nějakých věcných záměrech/programech, ale to nikdo neposlouchá a podle toho se nevolí. Rozhodují stále více faktory emocionální, podprahová sdělení atd.

Vzpomínám si, kterak před lety prohrál televizní debatu se svým protikandidátem francouzský prezident (snad Giscard d’Estaing, snad François Mitterrand, už nevím přesně) proto, že se nenechal nalíčit a působil tak staře a unaveně.

Tomu odpovídá i vznik nové profese politiků-komediantů, jako kupř. R. Regan, A. Schwarzenegger, V. Zelenskyj, D. Trump, Ilona Staller – Cicciolina atd.  U nás se stačí podívat na archivní záběry z bývalého Federálního shromáždění – sedělo tam pomalu celé Národní divadlo s Městskými divadly pražskými a filmovým studiem Barrandov…

 Nahrazení Aristotelovy „politeie“ televizní demokracií však přineslo i jiné změny, než to, že předvolební představení jsou pro diváky zábavnější a stále více jen o emocích (a stále méně o věcech, jež jsou prořízení státu, resp. správy společných/veřejných záležitostí důležité, ne-li nezbytné). Vytratila se totiž subjektivní zpětná vazba mezi voličem a následky jeho volby. Selhává pradávná metoda, dle níž posuzujeme lidi podle jejich skutků a skutky podle jejich výsledků.

Vytanula mi na mysli příhoda mého přítele Leonarda, který se zúčastnil založení nějaké politické strany Emanuela Mandlera (snad ČSDI), byl zvolen do revizní komise, aby pak následně na funkci rezignoval a z té strany vystoupil se zdůvodněním, že „Mandler má takové zlé oči“.

Zkuste, prosím, za takových podmínek konstruovat výrok: „Protože jste ve volbách prosadili to či ono, neste nyní následky“. Jestliže lidé dali svůj hlas někomu, protože má „hodné oči“ (a nelze vyloučit, že se někdy zmínil o nějakém věcném programu, který si nikdo nepamatuje), je obtížné je (ty voliče) vinit za nastalé následky. V trestním právu by to byla patrně nedbalost – buď vědomá (věděl, co se může stát, ale nepřiměřeně spoléhal, že to nenastane) či nevědomá (nevěděl, co se může stát, ale vzhledem ke svému postavení to vědět měl a mohl). V politické rovině je ale tato vazba téměř nulová – zatímco komunardy (jakkoli s tím nesouhlasím) ještě bylo možno stavět ke zdi hřbitova Père–Lachaise za jejich postoje či skutky, k jaké odpovědnosti chcete povolat lidi, kteří se „jen“ nechali zblbnout podprahovou reklamou?

Tím se ovšem z procedur, sloužících původně k výkonu a kontrole veřejné moci, stává něco á la anketa o „miss sympatie“ (resp. v opačném gardu anketa o „miss antipatie“). Volič hlasuje srdcem a pak se diví. V Británii prý po zveřejnění výsledků referenda o brexitu spadly v důsledku přetížení počítačové servery, protože teprve ex post začali voliči hledat, cože to ten brexit vlastně znamená. V Německu si pro změnu odhlasovali uzavření uhelných a jaderných elektráren, protože žába je sympatičtější než koks či atom, a nyní stojí na prahu takové energetické krize, o které se žádným ideo-diverzním centrům ani nesnilo.

Protože se prakticky vytratila možnost vyvodit adresnou odpovědnost za škody a neštěstí, jež hlasování v anketě o „miss sympatie/antipatie“ přineslo, množí se (při hledání pachatelů/původců) jako houby po dešti různé konspirační teorie, nad jejichž hloupostí se mnohdy až tají dech. Za příčiny a za viníky je tak dnes již možno označit cokoli, resp. kohokoli. Jen ne ty, kteří (byť v rámci špatně nastaveného systému) hlasovali hloupě. Proto, že volební právo (jako bohužel řada jiných podobných práv) není vázáno na s ním spjatou povinnost – totiž myslet.

Objektivní zpětná vazba by sice stále ještě měla existovat – v extrémním případě voliči mohou být „potrestáni“ za svou volbu tím, že jejich stát kupř. prohraje nějakou válku, dojde v něm ke státnímu bankrotu, propadne se životní úroveň, zhroutí se měna, rozpadne se systém zdravotní a sociální péče nebo rovnou celý stát, uteče z něj obyvatelstvo atd. (viz tzv. „crazy“ nebo „insane states“). V teoretickém modelu by tak selhání zvolených postupů (cílů/programů) a jejich zvolených nositelů/realizátorů mělo vést ke korekci pro futuro (lidé by příště měli volit jinak).

Ve skutečnosti to ale v „divadelních“ podmínkách nefunguje, protož zde chybí subjektivní zpětná vazba. Viníci si vůbec neuvědomují (asi ani nemají jak si uvědomit), že tyto následky způsobili sami, natož aby se z toho poučili a v budoucnu se polepšili. Protože zaseli emoce, sklízejí také emoce. Emoce v podobě vzteku či hněvu, který je nutno na někom vybít a zároveň najít „sympaťáka“, který je z nastalého marasmu vyvede.

Reprodukční cyklus špatného nastavení systému a tomu odpovídající špatné volby se tudíž zacykluje/opakuje.

Co s tím, to moc nevím. Samozřejmě by to chtělo od selhávající „demokracie“ přejít k Aristotelově „politei“. Samozřejmě by se měl změnit systém od divadelního k reálnému státu – ale jak? Zdá se, že lidi (přes všechna doložitelná negativa) volba srdcem přitahuje více než volba hlavou. Ale rozhodně je mi jasné, proč Platón, Aristoteles a další, doporučovali, aby všude tam, kde je to jen trochu možné (kde není zapotřebí speciální odborné způsobilosti) byly politické/veřejné funkce obsazovány losem. Ale i takovou změnu by bylo nutno nejprve prohlasovat. Její úspěch však v pokřiveném volebním systému bude odvislý od toho, jak se její prosazovatel blýskne na twitteru. Takže to asi nevyjde – patrně totiž stále platí, že pokud by volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali…